Moje články

“Jsem si jistá, že dva obleky potřebovat nebudeš.”

Doktor se pokusil odpovědět něco chytrého, ale vyšlo mu z toho jenom zasýpání. Docela se to podobalo zvukům, které vydával jeho kufr.

“A kompletní Newtonovy spisy jsou možná trochu těžké na čtení k bazénu.”

Mávnul rukou. Jenom rychle, protože když na chvilku pustil zip, začal se tryskovou rychlostí rozjíždět.

“Možná bych vynechala i ten astroláb…”

“Zapnuto!” Vítězoslavně vyskočil na nohy: “Říkal jsem, že se zabalím i do třírozměrného kufru.”

Rose nadzvedla obočí.

“Ty plavky máš venku schválně?”

Beze slova škubnul za zip. Kufr se rozletěl.

Ponožky mu sněžily kolem hlavy jako konfety.

“Ctibume, chlapče, potřeboval bych…”

Arcikancléř Vzoromil se zastavil v půlce věty. Ctibum vypadal, že je na pokraji zhroucení - ještě o trochu víc, než obvykle. Pokaždé něco naťukal do klávesnice, přečetl si kartičku s odpovědí, a pak udeřil hlavou o stůl.

“Tak zlé to snad nebude.”

“Hex se zbláznil,” zakvílel Ctibum: “ať mu řeknu cokoli, odpoví Skvělá myšlenka, pane, nebo nějaký podobný blábol.”

“Báječné,” rozzářil se Arcikancléř: “je vidět, že GPT funguje!”

“GPT?”

“Giboní pomocná tlupa. Dáte otázku, opice napíšou tisíc odpovědí, a pak z nich vyberou tu nejlepší.” Usmál se: “Jak vidím, konečně jim došlo, že mág má vždy pravdu…”

Už byla skoro v silnici, když ji někdo chytil za strhl zpátky.

Otočila se, připravená ječet, ale nikdo za ní nestál.

Autobus mezitím projel.

Někam jí zmizela peněženka, zrovna když se chystala ven. Máma jí, samozřejmě, nepůjčila ani libru.

Ta párty ale stejně byla hrozný malér.

Lístek na metro našla v kapse ve vteřině, kdy už chtěla sednout do auta k připité partě spolužáků.

“Ani nevíš, jaké máš štěstí,” psal jí pak jeden z nemocnice.

Rose seděla na obrubníku a sledovala svoje mladší já, jak se řítí k dalšímu maléru.

“Jak jsem to mohla přežít,” povzdechla si: “kdybych neměla sebe.”

Na té kočce od sousedů bylo něco… divného.

Samozřejmě, všechny kočky byly trochu zvláštní, ale tahle byla podivín i na jejich poměry. A ostatní jí to dávaly nepokrytě najevo.

Ne, že by se s ní praly. To občas zkusil nějaký obzvlášt natvrdlý kocour, a pokud ho nezpacifikovala sama, dostavil se rychle její páneček. Ale vyhýbali se jí, jak jen to šlo, v té obří plíživé partii šachů, které kočky hrávaly na dvorcích a zahradách.

“Kirjavo, nevíš, kam jsem dal klíče od auta?”

Ono taky s pánečkem, který s ní nejen mluví, ale taky za ni odpovídá, je těžké být normální.

“A tatí, proč je obloha modrá?”

“Protože modrá je nejpomalejší a ostatní barvy jí utekly.” Elanius si nebyl jistý, jestli je to zrovna přesné vysvětlení, ale Samíkovi to stačilo. Tak na minutu.

“A kde je v noci sluníčko?”

“Pod plochou.” To naštěstí věděl.

“A nemůže se tam zaseknout?”

“Nemůže.”

“A co když zasekne?”

“Tak ho A’tuin vyšťouchne ploutví.” 

“A nespálí se o něj?”

“Ne, má chňapky.” Lepší odpověď ho v tu chvíli nenapadla. Začínal panikařit.

“A kdo jí je ušil?”

Želví švadlena? Bohové? A’Tuin sama? Všechno jen otevíralo cestu dalším otázkám.

“Musím se poradit s právníkem,” vypadlo z něj nakonec.

Ohrada byla už dávno jen udusaná hlína - ani za nejvýdržnější rostlina nevydržela, když po ní týdny a měsíce šlapala kopyta mnohometrákových zvířat. Všechno, co tu bylo k jídlu, přinášeli lidé z vesnice v papírových pytlích. Krávy na nich vypadaly trochu zvláštně a granule byly napůl novinový papír, ale bylo to lepší než hladovět.

