Moje články

“Pane Nemiku!”
Karis měl pocit, že se mu všechna krev stáhla někam hluboko do břicha. Dával si pozor, nepodepisoval se, držel se pořád na okraji toho, co bylo ještě legální.
Jenže pravidla se měnila ze dne na den, a i když by neporušil zákony, pořád tu byl univerzitní řád.
“Profesore?” Hlas se mu třásl.
“Jen jsem si chtěl promluvit o vaší poslední eseji.”
Srdce mu bušilo v uších.
“Skvělá práce. Je taková úleva, že se nesnažíte být politický jako někteří vaši spolužáci. Chápu, jste mladí, myslíte se, že všemu rozumíte, ale…”
Na druhou stranu, možná bylo na čase zahodit opatrnost.

Za normálních okolností by ho Cottle poslal pryč. Nebo ještě spíš - nechal by si ho na ošetřovně pod dohledem. Musel to být jeden z nových branců, kluk, kterého by jindy nepustili k stíhačce na sto metrů, bledý a o dost hubenější, než se slušelo, s tmavými kruhy pod očima. A hlavně se motal tak, že ho dva další museli podpírat. Nejspíš neměl tušení, kde to je nebo co se s ním děje.
Jenže zásoby krve se tenčily s každým Cylonským útokem a ten dnešní asi nebude jiný.
Tahle dávka krve možná někomu potluče játra, ale lepší, než vykrvácet na stole.

“Deane,” zakňučel Sammy: “vono to fakt svědí.”
“Tak se poškrab,” zabručel Dean. Poslední, na co měl náladu, bylo řešit další Sammyho problém. Mě se rozvázala bota, já mám v nose hrášek, pořád něco. Dean měl mnohem větší starosti.
“Deane, ale mě to svědí i tak…”
Dean se otočil - přesně včas, aby zahlédl, jak mu ve vlasech štráduje veš.
Pitomá školka. Nikdy ho tam neměl pouštět. I když tam měl obědy zadarmo.
“Deane?” pípnul Sammy.
“To nic. Je to jen vyrážka od blbosti. A na tu zabírá benzín.”
Ještě, že byl táta zrovna na lovu. Ten by to řešil holícím strojkem.

Obloha zešedla, větve se kývaly ve větru, na zem dopadly první kapky deště.
Vytáhla z kapsy příruční počítač, naskenovala strom, a když přístroj souhlasně cinknul, připnula k pasu lano a začala šplhat vzhůru, k otvoru v kmeni.
“Alice, tady centrála,” zabzučel komunikátor na její bundě.
“Slyším…”
“Hurikán Iniki je pět minut od tebe, musíš se vrátit.”
“Hmm…” Pod špičkami prstů ucítila skořápku, ale nemohla dosáhnout. Přimáčkla se blíž ke kmeni.
“Jestli utopíš stroj času, univerzita nám už nikdy žádný nepůjčí…”
“Minutku…”
“Alice!”
Konečně! Zastrčila vejce do kapsy batohu a seskočila.
“Zavolej zoo, ať připraví inkubátor. Kauaʻi ʻōʻō je už na cestě.”

“Proč se Quill snaží zabít hlodavce?” zeptal se Drax: “Myslel jsem, že jsme teď přátelé.”
Gamora mu podala misku s popkornem. Nebyla to přímo odpověď, ale jídlo se neodmítá. Nacpal si hrst do pusy.
“Pamatuješ si tu krabici hraček, co jsme našli?”
“Sběratelských figurek!” křiknul Peter, který s funěním pěchoval prskajícího Rocketa do přechodové komory.
“Rocket jich část rozbalil.”
Drax se poškrál na hlavě. “Jinak se s nimi nedá hrát.”
“Sběratelské figurky! Pěkně staré! Mohli stát hromadu peněz.”
“Jestli jsou staré,” zamračil se Drax: “Neznamená to, že už nemají cenu?”
“Ty neměli cenu nikdy…”
“Ještě slovo, Gamoro, a letíš taky!”

