Disney

Bella si vyložila nohy na čalúnenú pohovku. Pomkla sa bližšie ku krbu. Oranžové plamene vyhrievali celú knižnicu a vrhali na steny mihotavé tiene v podobách statočných rytierov z knižky, ktorú čítala.
Ťažké dubové dvere sa pootvorili, Adam tíško vkĺzol dnu a usadil sa na koberec vedľa nej. Hlavu jej zložil do lona.
Pohladila ho po vlasoch a s úsmevom čítala ďalej. Keď sa jej táto knižka minie, otvorí ďalšiu, a ešte ďalšiu... bolo ich tu toľko, že ich nadosmrti nestihne všetky prečítať.
Tam vonku tvorili kráľovský pár.
Tu, v tichu prerušovanom len šušťaním otáčaných listov, žili ona a jej Zviera.

Merida nasedla na Anguse. Byl čas vyrazit na cesty. Už dlouho chtěla navštívit Elsu. Do Arendelle byla dlouhá cesta a musela se pořádně vybavit. S Angusem se "nenápadně" vetřou na loď a bude.
Elsa si s přípravami na návštěvu Meridy nedělala hlavu. Jediné, co jí stačilo byla čokoláda, které tu bylo dost od té doby, co si Anna vzala Kristoffa. Už jí totiž tolik neujídala. Elsa se na Meridu těšila. Konečně bude mít pokoj od vládnutí a vyrazí na nějakou dobrodružnou cestu s někým, kdo také nepotřebuje muže.
,,Jsem tady! Cestou jsem potkala živýho sněhuláka. Divný," vyhrkla Merida při příchodu.

Hlavně klid.
„Stráže, zavřete brány! Ples je u konce.“
„Elso, počkej!“ Královně sklouzla rukavice z ruky...
„Vrať mi mou rukavici!“
Uklidni se. Nic se neděje. Je to jen rukavice. Ty to zvládneš ovládat sama! Nepotřebuješ ji.
„Elso, prosím, já už takhle dál nemůžu.“
„Tak odejdi.“
Co jsem to řekla? Ne, klid. Hlavně v klidu, není proč panikařit.
„Co jsem ti kdy udělala?“
„To stačí, Anno.“
Prosím, dost. Nechci ti ublížit.
„Ne, proč? Proč se mě tak straníš? Proč se uzavíráš před světem! Čeho se tak bojíš?!“
Královna proběhla dveřmi a zmizela.
Prosím, Anno, odpusť mi.
Nebezpečí bylo pro dnešek zažehnáno.

"Chtěl bych všem vzkááázat, jsem na cestě-"
"Kodo!"
"Co pořád?"
"Buď tiše! To nevíš, že tady žije šílená zrzka ulítlá na medvědy? Střílí z luku, tu bys nechtěl potkat. A její táta má na nás obzvlášť pifku, prý mu nohu vzal medvěd..."
"To ho určitě musel vyprovokovat jako první!"
"No, on ten medvěd je ve skutečnosti proměněný člověk," zamotal se Kenai.
"Vážně, jako ty? A nezajdeme na návštěvu?"
"TIŠE! Viděls to?"
"Júú, modrý světýlko! A další!"
"Poslyš, Kodo, nemyslím,že je to tu bezpečné... Co je ten kruh z kamenů? Pojďme pryč... Kodo?"
"Tři medvědí bratři! Kenaii!" žaloval Koda rozrušeně.

Plavala mezi troskami lodi. Ta tady včera nebyla, pomyslela si. Je úplně nová.
Tvář se jí roztáhla v úsměvu. Prohlížela si vrak očima sběratele.
Když se o několik hodin později vynořila nad hladinu a pátrala očima po rackovi, měla s sebou tašku plnou pokladů, které neznala.
Jedna věc ji však zaujala více než všechny ostatní. Dřevěná věcička, kulatá a bachratá na jednom konci, úzká na tom druhém. Ariel věcičku nemohla pustit z ruky, tak dokonalá byla svým tvarem. Zvedla ruku nad hladinu a pozorovala, jak se na té věcičce v kapkách vody odráží slunce.
Kde je ten pták, pomyslela si.

„Poď bližšie,“ pokynul mu kráľ Tritón.
Skôr než Sebastian stihol protestovať, kráľ ho zdvihol vo svojej širokej dlani a vložil priamo do kolísky.
Bábätko naňho zažmurkalo modrými očkami, natiahlo ručičku, siahlo – chňaplo.
Vzápätí Sebastiana pustilo a rozkričalo sa na celý podmorský palác.
Sebastian sa zľakol a uskočil. Kráľ Tritón sa sklonil nad kolískou a snažil sa svoju dcérku učičíkať, no tá ďalej rumázgala, ako by ju na nože brali.
Sebastian sklonil zrak k svojim klepetám. Boli ostré. Možno... možno by mal ostať od princeznej Ariely v bezpečnej vzdialenosti.
Nahlas by to nikdy nepriznal, ale trošku mu z toho bolo smutno.

Idioti
Kreténi.
Nic nedokázali.
Nikdy.
Jen křičet, mávat pazourou a nevážit si nikoho a ničeho.
Nenáviděl je, nenáviděl sebe a s každým úderem krumpáče do skály jeho vztek sílil.
A ty jejich debilní písně.
Jedna vedle druhé jen samá uhozená propaganda. Jak to bude lepší a jak bude sluníčkové.
Jedno kopnutí za druhým. S každým praskají ty jejich malé kostičky, lebčičky, židličky… tak rád by to s nimi skončil. Ale On byl v postavení toho otroka. A oni nad ním vítězili.
„Co se to děje s Rejpalem?“ ptal se Kejchal.
„Nevím, ale myslím, že bychom se dnes měli radši zamknout.“