Moje články

Noc.
Havran leží v posteli s maskou na očích. Chrápe.
Najednou ho probudí zvuk slavících opilců. Vyleze z postele, natáhne si opeřené kalhoty, a jde se podívat ven.
Kolem projede lanovka, z oken je slyšet falešný zpěv. Havran zase zaleze.
To samé se opakuje několikrát za noc.
Další den letí havran do práce.
Rozespale naráží do oken domu. Spadne na zem. Kolem něj padají další ptáci.

Střih.
Schůze městské rady. Za minutu se má začínat.
Oknem vlétá havran a usedá do lavice. Následují ho další krkavcovití. Brzy je místnost plná ptáků. Zírají.
Starosta se potí a nervózně si povoluje kravatu.

První boty, které si pamatoval, sebral v domě někoho mrtvého. Byly mu o tři čísla větší, ale lepší než chodit v bahně naboso.
Druhé mu sehnala Maarva, když dorazili na Ferix. Hrozně ječel, když se mu je pokusila nasadit, ale v té době nedělal skoro nic jiného.
Mimban. Do akce se moc nedostal, ale i v kuchyni vám můžou ve špatných botách uhnít nohy.
“Já tě varoval,” smál se Brasso, když si při první směně málem pustil lodní motor na prsty.
Válenky, a pak imperiální holínky na Aldhani.

Jeho další pracovní boty nebyli boty. Jen studená podlaho pod bosými chodidly.

“Ne.”
“Ani nevíte, o co jde.”
Pohrdavě si odfrknul: “Ani mě to nezajímá.” Vstal, zapřený o hůl. Nějak při tom dokázal vypadat cool, a ne že se za minutu poroučí k zemi. “Všechno zajímavé už jste si vypotřebovala. Můžete nabídnout jen opakování, a za to kliniku nedělám.” Když neprotestovala, otočil se k odchodu.
Nechala ho dojít skoro ke dveřím, než promluvila. Pro ten efekt.
“Pacient má dvě srdce.”
House se málem zadusil vikodinem.
“Cože?”

O dvě hodiny později už byl Gregory House v roce 1994 a řešil, jak mohla krev Glorie Ramirézové otrávit půlku nemocnice. Na kliniku si ani nevzpoměl.

Zase tam byla ta skvrna.
Doufal, že třeba jen někdo hází balonky s barvou, jako protest proti… Nenapadalo ho proti čemu. Jeho firma vyráběla to žluté chlupaté na tenisové míčky.
Raději moc nezkoumal, co jsou ty divné kousky.
Jednoho dne si zrovna vařil kafe, když se ozvala strašná rána. Vyběhl k oknu, ale zahlédl jen červenou postavu, jak se odlepuje od skla a padá k zemi.
Výtah nikdy nejel pomaleji.
“Jste v pořádku?” zeptal se opatrně.
“Nálepky,” zaskučela postava.
“Cože?”
“Pořiďte si ty pííp nálepky na okna,” řekl Deadpool: “až tady jednou narazí Spíďa, tak ten to tak snadno nerozchodí.”

“A teď už stačí jenom připojit palivový ventil a…”
Lee se odmlčel, podíval se do příručky, pak na balón, a znovu do příručky. Přelistoval pár stránek. “Nebo možná…
“Možná by si měl sehnat zbytek té knihy,” poznamenala Hester. Lee mávnul rukou.
“To důležité tu máme. To ostatní…” Vrazil ventil na místo. Mohla jen doufat, že to skřípění bylo normální. “To ostatní se odvodí.”
“Chybí nám kapitola o vzletu. A o řízení. A o přistávání,” povzdechla si Hester. Začínalo to vypadat, že to nebude poslední kapitola jen příručky, ale i jich dvou.
Škoda, že se usadila jako zajíc, a ne pták.