Pak začalo pršet, a na svět se prodraly bledé, nažloutlé květiny. Rostly rychle, a za pár hodin už pokrývaly předtím pustou hlínu.

Sklonila k nim nedůvěřivě hlavu. Květina zasyčela a zakousla se jí do ucha.

Brahmina ji druhou tlamou ukousla až u země a spokojeně začala přežvykovat.

“Člověk by ani neřekl,” dumal Sumec, skloněný nad ohništěm: “kolik nám toho příroda dává, když se jen podíváme kolem sebe. Třeba tady,” uškubnul větvičku: “Smrkový výhonek. Spousta vitamínu Cé. Nebo maliník, jahodník, listí z buku a břízy. Všechno se to svaří do čaje a už nemusíte k doktorovi.”

“Protože tě zahrabou hned pod tím stromem. To je tis.” zabrblala Lída. Sumec neodpověděl, ale větvičku nenápadně zahodil. “Nebo kopřivy! Pro většinu plevel, pro znalce výtečný špenát. K tomu vydloubnout pár hříbků, natrhat borůvky…”

“A nikdo by nepoznal, že pod jezem utopil peněženku. Myslíte, že ho v obchodě vyměníme aspoň za lančmít?”

“Měl bys nějaké rady pro začínajícího superhrdinu?” zeptal se Miles.

Seděli na střeše, mezi sebou krabičky z Doordashe. Slunce pomalu zapadalo.

“Hmmm…” zahučel Peter přes hrst hranolek: “Předně bych pořídil dobrý prádlo pod kostým.”

“Něco podstatnějšího by tam nebylo?”

“Po první fotce z bulváru mi poděkuješ. A když jsme u toho: pořiď si dvorního fotografa. Nebo se foť sám.”

Miles se odevzdaně skácel na beton: “Po tolika letech bych čekal větší moudra.”

“Ok, tak…” Peter se zamyslel: “Ať ti nabídnou, kolik chceš, nikdy nechoď do reality show.” Otřásl se. “Tohle pokušení jsem neodolal jednou. A pronásleduje mě to do teď.”

V šeru mezi stromy něco kvílelo.

Snažil se sám sobě namluvit, že je to jenom zraněné zvíře. Že je to vítr. Že stárne, a že už mu po letech uši vypovídají službu. Že je to jen přelud z nervů a únavy.

Moc dobře věděl, že zaslechl slova.

Kdyby otočil hlavu jen kousek do strany, možná by to i zahlédl. Mohl by sejít těch pár set stop do lesa. Zjistit, co se děje. Pomoct. Být dobrý člověk.

Zabodl pohled přímo před sebe, pušku sevřel o něco pevněji, a zakázal si třeba jenom pohnout očima.

Kostí dobrých lidí tu byla plná země.

Toho dne se, k mému velkému překvapení (a trochu i k zděšení), teta Kateřina vynořila ze svého pokoje až spíše k poledním hodinám. Nepokoušela se nic organizovat, dokonce ani vařit výživnou stravu pro Milouše, nýbrž se odebrala přímo k břehu řeky, kde ulehla pod slunečník a znovu se oddala odpočinku.

“Saturnine, nemáte s tím něco společného?” Byla to spíše řečnická otázka.

“Dědeček si nepřeje, aby žena jejího postavení pracovala.”

“Opravdu?” podivil jsem se.

“Ne,” pravil Saturnin:  “Ale jak je vám jistě známo, pracovitost paní Kateřiny se ve svém účinku podobá dělostřeleckému granátu a bude tedy lepší, když na nás nedopadne…”

"Jejdanánku!”

Wolffe cítil, jak se mu zvedá tlak. Po týdnu stráveném s Jar… s velvyslancem Binksem už věděl, že jejdanánku znamená čin, za který by kdokoli jiný skončil před popravčí četou. 

“Já hlava díratá, já je docela zapomněla!”

“Zapomněla…” Wolffe se zastavil a zkusil to znovu, tentokrát bez gunganského přízvuku: “Co jste zapomněl, pane?”

“Klíčky od lítadla!”

V normální mluvě bezpečnostní klíč, bez kterého neodstartují. A které naposledy viděl ve vesnici vzdálené dvě hodiny chůze.

