Pohádky o mašinkách

Nebylo tomu v Praze kdysi jako dnes. Jezdily už do ní sice vlaky, ale každý jinam. Jako nitky sbíhaly se koleje ze všech směrů a končily, kde se jim to dovolilo. Z jedné strany v Bubenči, z druhé na nádraží Františka Josefa, od Berouna zase do pivovaru vozily poctivé nákladní mašinky chmel na Západní nádraží.
Přes Vltavu však nemohlo nic.
Všecko muselo se vyložit, přeplavit a znovu naložit.
Až jednoho dne*... překlenulo řeku pět lichoběžníků ze svařované oceli.
"Tak to vidíš, mašinko," řekl pan Blahoš jedné z nejstarších posunovacích lokomotiv, "ještě budeš užitečná. Budeš převážet náklad ze Smíchova pod Vyšehrad."

Když ho potkal poprvé, byl strašlivý a nádherný ve své moci, přesto mu připomínal chlapce ztraceného v lese. Pan Blahoš se před třiceti lety rozhodl, že přestane usilovat o to, co mít nechce, a přestane toužit po tom, co mít nesmí. Bude pečovat o mašinky, to stačí. Teď, když mu bylo málem sedmdesát, se mu svírá srdce nad čarodějem, který se ztratil sám v sobě. Pomůže mu tak, jako jedna lidská bytost pomáhá druhé. Odvrátí zrak od temných očí plných smutku. Vysměje se snu, ve kterém dva stárnoucí muži naposledy pustí vláček pro dětský smích než společně zavřou svůj obchod.

Pavel, už dávno ne Pavlíček nebo Pašíček, měl tvář plnou vrásek a vlasy prokvetlé šedinami. Ani jemu se nevyhnul čas. Ve svém muzeu vítal každou vyřazenou mašinku, která už nestačila zrychlené době. Pára už nestačila, ke slovu přišly diesel a elektřina. Pravda, lidé byli spokojení, ale jako by spolu s parními vláčky odcházelo i něco víc než jenom oblaka páry v krajině.
Mizely maličké tratě, co vedly do každé vesnice, mizelo to zvláštní kouzlo, které zářilo v očích malých dětí.
Co bude, až vyhasne poslední kotel? Zvládne malé muzeum zachránit všechny? Kdo ví. Naštěstí pár mašinek ještě pořád baští uhlí.

Někdy se stávalo, že mašinky nechtěly jíst, co jim do kotle přidávali. Většina sice jedla dobré hnědé uhlí, ale sem tam našla se taková, co chtěla lepší, kladenské plynové. To byl pak topič Pazdera skoro bez práce, protože černého uhlí bylo třeba málo.
Ale pak tu byla Růžová, všecka zmlsaná mašinka, co vymrzovala. Jen nerada otevírala dvířka od pece, když jedla cokoliv jiného než antracit. Po měsíci pak zase začala žádat něco jiného.
Pan Kubát, její strojvedoucí, se už sotva držel a to byl takový dobrák. Když však odmítla jezdit, než dostane uhlí z Vestfálska, mrštil vzteky čepicí o zem.

Jednou, a muselo se to stát, přinesl na Smíchovské nádraží bývalý černokněžník Zababa tu nejsmutnější zprávu. Pan Blahoš, laskavá duše celého nádraží, zemřel.
Všichni železničáři hned smekali čepice, jakmile to uslyšeli.
Když se konal pohřeb, přišel se s panem Blahošem rozloučit snad každý, kdo o něm byť jen slyšel. Zababa nechal pro něj vypravit speciální černý vlak, který měl odvést rakev až do Heřmanova, kde se pan Blahoš narodil. Nádraží, jindy plné lomozu, pískání, šumu a všelijakého běhání, se odělo do ticha a smutku. Kudy projel černý vlak, tam utichly všechny mašinky i stroje.
A to ticho bylo nesnesitelně hlasité.