Z oběžné dráhy vypadala - neřekla by přívětivě, ale alespoň neškodně. Studená, bahnitá a opuštěná, ale lepší než nekonečné chodby dosluhující lodi. Alespoň měla slunce a čerstvý vzduch.
Po pár měsících začala Duala přemýšlet o tom, že nebyl tak špatný nápad, přistát. Možná bylo dobře, že se na jejich “chybu v počtech” přišlo.
Vždyť proroctví byl cár papíru, který jim dal sílu jít dál. Hezká lež. Co na tom, že planeta pod nimi nebyla zrovna Země.

Dalších pár měsíců, a chtělo se jí křičet pokaždé, když si vzpomněla na tu krabici. Stovky hlasů, dokonalých, bezchybných.
Škoda, že ty opravdové měli překlep.

Crosshair uhasil cigaretu o podrážku, nedopalek cvrnknul někam do křoví, a zapálil si další.
“Strašně si tu holku rozmazlil,” zachraptěl. Kdyby to byl kdokoli jiný než Cross, měl by Hunter obavy, že ho někdo přiškrtil. “Neposlouchá, odmlouvá, myslí si, že všemu rozumí…”
Odfoukl kouř a probodl Huntera pohledem: “Všechno jí dovolíš. Se nediv, že tě nerespektuje.”
To už Hunter nevydržel.
“Já? Crosshaire, teď jsem tě viděl, jak jí kupuješ další zmrzlinu…”
Ušklíbnul se. “Ty seš její táta. Já jsem tvůj mladší brácha, co jí poprvý koupil cigára.”
Zvedl se a nechal Huntera, ať přijde na to, jestli to myslel vážně.

Svezl se unaveně na gauč, ani si nesundal kabát a boty. Manželka mu podala hrnek melty a loupák.
“Měl si těžký den?”
Přikývnul.
“Zase se u nás stavil Jorji - aspoň, že si ten pas tentokrát nemaloval pastelkama, ale o moc lepší to nebylo. Vymyslel si teď, že prý je z Kobristánu,” zasmál se: “Já ho snad jednou, jen za tu originalitu…”
Zastavil. Když ráno odcházel, ta díra ve stěně nad sporákem ještě nebyla. Vytáhl ze šuflete tužku a píchnul s ní do díry. Někdo za stěnou vyjeknul.
Příští den měla sousedka šátek kolem hlavy. Prý zánět středního ucha. Z ofouknutí.

Teprve kolem poledne, když už mu nesnesitelně kručelo v žaludku, došel arcikancléř Vzoromil Výsměšek k tomu, že je v pokoji nějak podezřele tma.
Rozhrnul záclony, ale místo tradičního výhledu na město ho přivítala jen cihlová zeď.
Vykoukl na chodbu. Ostatní mágové už zmateně přecházeli kolem a v šeru do sebe vráželi.
Neměl pro to žádný důkaz, ale byl si jistý, že za to nějak může někdo z těch zajíců okolo HEXe.

“Netuším, co se mohlo pokazit,” zaúpěl Rozšafín Ctibum: “já jsem mu jen řekl, ať přeinstaluje operační systém!”
HEX zabzučel. Ze stěny nad ním s tichým plop zmizelo další okno.

Jeho první reakce bylo utéct zadem a nechat herce, ať se s tím nějak poperou. Bylo jedno, že válka už dávno skončila - policie na představení nevěštila nic dobrého.
Dupnutí, a před dveřmi vyrostla hliněná zeď. Byl v pasti.
Velitelka se rozvalila v první řadě, z kapsy vytáhla balíček ohnivých křupek, a důrazně pokynula rukou. “Pokračujte…”
Zvládli sotva deset řádku, něž je zastavila.
“Hrajete to moc při zemi. Z prince Zuka by ty pubertální emoce měly odkapávat.”
“A vy jste jeho veličenstvo někdy viděla ?” zeptal se nervózně jeden z herců.
“To zrovna ne,” usmála se kapitánka Beifong: “ale jsem docela odborník.”