“Nic se neděje, pane,” procedil mezi zuby. Za chvilku budete mít v hlavě opravdu díru a bude to vypadat jako od droida se úplně neslušelo.

Steve: Může mě někdo přejít vyzvednout? Ten zlobidlo Batroc mi zničil motorku, uvízl jsem v pokakaným Jersey a metro má odstávku

Steve: Co to kurník je, proč mi to zlobidlo opravilo na zlobidlo?

Steve: Kurník

Steve: Kurník 

Steve: Já jsem psal kurník 

Tony: Uklidni se. Jen jsem tam dal filtr 

Steve: Jaký filtr, do hájíčka zelenýho?

Tony: Na nadávky. Aby nás zase nezdrbali na Foxu, že jsme špatný vzor pro mládež

Steve: Bojujeme proti pokakaným Náčkům, o co lepší vzor můžem být?

Tony: Mě si nestěžuj

Steve: Starku, okamžitě to vypni, nebo přísahám, že tě odživotním

Tony: Zavolej si Uber

Lidé se bojí ticha.

Musí to být nějaký evoluční pozůstatek - ačkoli mě nenapadá, v čem by jejich předkům pomohlo nekonečné řečnění o počasí a práci a příbuzných, které jsem v životě nevidělo.

Žádné moje manuály to neřešili.

Mlčení je provokovalo. Jednoslovné odpovědi brali jako výzvu k pokračování.

Kupodivu, nejvíc pomohlo přistoupit na jejich hru. Úplně bez významu jsem mluvit nedokázalo, ale v archivech se pokaždé našlo něco, co aspoň vzdáleně souviselo.

Počasí? Už jste slyšeli o kulových blescích?

Práce? Co bezpečnost práce?

Příbuzní? Statistická pravděpodobnost toho, že vás někdo z nich zavraždí.

I nejsilnější kusy nedaly víc než půl hodiny.

Karotka si nepamatoval, jak se dostal na povrch.

Pamatoval si hroznou ránu, zvonění v uších, vzduch plný prachu…

Pak už jen stanici Městské hlídky.

Angua mu dala deku přes ramena. Snažil se jí říct, co se stalo, ale jen zavrtěla hlavou.

“To počká.”

Měla pravdu. Teď už opravdu nebylo třeba spěchat. O minutu později nebude Noby…

Noby stál před ním.

“Hele, kafe dorazilo.” Angua si vzala kelímek. Zamračila se. “Nemusel si brát zrovna Kolíkovu výběrovou.”

Karotka ze sebe dostal jenom é?

“Jsem říkal, že je to bezpečný.” 

Poškrábal se na hlavě. “No… možná jsem ti měl říct, ať se skrčíš.”

Cassianova jednotka se usadila v polorozbořeném městě. Nedostali rozkaz, jen hledali místo, kde by nebyla taková zima.

Doufal, že ta velká budova bude sklad, ale byla to knihovna - desítky starých flimsy knih. Kdysi mohly stát pořádných pár kreditů, ale k čemu to bylo, když se mu žaludek svíral hladem. 

Kopnul do regálu.

“Počkej,” jeho velitel - vlastně jen nejstarší z těch, co nezemřeli nebo neutekli - jednu z nich stáhl z police. 

“Jen se koukni.”

“A co?” nakrčil Cassian nos.

“Klih, kůže… když se vaří dost dlouho, je to v podstatě polívka.”

A když nejíte dost dlouho, abyste zapomněli, jak vypadá jídlo.

Kdyby Tony nebyl už nějaký ten rok střízlivý, nalil by si teď pořádného panáka.

Steve by asi udělal to samé, kdyby na něj alkohol zabíral.

Takhle seděli děsivě na sucho. Jen oni dva a nekonečná hromada přihlášek k Avengers.

Steve jednu z nich zvedl. Ruce se mu trochu třásly.

“Další je…” hlas mu přeskočil: “señor Piscina de la Muerte.” Otočil papír k Tonymu: “To je Wade. A ne Wade z jiné dimenze nebo tak. Prostě Wade. S špatně nalepeným knírem.”

Tony praštil hlavou o stůl.

“Všichni jsou Wade. Celá kandidátka, a je to Wade, Google překladač, a deset různých paruk.”

Karotka ještě chvilku obhlížel zával, než zavrtěl hlavou.

