Pohádky o mašinkách

"Co jsem u dráhy, zažil jsem tolik pokroku a přitom jsem viděl, jak se stále dokola tvoří totéž, jenom lepší a rychlejší. Jako s těmi trpaslíky a obry. Jsme tlačení prací našich předků. A tak je to správně, protože takto se vyvíjí náš svět."

"Výjimečně s tebou, drahý, nesouhlasím. Jenom vylepšovat, co už je, nepřináší změnu. Trpaslík na rameni obra, je tím obrem vláčen, sice vidí dál, ale pořád vidí pouze svět, který tu už je.
Abys skutečně učinil změnu, musíš se vrátit k počátkům a zkusit věci úplně jinak a znovu. Jako já a moje mašinka, co objela svět."

Žil byl jednou jeden železničář. Moc toho nenamluvil, mluvily za něj jeho činy a vrásky na čele. Řídil mašinky na trase z Prahy do Berouna a znal tam každičký pražec.
Když nejvyšší pan železničář rozhodl, že Dlouhá mašinka pojede do Dolních Mokropes, zamračil se, jako to dělal pokaždé, když nejvyšší něco chtěl, a vyžádal si, že pojede též.
Dostal pozici třetího strojvůdce, a tak jenom tiše stál a mračil se, když mašinka poskakovala. Ale nebýt jeho postřehu a rychlé brzdy, skončila by Dlouhá mašinka jistojistě v Berounce.
Večer mu všichni železničáři tleskali. Pan Barák se maličko usmál, ale neřekl nic.

Pár dní poté, co přijela na Smíchovské nádraží první várka žateckého sladu, konala se další sláva. Ve smíchovském pivovaru se vykulila první desítka. Ještě neměla jméno, jaké má dnes.
Železničáři sešli se po práci v nádražní hospůdce a společně sobě přiťukli.
"Jenom na šnyt, ještě mám směnu," usmál se jistý mládenec, co nastoupil zrovinka včera. Pípa pracovala a staří železničáři začali vzpomínat. Mládenec poslouchal historky, které byly takřka k neuvěření. Hlavně ta o sedmnácté koleji, která se otevírá heslem: "Mašinko, výhybko, bradlo, most, prosím tebe o milost..."
Mladý Blahoš netušil, že za padesát let bude stejná slova říkat někomu dalšímu.

Objevil se uprostřed noci. Stál před dveřmi skladu a mlčel. Pan Blahoš se ho nelekl a pozval ho dál na černou kávu.
"Proč jste za mnou přišel, pane Zababo?" ptal se Blahoš a zapálil si dýmku.
Černokněžník vzdychl. "Vy jediný jste mě nenazval zlým, i když opravdově zlý jsem. Ale cítím, že mi nějak můžete pomoci."
Pan Blahoš vyfoukl kroužky kouře: "Přál bych si, abych vás mohl alespoň potěšit, i když vám možná ani opravdu pomoci nebudu umět."
Dotkl se jeho ramene.
***
Napravený černokněžník a železničář ve výslužbě si spolu otevřeli obchod. A žilo se jim společně až překvapivě šťastně.

Jednou, už ne tak úplně dávno, pohltilo Smíchovské nádraží velké město. Svět byl náhle rychlejší a parní mašinky přestávaly stačit tomu zběsilému shonu a chaosu, co se zvenku dotlačil až k nim.
Páru nahradil diesel, diesel elektřina. Lidé libovali si, že hned je méně kouře a všude se dostanou rychleji, jak to na dráze pěkně sviští a skoro nedrncá.
Jen jeden člověk nebyl šťastný. Mladý Pavel stával na nádraží a sledoval, jak odvážejí jednu parní mašinku za druhou.
"Kdepak," řekl si, "chtěl jsem k dráze, ale tohle by nebyl život pro mne."
A tak raději založil v Lužné mašinkové muzeum.