Byla jednou jedna mašinka, která chtěla všechno dělat po svém. Nechtěla stát ve výtopně, když pršelo, protože se ráda klouzala po mokrých kolejích, na sluníčku zase nebyla ráda, když nad ní železničáři natáhli plachtu, aby se jí nepřehřál kotel, do Plzně chtěla jezdit v pondělí a ne až ve středu jenom proto, že to píše jízdní řád.
Nikdo nevěděl co s ní, všelijak jí domlouvali, ale ona vždycky jenom zapískala, že takhle to cítí a tak to bude.
Nakonec, nikdo nevěděl jak, začala poslouchat pana Malíře, svého nového strojvůdce. Až když vyjela, pochopili. Mašinka Rebelka spokojeně vyfukovala oblaka růžového kouře.

Jednou povídá strojvůdce pan Antoš Malé mašince, že čeká je důležitá jízda. Budou Velikonoce a z Nuselského nádraží pojedou v sobotu děti i dospělí ven z Prahy, aby natrhali kočičky.
Malá mašinka se těšila a opravdu, hned ráno bylo plné nástupiště a lidé se hrnuli do vagónků, že měla co dělat, aby všechny ty lidi dovezla.
Odpoledne byl v Pikovicích ten samý lomoz a Malá mašinka povídá: "A kde jsou ty kočičky, pro které lidi jeli? Nejsem si jistá, zda vystačím s uhlím, jestli povezu ještě větší náklad."
A pan Antoš ji pohladil a ubezpečil, že tyhle kočičky určitě doveze.

Byl jednou jeden chlapeček, co se jmenoval Pavlíček a miloval vláčky, koleje, výhybky, zkrátka všechno, co souviselo s železnicí. Už odmalička chodil s tatínkem nebo s dědečkem pozorovat vláčky a doma stavěl koleje snad úplně všude.
Když se dostal až do boudičky Dlouhé mašinky, měl oči navrch hlavy. Samá páčka, kolečko, dvířka...
"A na co je tahle velká, pane železničáři," zeptal se a ukazoval nahoru.
"To je brzdící páka, velmi důležitá," poučil ho pan Blahoš.
"A tahle?" zeptal se znovu a zatáhl. Dveře kotle se otevřely a na Pavlíčka vylétl oblak černého uhelného kouře.
Celý se zakuckal. "Už asi vím."

Jednou, ne zas tak dávno, dorazily na Smíchovské nádraží nové pořádky. Dorazil nový přednosta a prováděl všelijaké změny. Starší železničáři, co ještě pamatovali původní časy, remcali. Noví železničáři byli jiní, všecka studovaní, s maturitou, v nažehlených uniformách. Poslušní byli na slovo a vždy byli hotovi citovat příručky a vyhlášky. Ale staří mazáci moc dobře věděli, že teprve těžké chvíle odhalují pravý charakter.
A tak, když jednoho dne došlo na nádraží k neštěstí, mohlo se oddělit zrno od plev. Většina mladých zaměstnanců nešťastně koukala, ale pár dokázalo opustit příručky.
"Ono to půjde, uvidíte," řekl večer u piva pan Barák, nejstarší železničář.

Jednou, a to jste už milé děti slyšely, stonala stará zasloužilá mašinka a ostatní mašinky nevěděly, jak jí pomoci. I zavolaly na pomoc Zababu. Ten přijel o půlnoci v černočerné tmě, důkladně mašinkou zkoumal a pak smutně zavrtěl hlavou.
"Milé mašinky, vím, proč jste mě volaly, ale život vracet nedovedu. Leda snad..." odmlčel se a mašinky ani nepískly. "Leda snad že bych z ní udělal úplně jinou."
A protože nebylo, co jiného dělat, vrhl se na všechny součástky staré mašinky, zamával rukama, ozvalo se pískání a vrčení.
I narodila se Nová mašinka.
A to byl druhý dobrý skutek zlého čaroděje.