“Tohle by bezpečně nesundal ani mistr výbuchář,” povzdechl si: “Budeme muset počkat, až si někdo všimne, že jsme se nevrátili…”

“Ale prdlajs. Dej mi moment…” Noby se začal přehrabovat v batohu, odhazoval různé podezřelé a pravděpodobně kradené předměty, než konečně vytáhnul jakousi červenou tyčinku. “Bratránek Alfí mi to dal na vyzkoušení. Prý je to úplně bezpečný.”

“Bratránek?” hlesl Karotka. Noby mávnul rukou.

“Se neboj. Ten je z druhý strany rodiny. Samej vědec a intelektuál, ale selskýho rozumu se nedohledáš."

Zarazil tyčinku mezi kameny. Škrtnul sirkou o podrážku.

“Na ten potřebuješ Hóchovskou krev.”

Pasování začínalo za necelou hodinu. Přesněji čtyřicet osm minut, třicet vteřin. Yord si přesně uvědomoval každou jednu z nich.

Po zádech mu tekl pot. Ne jenom nervozitou - v pokoji bylo jako v sauně. Napařovačka jela na plný výkon, okna se rosila o sto šest, a jeho tunika...

Jeho tunika vypadala jako přežvýkavá a vyplivnutá.

Rytíři Jedi žili skromně. Nepotřebovali plnou skříň oblečení. Jenže ani mistr Yoda by nechtěl na svém pasování vypadat jako protažený roštím.

Nehledě na to, co mu to vlhko dělalo s vlasy.

Možná kdyby Chrám podpálil - jenom trochu - muselo by se to celé o pár dní odložit.

Gaius nikdy nebyl věřící.

Aerlonská verze byla stejná jako všechno ostatní, co vzešlo z jeho rodné kolonie - malá, špinavá a přízemní.

Caprická vypadala na první pohled úžasně, ale nebyla o nic více pravdivá - jen měla dost peněz na mramor a zlato.

Nebyl si úplně jistý, jestli je jeho souputnice anděl, nebo iluze věčně vystresovaného mozku. 

Víra byla strach a povinnost a nepohodlí.

Dnes ráno se probudil v jedné posteli s pěti lidmi. Někdo další v kuchyni chystal snídani. O strach se postaral trvalý přísun alkoholu.

Usmál se. Možná, že víra není úplně k ničemu. Jen si musíte vybrat nějakou dobrou.

“Co tu vůbec dělám,” zamumlala Vel aspoň po sté za posledních pár minut. Vlastně Dameronovy moc neznala, ale nikdo z jejich jednotek zrovna neměl čas, ona byla v civilizaci a no tak, kluk má narozeniny. Válka sotva skončila a už začínala měknout.

Náhodně zapnula jednu z holoknih. 

Elektronická fanfára ji bodla do mozku. Se zatnutými zuby listovala dál. Princezny, stateční hrdinové - nic zvláštního.

Sídlo temného krále. Šedivá koule nad planetou.

Vel se sevřel žaludek.

Zmáčkla tlačítko zpět, znovu a znovu.

Někde tam museli být i oni. Nemik a Gorn a Taramyn a Cinta a Cassian a Melshi…

Luthen.

Stovky dalších.

Marie Quinn ví, že má jen omezený čas.

Léky jí můžou koupit pár dní, možná týdnů, ale pak přestanou fungovat.

Vymažou sice vzpomínky na to, co si nesmí pamatovat, ale její mysl… celý svět… je už ohnutý kolem toho prázdného místa. Napůl vyplněná hlášení. Inzeráty, na které nikdo neodpověděl. Základna příliš velká pro tak malé oddělení. Pokusí se ho zaplnit. A když smaže i cestu k němu, najde si jinou.

A v ten moment uvidí tvar ██████ vykreslený ve vzorcích a mezerách a v lidech, kteří měli existovat. Uvidí válku, kterou prohrávají.

A ██████ uvidí ji.

A nenechá ji utéct.

Samozřejmě, že mě doktoři varovali. Dostal jsem seznam, delší než účtenka k misi na Mars, co bych měl a neměl jíst a kdy mám přidávat další věci, a tím jsem se hodlal řídit. Věděl jsem dobře, co se střevní mikroflórou provede dlouhodobá celobramborová dieta.

V nemocnici to bylo jednoduché. Tam jsem jedl béžovou hmotu chuti a konzistence lepidla na tapety.