Planeta byla pustá.
Život na ní nikdy nevzniknul, voda ji opustila už před miliony let, a většina atmosféry krátce potom. Neměla ani žádný měsíc nebo kamenný prstenec a stážista, který ji zanesl do databáze, se tím ani nechlubil v hospodě.
Na hraně jednoho z bezejmených kráterů seděl robot. Zdálo se, že se do prachu boří o dost víc, než odpovídalo mizivé gravitaci. Na kolenou měl položenou kalkulačkou a čas od času si povzdechl. Konečně došel k výsledku. Číslo mělo desetinnou čárku a spoustu nul.
“Zrovna dneska musím udělat chybu v součtu,” zabručel Marvin.
“Podle tohodle jsem měl už dávno zrezivět.”

“Bandito! To budeš chtít vidět!”
“Hned tam budu!” Odeslal zprávu pro dcery - v Austrálii zrovna svítalo - a vylezl ze stanu.
V táboře bylo podivné ticho. Obvykle tu pořád někdo pobíhal, fotil, sepisoval zprávy, nebo aspoň nosil vodu, ale teď se snad všichni sešli v jednom výkopu.
“Tak co tu máme?”
“Tohle jsme našli hned pod tou vrstvou s uranem…” zašeptala Banditova asistentka - mladá kokršpanělka na své první výpravě po škole - a ustoupila stranou.
Nejdřív si myslel, že je to opice. Jenže…
“Co to sakra…”
Opice nenosí oblečení. Ani hodinky. Nebo vojenské známky.
Obzvášť ne ty tři sta tisíc let staré.

Když se tohle stalo Reedovi a Sue, vypadalo to jako náhoda. Zasmáli se, koupili obyčejnou figurku, svatba proběhla bez problémů. S Benem a Aliciou to bylo horší - postavičku Thinga v každé cukrárně nemají. Když se to stalo Brucovi, měli Avengers práci na celé odpoledne. S T’chalou už to zavánělo mezinárodní ostudou.
Dalo se počítat, že superhrdinské svatby budou lákat problémy. Ale čekali spíš útok Galactuse, než fantoma, co vykupuje dortové figurky.

“Nemůžeš si najít nějakej jinej koníček, Wane?” pozdechla si Slepá Al.
“Spousta lidí si kupuje suvenýry ze svateb celebrit!”
“Většina lidí si k nim nevyrobila z moduritu svou vlastní.”

Uschlá tráva ho škrábala do zad, ale to nevadilo. Nic nevadilo. Všechno to byli přízemní drobnosti, bezvýznamné před velikostí vesmíru, který se nad ním rozevíral.
Vesmírů. Viděl je všechny naráz. Stačilo se trochu soustředit, a časové linie se před ním otevíraly. Mohl natáhnout ruku a utrhnout si tu nejlepší možnou budoucnost. Změnit minulost. Zůstat navždy v jednom okamžiku.
Na tvář mu dopadl stín. Zamračil se a pokusil se přetočit čas o pár vteřin zpátky, ale stín se ani nepohnul.
“Ty to nevidíš?”
David si povzdechl.
“Vidím. Vidím, že se válíš v experimentálním hnojivu Spolana Neratovice. Vstávej, než tě tu rozorají.”

Začínala třetí hodina jízdy. Krajina za okny se postupně měnila, slunce stoupalo po obloze a rozhánělo ranní mlhu, a Sumci stále nedocházela slova.
“Jen si to představte,” gestikuloval s důrazem řečníka na tribuně: “žádná předznačená trasa, kde se musíš prát o každý centimetr, a když na minutu zastavíš, tak ti po zádech přejde pionýrský oddíl, co musí být v pět na nádraží. Opravdová výprava pro opravdové horáky!”
“A vážně je to jen o pár kilometrů delší?” zaskučela Gábina, která jako jediná ještě dokázala artikulova.
Usmál se. Měl je na lopatkách. Další hodina, a jejich novým cílem bude Oblast výskytu medvěda.

Syril to viděl před sebou jako v holofilmu. On a Dedra a jejich děti - alespoň dvě, jako na plakátech, ukázková rodina pro novou éru…
A bydlet budete kde? ozval se mu v hlavě hlas, který nebezpečně připomínal jeho matku, Tady? Jako v plechovce?
Samozřejmě někde nahoře, blíž ke slunci…
Platit to bude ta tvoje agentka? To jsem se dočkala. Můj syn se nechá vydržovat.
Samozřejmě ne. Našel by si nějakou dobrou práci.
A děti bych hlídala já. Žádný klid v mém věku.
Samozřejmě by je…
Co? Ona? Že se vzdá kariéry?
Zasmála se.
Nejdřív si s ní musíš aspoň promluvit…

Crowley se díval na své dílo a nemohl se ubránit pocitu zadostiučinění. Jednotlivé pruhy se úchvatně proplétaly na několika úrovních, asfalt smrděl až do oblak a temná aura se tetelila. Inženýři tomu říkali TOK, a mělo to vyřešit veškeré dopravní problémy, ale pár čar v plánu z toho udělal prokletý uzel.
Posadil se, vyčaroval si kopeček zmrzliny, a čekal.