“Co se tu sakra děje?”
Maurice teatrálně vytáhl list papíru a začal předčítat.
“Slyšte, slyšte, král Jelimán…” Zbytek proslovu zanikl v Mortově štkaní.
“Dej to sem.” Velitel mu papír vyškubl a začetl se. Poškrábal se na hlavě a přečetl ho ještě jednou. Předal ho vojínovi. Ten pokrčil rameny.
“Jak nás může král zvát na svůj pohřeb?” zeptal se.
“Král byl otráven, a chce se rozloučit se světem ve velkém stylu.”
“V přípravně došly červený jablka, a jeho veličenstvo snědlo zelené,” ozvala se Marleen, papírovou čepičku nasazenou dramatický šikmo.
“Být vámi v tom moc nehledám logiku a užívám si dort zadarmo.”

Chani vydala zvuk, který se dal vzdáleně popsat jako smích. Po tvářích se jí koulely slzy, které filtršaty nestíhaly zachytávat.
Paul se bavil podstatně méně.
“Možná bych si to měl sundat,” řekl, ale Chani mu zadržela ruku.
“Ať tě to ani nenapadne,” zasípěla: “Legendy přece říkají, že Lisan al Gaib…” Další slovo už nezvládla.
Povzdechl si. Pravda byla, že se mu aspoň vlasy nelepily na obličej. Posledních pár dní to svědilo k zbláznění.
Ale ani Stilgar - snad, zadoufal, jistý si být nemohl - by netvrdil, že spasitel má nosit ve vlasech gumičku. Obzvlášť ne takovou, která je zdobená malými písečnými červy.

Poslouchejte, děti.
Toto je příběh našeho domova, věčného, nezastavitelného, ženoucího se už osmnáct let kupředu po kolejích, stvořeného z dobroty velkého Wilforda, který věděl, co se blíží, a zachránil, co jenom mohl.
Tak bylo dáno.
Náš život závisí na křehké rovnováze. Pár, kteří svojí moudrostí udržují stroj v chodu, proti mase, kterou táhneme za sebou. Nemůžeme si dovolit dát víc, než dáváme. Nebylo by spravedlivé ochudit ty, kteří zaplatili za lístek, pro pohodlí těch, kteří cestují zadarmo.
Každý má přesně tolik, kolik si zaslouží.
Tak bylo dáno.
Nevšímejte si, prosím, křiku ze zadních vagónů.
Nevšímejte si, prosím, pláče pod podlahou.

Vítáme Vás u třetího dne každoroční soutěže Na Pěst, jediného souboje, kde je počet rukou vždy stejný, jako počet soutěžících. Ukončete, prosím, veškeré sázky.
Po včerejší překvapivé diskvalifikaci našeho šampiona pro nepovolené využití motorové pily nás dnes čekají tři zápasy. V prvním kole nás čeká Alchymista - nohu si výjimečně mohl ponechat - proti Královrahovi.
V druhém kole pak máme dámskou jízdu - Soví dáma proti Imperátorce. A žádné podvody, prosím. Ano, mluvím na jednu z Vás. Žádná kouzla, ano?
A třetí - muž z minulosti proti…
(Povzdech)
Mohly by se zástupci Předaleké Galaxie konečně dohodnout, kdo bude soutěžit? Otec, syn, a nebo klon?

Řeka byla najednou plná zlata, malých blyštivých kousků, které se na vzduchu proměnili v šedivé kamínky. Brodili se vodou, dokud jim nezmodrala kůže a dokud se jim netřásly ruce tak, že nic neudržely.
Za pár dní přišel někdo z továrny a řeku obehnal plotem. Lezli přes něj, nebo chodili dál proti proudu. Stejně ho tam bylo víc.
Za zlato by se dalo koupit jídlo. Léky. Cesta pryč. Stačilo by, aby jednou bylo opravdové.