Jenže hned naproti stál stánek s tacos a zrovna ten den, co jsem šel domů, foukal vítr směrem od něj. A veškeré předsevzetí o tom, jak to budu brát pomalu, vzalo za své.

Říkejte mi Elvis, protože umřu na záchodě.

“Tak se podívejte na tohle!” Leonardo rozbalil další pergamenový svitek.

Generál praštil hlavou o stůl. Prý Uneste Leonarda da Quirm, pane. Prý Nejlepší válečné stroje, co jste kdy viděl, pane. Jeho poradce čekal rychlý vyhazov. Z okna.

“Říkám tomu Zařízení pro bezpečné přemisťování vajec z vysoko položených kurníků.”

Zařízení bylo několik provázků a kus plachty, do které se při pádu opíral vítr. Už se chystal svitek odhodit k nepoužitelným, když mu něco jako prozřetelnost zadrželo ruku.

“Myslíte, že by to šlo trochu zvětšit?”

Vynálezce se poškrabal ve vousu.

“Na pštrosí vejce?”

“Spíš…” Jak to jen podat… “Na celého chovatele drůbeže.”

“Co na tom pořád nechápeš?” 

Sherlock přecházel po místnosti, župan za ním vlál, vlasy mu trčely do všech stran, jak si je rozčileně prohrabával prsty. Zdálo se, že je jen pár vteřin od totálního výbuchu.

“Máš na výběr tři dveře. Za dvěma je koza, za třetími auto. Vybereš jedny, moderátor otevře další, kde je koza. Dostaneš možnost výběr ještě změnit. Uděláš to?” Nečekal, až Watson odpoví, a triumfálně pokračoval.

“Tvůj takzvaný selský rozum ti říká ne, ale matematika jasně ukazuje,…”

“Já tomu rozumím,” povzdechl si Watson: “Mě jen zajímá, proč je v koupelně zavřená koza.”

“Protože JÁ se nikdy nepletu!”

Jaro o několik dní dřív.

Ne o moc - samo o sobě to mohla být jen statistická odchylka. Jen následek běžných cyklů Země. Rok nebude o nic teplejší, a jídlo bude pořád na příděl. Pořád budou žít za metry izolace, aby se teplota uvnitř udržela alespoň pár stupňů nad nulou.

Pořád budou spíš přežívat.

Ale na tom teď nezáleželo. 

Teď záleželo na kousku půdy, kde roztál sníh. Na tenoučkých, zakrslých sněženkách, které se prodíraly na svět, za sluncem. 

Strattová natočila obličej ke stejnému slunci, vyhřívala se v jeho paprscích, a představovala si ty miliardy drobných životů, které pracovaly na jeho záchraně.

Geralt si myslel, že takhle brzo, kdy na trávě ještě neroztála jinovatka, bude v lese sám. 

Rozhodně nečekal rozladěné zvuky loutny a zimou rozklepaný zpěv.

“Marigolde?”

Bard málem spadl ze stromu, na kterém seděl.

“Geralte!” Zasmál se. Neznělo to zrovna upřímně: “Co tu děláš?”

“To bych se měl ptát já tebe.”

“To víš,” Marigold zadumaně přejel prsty po strunách: “My umělci jsme jak ptáci, a jak se říká, skřivánek si musí vrznout, i kdyby měl zmrznout…”

Odněkud z dálky zněl štěkot.

“A ty sis vrznul tak,” povzdech si Geralt: “že tě teď po lese nahání něčí manžel se smečkou chrtů.”

Azirafal pověsil na dveře cedulku Přijďte zítra. 

Spokojeně se podíval na stůl. Popsané pergameny bez jediného škrtnutí nebo kaňky, čisté vedle nich, nádobka s inkoustem, vosková tabulka na poznámky, rydlo. Vše přichystané na zítra.

Vhůš.

“Už tu byli?”

“Krásný večer, Michaeli.” Azirafal doufal, že to nevyznělo moc dotčeně. Vytáhl z hromádky jeden list.

“Tady, vidíš?” ukázal: “Yosef, Maryam, žena jeho…”

Michael mu vyškubl list z prstů. “Zbytku se můžeš zbavit.”

“Ale sčítání…” 

“Pár lidí tam, pár tady,” mávnul Michael netrpělivě rukou: “hlavně, že náš páreček je v Betlémě.”

Vhůš.

Azirafal si povzdech a začal rozlétané papíry zase rovnat na hromádku.