Uplynula hodina, pak dvě. Zmrzlina se roztékala, ale kolem projelo sotva pár desítek aut. V novinách, které přinesl vítr, se psalo o rekordních tržbách na železnicích.

S povzdechem vstal. Asi bude muset zajít na Downing Street a promluvit si o privatizaci.

Luke znovu přepočítal studenty, a zamračil se.
Grogu už měl být zpátky z prázdnin, ale pořád ho nikde neviděl.
Zavřel oči a ponořil se do Síly. Mrňous byl blízko, dokonce uvnitř chrámu. Docela se mu ulevilo - naposledy, když byl Grogu venku bez dozoru, zdecimoval místní žabí populaci - ale znepokojovalo ho, že Síla ukazuje do rohu místnosti, kde nikdo nestál.
Nikdo, kromě koule oblečení.
Šťouchnul do ní, a koule něco zažvatlala.
Rychle ji začal loupat, vrstvu po vrstvě, než se na světlo konečně vyvalil Grogu, na tunice připnutý lístek papíru.
Grogu je nachlazený, stálo na něm, měl by zůstat v teple.

Doktor hodil nohy na palubní desku a usmál se. Marťané byli zpátky na Marsu, Spojené státy se znovu nestaly britskou kolonií, a potřeboval na to jen akvarijní rybičku a kus papíru. A hodně běhání.
Zasloužil si odměnu.
Byl si jistý, že než se to celé zvrtlo, kupoval si na Alfě Century čaj - jogan a gumoví medvídci. Skoro netekl, ale jednou za čas neuškodil.
Naposledy ho odkládal na stůl, když se bavil s tím zrzavým právníkem…
Rychlá kontrola ukázala, že Hamilton stále zemřel v souboji, ne na infarkt. I když jeho příspěvky do Listů federalistů byli o dost nečitelnější - a delší.

“Tak se na to podíváme, pane Zrivie. Předchozí zaměstnání bylo tedy zaklínač, ju?”
Přikývnul.
“Důvod ukončení pracovního poměru?”
“Svět se změnil. Není v něm už místo pro monstra, ani pro ty, co je loví…”
“Však my vám něco najdeme. Máte vysokou školu?”
Zavrtěl hlavou.
“Ještě že tak.” Zmáčkla pár tlačítek: “Máme tady rekvalifikační kurz, co říkáte? Jen musíte mít výpis z trestního rejstříku, a vyplnit mi pár formulářů. Vytisklo se nám to zrcadlově, ale to určitě zvládnete…”
Geraltovi se na jazyk dralo pár šťavnatých výrazů. Než je stačil pustit ven, ukázala žena na tabulku za sebou:

ZÁKAZ ŘVANÍ NA ÚŘADĚ.

Guillermo: V něčem to rozhodně pomáhá. Lidé věří tomu, co vidí, a dávají si menší pozor. Na druhou stranu… nejsou jediní.
Nadja: V devadesátých letech tu byla ta epidemie “denních chodců”. Jeden paprsek slunce a
Střih: Upír v kožené bundě a slunečních brýlích jde po ulici. Rozednívá se. Jakmile se ho dotkne slunce, vzplane.
Nadja: Ten smrad se nedal dostat z vlasů.
Guillermo: To samé v roce 2005. Naštěstí se mi Nandora podařilo přesvědčit, že by za dne přitahoval moc pozornosti.
Střih: Nandor spokojeně sedí na gauči. Celý se třpytí. Guillermo kolem něj zametá flitry.
Laszlo: Vypadal jako pííp diskokoule.

