Moje články

Nemyslel si, že bude žít kdo ví jak dlouho – roky v ledovci možná proletěly během mrknutí oka, ale tížily ho na ramenou víc než ty ostatní.
Možná to bylo i vinou za to, co promeškal.
Snažil se skrývat, když věci nebyly v pořádku. Katara ho pokaždé prokoukla, ale mlčela, když nechtěl mluvit. A na oplátku pak skrývala smutek, když věci začaly být opravdu zlé.
Aang nezemřel v bitvě, jako mnozí před ním.
Ale stejně jako dříve se s jeho posledním výdechem rozezněl nový hlas – hlas holčičky rozzlobené na svět za to, jak je studený.
Sbohem Avatare Aangu. Vítej, Avatare Korro.

Vzduchem prosvištěl kámen. Kachna udělala úkrok, ale jinak nereagovala.
Chlapeček rozčileně zadupal a mrštil po kachně další kámen. „Udělej něco!“ Kachna loupla okem, ale zase se vrátila k zobání.
Než chlapeček stačil najít další kus štěrku, vyšla jeho matka z obchodu. Popadla ho za ruku.
„To se dělá? Co ti kachnička udělala? Omluv se!“ Chlapeček zabrblal něco jako ´miň . „A teď už jim zamávej, jdeme domů!“
Sotva zmizeli za rohem, kachna si zhluboka oddechla. Ještě minutu a neudrží se.
Nechtěla všem kvůli jednomu spratkovi zkazit naději na nebeskou odměnu. Jako husy.
Zvládnou to. A v zimě jim pak nasněží búty.