Až po letech se ti, co se jim podařilo utéct, dozvěděli, co se na Kenari těžilo. Zlaté pruhy oxidu kyberu jim zůstaly v kostech už do smrti.

Vesnici opouštěli potmě.
Hester, pořád nesvá v zaječí podobě, se ho snažila uklidnit, ale nedokázal se na její slova soustředit. To, co řekl jeho otec, bylo silnější.
A vlastně měl pravdu. Pořád bylo spoustu práce, s penězi nevycházeli, jeho otec měl svůj věk a on…
On se plížil nocí jako kluk, který ukradl ze spižírny lahev whiskey. Utíkal před odpovědností, aby se mohl honit za sny.
Všechno, co měl, byl kabát, prsten po matce, a půlku příručky pro vzduchoplavce.
“Možná…” nadhodil: “Ještě se stihneme vrátit, než se probudí.”
Místo odpovědi se Hester rozběhla.
Neměl jinou možnost než utíkat za ní.

Vyškrábala se na břeh.
I po té krátké cestě ji bolely všechny svaly, písek ji dřel do kůže a slunce najednou pálilo mnohem víc, než byla zvyklá. Ležela, mžourala a oddechovala.
Možná to nebyl zas tak dobrý nápad.
Oblohu najednou zakryli dva stíny.
Její oči byly moc jednoduché na to, aby správně zaostřila, ale něco jí na nich připadalo povědomé.
“Opravdu to je ono?” řekl jeden z nich. Ten druhý vydal zvuk. Tiktaalik to ještě nevěděl, ale později se tomu bude říkat smích.
“Neškleb se, Casi,” řekl Gabriel: “a dej tomu pár generací. Budou tě od sebe muset odhánět klackem.”

Azirafal ani tak nevystoupil, jako vypadl na krajnici a zůstal ležet. Nebyl si jistý, jestli měla jeho hmotná verze reálně orgány, ale pokud ano, byl z nich teď světle béžový koktejl.
Na tohle nebyl stavěný.
Crowleymu, samozřejmě, nic nebylo, což Azirafala jen utvrdilo v přesvědčení, že celá ta věc byla vynálezem Protistrany.
“Právě mi něco došlo.”
“Že má Nevyslovitelný Plán chybu?” zaskučel Azirafal: “Že některé věci by se prostě spolu míchat neměli? Že jsem nejspíš cestou vytřepal svoji andělskou podstatu…”
“Ty se rouháš!” usmál se Crowley: “a ne.”
Podíval se za odjíždějícím autem.
“Došlo mi, že si musím jedno pořídit.”

Ale co když…”
Katara si povzdechla. Všechny děti v jednou chvíli došli do toho období, kdy se bez přestání ptaly. S vlastními to zažila třikrát. A tohle byla navíc Avatar. Samozřejmě měla otázky.
To neznamenalo, že už z nich Kataru nebrněla hlava.
Klekla si před Korru.
“Poslouchej.” Korra se zatvářila tak soustředěně, jak jen čtyřleté dítě dokáže. “Když něco nebudeš vědět, budou při tobě všichni Avataři, co žili před tebou. Nikdy nebudeš sama.”

Nemohla vědět, co se stane za pár let. Stejně se Kořře chtělo trochu smát, když se její předchozí životy rozplynuly a ona zůstala osamělá ve vlastní hlavě.

“Nevěřím mu.”
Vel měla hroznou chuť praštit hlavou o stůl. Jestli svou nebo jeho se ještě nerozhodla.
“Prošla jsem si všechny jeho záznamy. Je ideální.”
Zavrtěl hlavou. “Až moc ideální. Takže jsou nejspíš falešné.”
“Poslední měsíc jsme v kontaktu. Jeho názory odpovídají.”
“Chceš říct, že neudrží tajemství. Nebo mu někdo napovídá.”
“Sakra, Luthene, potřebujeme navigátora” zavrčela: “Přijal si bývalého stormtroopera, zločince, co nám od začátku lže, holku, které jde jen o pomstu, i rozmazlenou zbohatlici. Tak co ti vadí na něm?”
“Je to ještě dítě.”
S povzdechem zaklapla složku Karise Nemika.
“Jako kdyby to v tomhle vesmíru někdy předtím vadilo.”