"Nikdy!” řekl - zadeklamoval - zajatec, a pro důraz si ještě odplyvnul. “Žádná hnědokabátnická špína mě mluvit nedonutí!”
“Dobrá.” Mal se pousmál. “Nemusíš mluvit.”
Udělal krok stranou a zajatec, přes všechnu předstíranou odvahu, vyjeknul.
“Tady Jayne toho taky moc nenamluví, takže si určitě budete rozumět…”

“Tady jsou souřadnice, letíme.” Mal se zhroutil do navigátorského křesla a složil hlavu do dlaní.
“Jayne zabral?”
Mal přikývnul. “Ale bylo to o chlup. Ještě minutu, a šel by k zemi.”
Jayne, opřený v rohu kokpitu, si spokojeně škytnul.
“Trochu to bolí,” povzdech si Mal: “že i takhle na plech se ho lidi bojí víc, než mě."

Felix knihu zahlédl jen na vteřinu, a k tomu zezadu, ale dva detaily stačily.
První - všechny vnější rohy byli zalomené, dvakrát stotřicetpět stupňů - a druhý - na obalu byla ještě nálepka s cenou.
Kniha z Kolonií, a ne jeden z otrhaných kousků, které nějak přežili celou cestu domů. Nová.
Na nejbližší zastávce vyběhl z metra, jeho původní cíl zapomenutý. Doufal, že to bude nějaká z jeho oblíbených, ale bral by třeba i knihu pohádek.
Knihkupectví. Oddělení novinek.
Zarazil se.
Titul mu nic neříkal, ale jméno Gaius Baltar zatím zapomenout nedokázal.
Naštěstí u sebe nenosil zapalovač, jinak by ho zavřeli za žhářství.

“Emmo, už jsme se o tom bavili,” povzdechl si pan Bukač: “Nemůžeš tohle dělat pokaždé, když se ti do něčeho nechce.”
Emma mlčky hleděla do stropu.
“Emmo, tohle se dělá v rákosí. Vidíš tu někde rákos?”
Emma dál bez pohnutí zírala vzhůru.
“Babička už je tady, tak přestaň s těmi hloupostmi a jdi ji přivítat…”
Dveře pokojíku se otevřely a dovnitř nakoukla prošedivělá ptačí hlava.
“Kdepak je moje vnučka, ať jí můžu dát pusinku?”
Paní Bukačová starší zmateně zamrkala.
“Franku?” obrátila se na syna: “Co tu dělá ten rákos? A kde je Emička?”
Pan Bukač zoufale složil hlavu do dlaní.

Vzoromil Výsměšek se s nechutí díval na přístroj na svém nočním stolku.
Rozšafín ten výraz znal. Následovalo reptání, strategická neschopnost, a následně drobná nehoda, kdy se přístroj octnul v drtiči odpadků.
“V podstatě se volavka tolik neliší od klikačky…” nadhodil. Arcikancléř zabručel.
“Univerzita je první, která ji má…” Další bručení.
“Dá se tím objednat jídlo z kuchyně…”
“Na co čekáte, sakra?”
Rozšafín opatrně zacvaknul přístroje do zdi. Vteřinu se nic nedělo… a pak se ozvalo zvonění.
Nejistý, co jinak dělat, natáhl Rozšafín ruku a zvedl mluvítko.
“Haló?”
“Dobrý den!” zabzučel hlásek na opačné straně: “Máte čas na krátký monitorovaný hovor?”

Byt byl prázdný, jen na stole ležel vedle hrnku s čajem lístek.

Zlatí mravenci.

Martin volal, ať se zastavím, ale detaily si nechal pro sebe. Vzhledem k našim předchozím dobrodružstvím jsem se mu nedivil.
Jenže po půl hodině už jsem začínal být nervózní.
Zlatí mravenci - znělo to jako kódové slovo, nebo název tajného společenství. Zamrazilo mě. Do čeho se to zase zapletl? Státní tajemství? Zahraniční špioni? Biologické zbraně?
Někdo zakašlal, a já uskočil.
Martin vjel do kuchyně, na klíně plechovku spreje, přes nos uvázaný šátek.
“Co…”
“Mravenci. Přejeli s balíčkem ryb z Bolívie, a teď se jich nemůžu nijak zbavit.”