Jednou přišel pan Valenta do šatny celý od sazí. Jeho jindy tak veselou tvář brázdily hluboké vrásky.
Pan Dvořák hned se zajímal, co se děje. Pana Valentu zlobila Pyšná mašinka. Minulý týden si umanula, že chce přemalovat kotel, pak chtěla nové vagónky. "To bych ještě snesl. Že nechce jezdit do Plzně, to mě trápí. Ale že dneska v Kařezu neuposlechla návěstí, protože chtěla být na nádraží první, z toho mám strach. Mám Pyšnou mašinku rád, ale bojím se, že špatně dopadne."
Ostatní železničáři se snažili pana Valentu utěšit.
Když Pyšná mašinka skončila ve šrotu, jediný pan Valenta pro ni plakal.

Nejprve se vás zeptám, jakou barvou si Pyšná mašinka poručila přemalovat kotel, pokud si nejste jisté, mám pro vás i možnosti. Byl: modrý, zelený nebo růžový?

Jedeme dál, kam dojela Zvědavá mašinka? To byste si ještě mohly pamatovat, ale pro jistotu: do kamenolomu, do dolu nebo do přístavu?

Jedna pro pamětníky, Mlsná mašinka nechtěla jíst hnědé uhlí a vozili jí uhlí zdaleka. Odkud, snad z Porýní, Porúří nebo z Vestfálska?

A teď, milé mašinky, kolika mašinkám byla maminkou Dlouhá mašinka? Tady bez možností.

Poslední otázka bude pro nákladní lokomotivy jako snejtovaná, kolik párů kol má Pětsetčtyřiadvacítka? Pět, sedm či dvacet?

Jednou a už je to velice dávno, žil jeden chlapeček jménem Pavlíček. Že byl jako miminko celý boubelatý a buclatý, říkali mu od té doby Pašíčku.
"Dědečku, namaluj mi obrázek," žadonil jednoho večera, po nos zabalený v peřině.
"A co bys chtěl na obrázku, Pašíčku?"
"Všechno, celý svět! Mašinky, koleje, nádraží a pana železničáře."
"Ó to nevím, zda svedu nakreslit," vzdychal dědeček. Ale slíbil, že místo obrázku půjdou spolu zítra na nádraží, stejně je čas jet do Všenor za babičkou, tak vyrazí dřív a všechno si prohlédnou.
Pašíček se radoval, až z toho nemohl spát.
Copak asi uvidím, říkal si.

Žila byla jednou jedna výhybka. Byla to velmi důležitá výhybka, protože díky ní se jednokolejná trať dělila a posílala u Lužné nákladní vlaky do Rakovníka, nebo Prahy.
Jenže bylo jí málo jednou za čas přetočit návěstí a mít závaží jenom černé a bílé. A stalo se, že vybarvila se mnoha barvami a působila zmatky. Čas od času přišel nějaký železničář a přemaloval ji do předpisových odstínů, ale výhybka se vždy vybarvila. Nevědeli, co si s ní počít, a tak svobodomyslnou výhybku vyměnili.
Ale potkáte i dnes výhybky, co mají závaží červené nebo žluté. To je na počest první svobodné výhybky.

Jednou, a už je to dávno, stály mašinky jedna vedle druhé v teple výtopny, promazány kvalitním olejem a dřímaly. Která nemohla usnout, požádala stařičkou lokomotivu o pohádku. A ta vyprávěla o dobách, kdy sloužila ve Velké válce. O dalekých krajích, kde mašinky jezdily schovány pod pancíři a vozily zásoby. A jak to nakonec byla zase mašinka, která dovezla vojáky domů.
To nebylo tenkrát jako teď, pokračovala stařičká lokomotiva, že jste krásně barevné a souměrné. Na krásu se tehdy ohledy nebraly. Ani pískat jsme si nemohly.
Malé mašinky usínaly a byly přitom rády, že mohou pískat, co jen se jim líbí.