Ten příděl rumu jim měl vydržet na celou cestu do Ameriky. Dopili ho ještě na dohled od Nevisu.
“Když on pořád žvaní,” zaskučel jeden z námořníků. Vypadal, že posledních pár dnů toho moc nenaspal.
“Pokud teda zrovna nezvrací,” poznamenal druhý: “jenže to mu trvá pár minut, a pak se zase vrátí ke žvanění.”
“Pořád ho můžem přivázat ke kotvě a hodit ho přes palubu.”
“Nemůžem ho přece utopit!”
Přešla dlouhá, nepříjemná pauza. Z horní paluby byl slyšet přeskakující hlas. Nerozuměli přesně, o čem mluví, ale znělo to, že se sotva rozjíždí.
“Ale na druhou stranu… studená koupel ještě nikomu neublížila…”

V obchodě nikdo nebyl.
Dveře byly otevřené, klimatizace hučela na plno, ale za kasou prázdno. Vanessa vběhla dovnitř, srdce až v krku a hlavu plnou katastrof, dveře se za ní zabouchly, zvonek zařinčel…
Z podlahy se ozvalo zaskučení.
Nakoukla přes pult.
“Usnavi!” Ležel stočený na boku, oči zavřené. “Vydrž, zavolám doktora…”
“Pššt…”
Až teď si všimla kalendáře a zakroužkovaného data.
“Dones mi Tylenol a zázvorovou limonádu,” zašeptal Usnavi: “a všechno ti odkážu.”
“Tak snadno se bodegy nezbavíš.” Sebrala z police láhev a položila ji opatrně vedle něj. Stejně zakňučel.
“Možná by si měl zavřít. Na narozeniny ti to lidi odpustí.”

Když šel Felix spát, patřila horní postel Grace z údržby. Ráno tam seděl chlápek v civilním oblečení. Vyrazil na snídani.
Celý předchozí týden pili džus z koncentrátu. Podle kuchařů byly zásoby na další dva roky. Dnes měli čaj. Do zásob se dostala plíseň.
Schodiště k CIC bylo zahrazené. Při poslední bitvě praskla stěna.
Aspoň že navigační konstanty byly pořád stejné, jak se je naučil na akademii.
Šest celých pět osm…
Zamrkal. Poslední číslo se změnilo na devítku.
Prostřel si oči a konstanta se změnila znovu. Nebyl si jistý, jestli je to vůbec ještě číslo.
Byl čas se stavit na ošetřovnu.

Koko se podívala nejdřív levým, potom pravým okem. Na její kolegyni bylo pořád něco v nepořádku. Možná měla o trochu ostřejší drápky, než všechny ostatní. Nebo delší zobák. Možná měla oči trochu moc vepředu. A ta její barva se Koko taky moc nezdála.
Natáhla krk a udělala pár kroků dopředu.
“Kvok?” zeptala se opatrně. Kolegyně se usmála.
No, zuby taky nepatřili do běžné slepičí výbavy.

Ballister šťouchnul do slepice, která bublala v hrnci na sporáku, a povzdechl si. Moc rád by si namlouval, že byla někde slušně koupená. Jenže to by si Nimona nesměla už hodinu vybírat peří ze zubů.