“Myslím, že už bysme se měli vrátit,” zabručela hromada dek na dně balónu: “jinak zamrzne řízení a my tu oba umřeme.”
Vlastně to byla Hester, kdo si stěžoval - poslední půl hodinu už z ní nebyl vidět ani čumák a zněla čím dál podrážděněji.
“Nejsi náhodou polární zajíc?” zasmál se Lee, ale dostalo se mu jen podrážděného odfrkutí.
“Před pár týdny si to sám nevěděl…”
Neunavoval se s odpovědí, a taky nepřiznával, že sám už necítí nos a uši. Raději otočil přívodem paliva, a balón se s trhnutím vydal zase o něco víš. Mraky už byly na dosah, stačilo natáhnout ruku.

Přímo na farmě chytali jen pohotovostní kanál, kde se vysílalo varování proti písečným bouřím. Všechno ostatní byl luxus.
Na slavnostech ke dni Impéria nebyl ani jednou. Mos Eisley bylo daleko a práce bylo pořád dost.
Holofilm, který donesla návštěva - o statečném klukovi, co zachrání Císaře - nikdy nefungoval. Nejspíš písek.
S vojáky, kteří se občas přišli vyptávat, mluvili jen dospělí.

“Už zase tu otravovali,” zabručel Owen: “prý jestli se kluk nechce přidat ke Kadetům…”
Ben si povzdechl a hodil do sebe panáka spočky.

Ať už měla s Lukem Síla v plánu cokoliv, měla by si zatraceně pospíšit. Imperiální propaganda se nevzdávala.

“Bylo by to jedno kolo, než se Tomáš uzdraví…”
“Ne!”
“Víte, jak těžké je dostat se do Trsáme s hvězdami?”
“Nevím! A nezajímá mě to!”
“Navíc jste mu to souborné vydání Metaliky pustil na nohu vy…”
“Pořádnýmu chlapovy muzika neublíží!”
Byl čas vytáhnout silnější zbraně.
“Ozzáku, viděla jsem, jak tančíte na koncertě Michala Davida…”
Dveře od ložnice se rozletěly.
“Všechny důkazy jsem zničil!”
“I záznam z bezpečnostní kamery?”
Ozzák jí vyrval kazetu z rukou, nacpal ji do mikrovlny, a spustil rozmrazování. Kuchyní se rozlinul pach hořícího plastu. Ušklíbla se.
“Samozřejmě mám kopii.”
“To nebyl tanec!” zakvílel: “Jen špatně uzemněná reprobedna…”

Jestli se na tohle kouká můj budoucí terapeut:
Nemyslím to vážně. Jsem v přiměřeně dobré náladě, jedná se pouze o myšlenkové cvičení.
Fajn.
Začal jsem přemýšlet, co budou moje poslední slova. Nemyslím poslední před odletem. Tam plánuju něco ve stylu Vyhrál jsem, ty hnusná hromado prachu, následované hysterickým smíchem.
Poslední slova, jestli tu zůstanu.
Nepočítám, že to bude něco důstojného. Na to je potřeba čas, a někdo, kdo vaše předsmrtné chrčení přeloží do slov.
Spíš to bude Měl jsem těch brambor vysadit víc. Nebo Tohle už asi nerozchodím. Nebo Do hajzlu!
A úplně nejspíš
Tu přechodovou komoru jsem určitě zavřel.

Aziraphael naposledy obešel strom, a nespokojeně nakrčil nos. Něco tady nehrálo.
Bůh přece jasně prohlásil NEDOTÝKATI SE, velkými písmeny a důrazným hlasem. Nenechal by to přece jen tak. Stromů tu bylo spoustu, jak to ti dva chudáci měli poznat.
Kolem kmene se mihlo něco černého a šupinatého, a Aziraphael málem vyjekl nadšením. No ovšem. Určitě tu byla cedulka, a ten proradný had ji někam zašantročil. Nebo hůř, sežral. Sáhnul do kapsy řízy a vytáhl kus pergamenu a pero. Hotovou cedulku pak připíchnul do výšky očí. Spokojeně se pousmál.

A všechno bylo v pořádku. Jen Země zůstala o něco méně obydlená.

Nepamatoval si, jak ho to napadlo. Možná chtěl jen zabránit tomu, aby se potkával se svými předchozími já. Měli tendence dávat nevyžádané komentáře k jeho oblečení, vlasům, a TARDIS. Nebo se možná jen nudil a zaseknul se na Pinterestu.
Tak či tak se teď všechny záznamy o cestování válely po zemi, a na stole stály dvě krabice polepené tapetou.
Pinterest zněl čím dál pravděpodobněji.
Pustil se do třídění.