Napočítá do deseti. Vystřelí.

Svět na okamžik přestane existovat. A pak…

Kalné světlo úsvitu nahradí reflektor zamířený přímo na něj. Země pod ním je ze dřeva. Ruka, kterou svírá pistoli, má jinou barvu, než dnes ráno.

Kulka letí snově pomalu. Pokusí se ji zadržet. Žena, která ji k němu nese, zavrtí hlavou.

Ještě nemůže vykročit z role. Ještě se nemůže zachránit.

Ještě zbývá poslední píseň.

Pak se pokloní a odejdou z podia.

Venku je New York. Vysoké domy pomalu mizí, dokud znovu nepozná ulici, po které jde.

Bude to trvat mnoho let, ale je zase na cestě do New Jersey.

Tu písničku slyšel přesně jednou - před třemi týdny, než šlo všechno monumentálně do hajzlu, než se z něj stal psanec na útěku. Ale už se rozhodnul.

V šeru domku u jezera, v naprostém tichu, aby na sebe nepřitáhnul pozornost, Eddie naprázdno přejížděl prsty po strunách a hledal ty správné akordy, dokud hudba v jeho hlavě nezněla stejně jako to, co tenkrát hrálo z rádia.

Svůj poslední koncert si představoval jinak - před řvoucím publikem, než ráno noviny oznámí jméno dalšího člena Klubu 27. Ale záchrana světa měla taky něco do sebe.

Master of the puppets, zabroukal šeptem, I’m pulling your strings.

Lobelie Sáčková-Pytlíková se spokojeně protáhla, až jí zapraskalo v zádech. Trvalo to několik dní, kolena měla otlačená z drhnutí podlahy a vlasy samou pavučinu, ale Dno Pytle konečně vypadalo jako obydlí spořádaného hobita a ne staromládenecký brloh. Nádobí vyleštěné, knihy odnesené do sklepa, oblečení srovnané ve skříni, příbory…

Zamrazilo ji. Co když se nezvedený bratranec jejího manžela vrátí a bude se dožadovat nory zpátky? 

Rozhodně odpochodovala do kuchyně, otevřela čtvrtou zásuvku kredence a začala strkat lžičky do zástěry. Aspoň nějak se musí pojistit.

Ať si zkusí protestovat.

Když si odtáhne kdo ví kam s bandou chuligánů, nemá se pak divit.

“Zkus to ještě jednou, prosím!”

Člen štábu za volantem znovu otočil klíčkem v zapalování. Auto zakvílelo, zakuckalo se, a ztichnulo.

Richard prohlásil něco, co budou muset vystřihnout. Projel si rukou nervózně vlasy. Babral se s tím už snad dvě hodiny, motor byl zoufale rozladěný, a štáb  se nechal slyšet, že dochází čas. 

Jeho kolegové, posedávající u krajnice s benzínkovým kafem, se zdály být v mnohem lepší náladě.

“Tentokrát už se náhradnímu vozidlu nevyhne,” ušklíbnul se Jeremy.

“Smí se s tím vůbec na dálnici?” přemýšlel James.

Peel P50 se zlověstně lesknul na slunci.

“Miniaturní auto pro miniaturního moderátora. Aspoň budou ladit.”

Stanice Genetického Výzkumu a Manipulace v Novosibirsku vypadala, jako by ji tam zapomněli z dvacátého prvního století. Možná už dvacátého. Betonová budova s rozhrkanými výtahy, které se čas od času zasekly, s okny, kterými protahovalo, a s prošlapanymi dlaždičkami na schodech. Ale laboratořích se děly věci, o kterých se v té době nikomu ani nesnilo.
Před vchodem štrykovala bronzová myš šroubovici DNA.
Když vcházela dovnitř, Alenka ji pokaždé pro štěstí poplácal. Teď už je nebylo potřeba - měli tkáňové kultury a buněčné simulace - ale život jich položilo spoustu.
Za lepší život pro všechny i za ty dinosaury v zoo.
Za budoucnost.