Věží se rozezněl alarm. Steve pro jistotu cestou popadl štít - lepší být připraven, než překvapen.
Zbytek Avengers už byl na místě, s Tonym v čele stolu a holopromítačkou zapnutou.
“Nebudu to protahovat,” řekl Tony: “ale dořešit se to musí.”
“Protože máte všichni příšerný vkus a kazíte mi algoritmus, přidělil jsem každému jeho vlastní účet.” Odkašlal si. “Steve - Šípková Růženka. Clint - Ptačí Mozeček. Natasha…” udělal malou, nervózní pauzu: “Prostě Natasha. Bruce - Science Bro. Pro Hulka je zvlášť s dětskou pojistkou. Thor - Zlatovláska. Rozumíme si?” Na odpověď nečekal.
“Odteď si každý, kdo se mi přihlásí na účet, platí Disney plus z vlastního.”

Snažil se soustředit na to, aby dával nohu před nohu, ale schody se pod ním vlnily jako živé. Nebýt zábradlí, už by se dávno poroučel někam do mezipatra. Radši se pořádně chytil.
"Aspoň na tebe se dá spolehnout," zamumlal. Zábradlí bylo přívětivě měkké, akorát tak na opření. "Chceš vědět tajemství? Já jsem se totiž zam… "
"Asi by to bylo o moc jednodušší, kdybys vystřízlivěl," povzdechlo si zábradlí.
Zmateně zamrkal. Z mlhy vedle něj se vyloupl jeden lehce uválený anděl.
"Um," zrudnul Crowley, když si uvědomil, že na něm visí jako koala. "Díky. Za podporu."

Další patra proběhla v nervózním tichu.

"Co sakra myslíš tím, že jsou pryč?"
Chovatel kytovců akvária Zoologické zahrady v Londýně se potil jako příslovečná děvka v kostele. Ještě dnes ráno krmil svoje svěřence makrelami a oni se mu za ně odvděčili obzvlášť komplikovaným trikem. Vlastně si ani nevzpomínal, že by ho delfíny někdy učil. Na odpoledne už bylo naplánované nové představení pro veřejnost. Jenže teď byla nádrž prázdná, a ředitel na pokraji infarktu.
"Museli to udělat nějací ti pošahaní bojovníci za práva zvířat," soptěl: "nenechali nějakou zprávu?"
Chovatel mu nervózně podal promočený lístek: "Jen tohle."
Děkujeme za všechno, stálo na něm, a prosím, zhasněte po nás.

Když se Kolonie náhle přestaly ozývat, byli si jistí, že je to chyba na jejich straně.
Něco tak velkého přece nemůže zmizet během minuty. Jenže přijímač byl v pořádku, jenom už neměl co přijímat. Kanál za kanálem za kanálem jenom bílý hluk vesmíru.
Ticho ohlušovalo.
Až o pár dní později se ozval hlas, ze kterého jim málem vhrkly slzy do očí.
Flotila volá přeživší. Čekáme na vás. Už nejste sami.
Po vší té hrůze se na ně konečně usmálo štěstí.

(“Nemůžeme si dovolit dál čekat,” řekl komandér Adama: “a už vůbec si nemůžeme dovolit vysílat. Jediné, koho přivoláme, jsou Cyloni.”)

“Ty vlastně můžeš být rád, že si těch šedesát let prospal. Jako puberťáka by si mě nepřežil.”
Steve jen tázavě zvedl obočí.
“Teď už jsem vyměkl,” pokračoval Tony: “ale já byl ten největší buřič. Anarchista. Punker!”
“Vážně?”
“Jasně. Sex, drogy…”
“Kolikrát ses popral s policií? A nemyslím na záchytce.”
Tony zmlknul v půlce slova. Tušil, že je zle.
“Kolika fašistům si zlomil nos? Čím ses tak strašně stavěl proti systému?”
Tony vypadal, že by se nejradši zavrtal do podlahy.
“Zkus vyhledat moje policejní záznamy, a pak až si přijď promluvit,” Steve se usmál: “Punker? Ty si byl maximálně rozmazlená celebrita.”

Vítejte ve vědeckém okénku pro děti. Dnešní téma: péče o domácí mazlíčky.