Očekával něco jako pocit zadostiučinění, ale výsledek značně pokulhával.
Jedna z krabic zela prázdnotou, druhá nepraskla jen kvůli technologiím Pánů Času.
Pozná měl zvolit trochu míň relativní výrazy, než minulost a budoucnost.

“Stejně by mě zajímalo, jak to, že nic nepoznal.”
Nejmenovali, ale Helovi bylo stejně jasné, o kom se baví. Ve flotile se toho tolik nedělo, aspoň ne takového, o čem se dalo bezstarostě drbat.
“To si jako myslíš, že když jí ho tam fouknul, začala blikat a hlásit spojení navázáno?”
Tázaný opatrně přikývnul.
Helo praštil hlavou o stůl. Jednou by se chtěl v klidu nasnídat, bez toho, aby nějaký obejda řešil jeho manželku. Nebo…
“A co ta malá, ta je přece bio po něm.”
Nebo mohlo být hůř.
Občas se mu stýskalo po časech, kdy ho brali jako zrádce lidstva.

Lokimu se chtělo spát. Byl na nohou už moc dlouho.
Jenže jeho spolucestující měl evidentně sdílnou náladu.
Thorovi to bylo jedno - vyrazil z letušky láhev medoviny a teď chrápal, až se všechno třáslo. Loki značně litoval, že zůstal střízlivý.
“Ale vláda to tají, chápete?” prakticky ječel chlápek. Lokiho důrazné mlčení evidentně bral jako souhlas: “Dokud používáme jen deset procent mozku…”
“Deset?” usmál se Loki. Kdyby jeho soused dával pozor, poznal by, že je zle. “S tím se dá něco dělat.”

“Co s ním je?” zeptal se Thor. Loki opatrně překročil slintajícího, nehybného cestujícího.
“Jen se snaží vnímat sto procent reality.”

S příchodem jara začal sníh na horách tát. Studená voda si hledala cestu dolů. O kousek níže se spojila s potůčkem, skákala přes kameny a nabírala na rychlosti.
Losos.
Ano. Mezi kameny čas od času poskočil losos…
Hodně lososů.
…hodně lososů. Krajina se pozvolna měnila. Jehličnaté lesy ustupovaly listnatým a pak ty polím a prvním domkům. Řeka nabírala na síle…
Ale ti lososi tam jsou…
Jo pořád!
Slévala se s dalšími a dalšími řekami z kopců. Nezpomalovala. Spíš naopak.
Přehrada nad městem nebyla na tak prudké tání projektována…

“Calvine! Proč je všude puštěná voda! A proč tu plavou ty konzervy?”

“Tak co typuješ?”
BJ zvedl skleničku a opatrně si přivoněl, tím způsobem, jakým se čichá k věcem v chemické laboratoři. Když mu výpary nevypálily nosní sliznici, pokračoval k ochutnávání.
“Jednoznačně až po změně filtru, necítím v tom tvoje ponožky…” Znovu usrknul a převalil doušek po jazyku: “příchuť dezinfekce a nahnilých jablek… ne, nahnilých hroznů, ale ty jsme měli…”
Zamyslel se.
“...naposledy minulý týden. Takže je to archivní vzorek z minulého úterý.”
Hawkeye zaklel. Pak se sehnul pod postel a chvilku se přehraboval v zásobě lahví. Muselo tam být něco, co nepozná.
Jinak to s jeho titulem krále degustátorů vypadalo bledě.

Přistáli na malé planetce někde na okraji Galaxie. Ne, že by tu bylo co dělat - ani ten nejzoufalejší zločinec by se neschovával zrovna tady - ale Razor Crest už pár dní vydávala hodně ošklivé zvuky a Din nechtěl riskovat, že uváznou uprostřed ničeho.
Grogu mezitím ťapkal kolem.
V křoví zachrastilo, a na světlo se vynořila…
No…
Byla to taková růžová, pípající koule. Nevypadala moc hezky, ale jedle určitě. A zakousnutelně.
Natáhl po ní pacičky.
V křoví se zaleskly černé oči. Desítky černých očí.
Podle Encyklopedie Galactica žijí porgové v koloniích čítajících až stovky kusů, a jsou velmi ochranitelští ke svým mláďatům.