Restaurace se zdála prázdná. Všechny stolky a židle byly srovnané v řadách kolem místnosti, na každém karafa s vodou a tácek karamelových sušenek.
Podívala se na hodinky. Za minutu celá. Přešla ke dveřím, odemkla, pak přešla ke stolečku, který stál trochu stranou.
Ručička hodin poskočila o poslední vteřinu. Restaurací se prohnal vítr. V duchu napočítala do deseti, pak položila ruku na zvonek.
Cink! Cink! Cink! Cink! Cink!
Restaurace byla zase prázdná. Stolečky byly rozstrkané kolem, židličky převrhnuté, karafy vypité a ze sušenek zbyly jen drobky. Hodiny ukazovaly celá a dvě minuty.
Kasa byla plná.
Milovala tyhle randící akce pro rychlo-superhrdiny.

Nebyla to běžná mise - ne, že by si Voják pamatoval, jak jeho mise běžně vypadala, ale byl si jistý, že alespoň dostal zbraň.
Místo toho stál na malém letišti v zemi, kterou by většina světa ani nenašla na mapě, v hlavě nahraný jazyk, kterým mluvilo pár tisíc lidí, a v kapse pár zmuchlaných bankovek. Chyběla mu dokonce i ruka - v civilním oblečení by ji neměl jak skrýt.
Jakmile se dostane do hlavního města, rozbije kapsli, kterou má zašitou pod kůží. Encefalitida a neštovice.
Oficiální vyšetřování ho bude znát jen jako bezejmenného pacienta nula. A projekt Chiméra bude jen městskou legendou.

“Obnova dokončena.”
Viděl jen bílo - až po vteřině mu došlo, že je to strop ošetřovny. Na vteřinu zavřel oči. Anakin, který se mu přišel omluvit, cesta na Utapau, a potom…
Prázdno. Vzpomínky zůstaly to s jeho tělem na opačném konci galaxie.
Nebylo to poprvé, ale stejně mu z té představy pořád bylo zle.
“Mistře!”
Na další přemýšlení nebyl čas, protože měl najednou plné ruce Anakina.
“Co se stalo?” zašeptal.
“Na tom nesejde,” usmál se Anakin: “hlavní je, že je po válce.”
Na tom, jak to řekl, bylo něco zvláštního, ale Obi-wan byl příliš unavený, než aby o tom dál přemýšlel.

Konečně.
Po všech problémech, zkouškách, probdělých nocích a šplhání po žebříčku hodností to konečně bylo tady. Oficiální list papíru, který oznamoval, že on, James Tiberius Kirk z Uprostřed Ničeho, Iowa, se stal kapitánem hvězdné lodi. Nová kajuta, nová hodnost, nový odznak, nová uniforma, celá krásně…

“Co to má být?”
Ústrojový důstojník ani nezvedl hlavu od obrazovky. “Velitelská uniforma.”
“Je zelená! Proč je zelená?”
“Ukázalo se, že původní barvivo je trochu toxické,” povzdechl si zásobovač: “Naneštěstí až potom, co se pár kapitánů zbláznilo a prohlásilo za císaře vesmíru.”
Přistrčil Kirkovy uniformu zpátky.
“Ale nebojte se. Na fotkách pořád vypadá jako zlatá.”

“Jen mě prosím neházej do trnitého křoví,” prosil bratr Zajíc: “Kamkoli, jen ne do křoví.” Lee nebyl zrovna nadšený z toho, jak se Hester usadila. Doufal, že bude pták, jako daemon jeho matky. Takový, co by mohl odletět někam daleko od Texasu. Králík… králík byl pro ty, co sedí doma a dělají další králíky. Králíci byli kořist. Jenže Hester nebyla králík, i když to sama dlouho nevěděla. “V trnitém křoví jsem se narodil,” smál se bratr Zajíc. Zase jednou vyhrál nad bratrem Lišákem. Podvodník a trikster, co dokáže převést i toho nejsilnějšího protivníka. S tím už se Lee dokázal ztotožnit.

Azirafal už aspoň týden nespal.
Vzato kolem a kolem spát nemusel, ale to na věci nic neměnilo.
“Už před půl rokem jsem posunul jednu kometu, proletěla by přesně na čas, jenže Michael mi teď řekl, že to neodpovídá zadání!” Složil hlavu do dlaní: ”Prý to musí být hvězda, a ne nějaká zmrzlá hromada kamení. Na jedné teď pracuji, ale dá to přemlouvání a takových zázraků… co to je?” Zamrkal nad hrnkem, který před něj Crowley přisunul.
“Něco, co se tu má ukázat až za několik století,” pousmál se Crowley spiklenecky: “Ale jestli chceš přes noc přezázrakovat galaxii, budeš to potřebovat.”