Někteří z vás doma mají kočičku. Pokud ano, už vám někdo vysvětlil, co dělají vaši rodiče večer spolu v ložnici? Přesně tak, plánují převrat, a vy byste měli kontaktovat tajnou policii.
Ale zpět k mazlíčkům a rozmnožování.
Přišlo jaro, kočičky začínají rašit. Doporučujeme snížit počet koťátkových polypů na maximálně tři. Nebuďte sobečtí, naše útulky jsou už tak zaplavené a rozpočet na vodní pumpy je napnutý. Stačí vám jen ostré nůžky. Pokud to nejde, poproste rodiče o pomoc. Mají větší odolnost proti toxinům.

Toto bylo vědecké okénko pro děti.

Naposledy zkontroloval nastavení.
Čtyřrozměrné vektory měl správně, připočíst setrvačnou odchylku nezapomněl, a spaciotemporální drift by se měl u tohoto modelu vyrovnávat automaticky, ne? Pro jistotu to ještě zaklepal na zuby, zašeptal jména všech Pradávných, a zmáčknul tlačítko.
Tardis zakvílela, zachvěla se, a dosedla.

Pobledlý instruktor vyhlédl ze dveří. “Lepšíte se. Minul jste jen zhruba o sto let a jeden kontinent.” Pak něco přepnul na ovládacím panelu. “Příště ale zkuste přistávat s zařazenou jedničkou. A ta ruční brzda taky motoru zrovna nesvědčí.”
Doktor tiše zaklel. Příště? Takhle bude poslední z ročníku, kdo ještě nemá řidičák.

Na tyhle formální hlouposti neměl trpělivost.

Byla to v podstatě náhoda, znouzecnost.

Nebýt Isaacovi nemoci, byly by teď někde v první linii, v bitvě, na kterou trénovali už od narození.
Místo toho vysedávali v císařově polorozpadlém paláci, spíš chodili než nechodili na lekce, snažili se pochopit, co se po nich vlastně chce, a poslouchali (Mágne, néé, prosím, nemluv o mě) staré historky z vlastního dětství.
Trénovali na boj, ne na tyhle nesmyslné hádanky a schovávačky.
Využívali to, co mohli - hlídejte si záda a držte oči otevřené - a učili se za pochodu to, co jejich trenéři nemohli předpokládat. Všechno ostatní byla improvizace.

Ani jedno je neochránilo dost.

Usnavi jednou v televizi viděl dokument o nějakém svátku ve Španělsku. Do ulice tam vypustí býka a pak před ním utíkají.
Tohle bylo dost podobné, jen těch býků bylo o dost víc.
Hned u vchodu mu někdo podrazil nohy. Jestli schválně, netušil. Ten podpatek v ledvinách už jako schválnost bolel.
Vyhrabal se zpátky na nohy a kulhavě vyrazil vpřed.
Vozíky už byly rozebrané. A místo zboží už jen potrhané krabice.
Povzdechl si. A kvůli tomu se táhl přes půl města metrem.
V reproduktoru zachraptělo: V oddělení zeleniny nabízíme…
Chvilku ticho. A pak rychle se blížící dunění stovek nohou.

Zatracené slevy.

Sokka byl evidentně při vědomí - dýchal a mrkal, ale to bylo tak všechno, čeho byl schopen. Toph do něj pro jistotu píchla klacíkem, ale stejně se nepohnul.
"Co jste prováděli?" zeptala se.
Zuko složil hlavu do dlaní a povzdechl si.
"Víš, jak tu běhají ty ještěrky?"
"Ty, co o nich Katara prohlásila, že jsou asi jedovaté?"
Přikývnul. "No, tak jednu z nich chytil a chtěl se vsadit, že ji sní."
"A ty si s tím souhlasil?"
Zavrtěl hlavou. "Právě, že ne. Řekl Ale donutils mě k tomu a spokl ji."
Znovu do něj šťouchla. Sokka zaskučel.
"Sám sis vybral, blboune."

Will to ucítil až po chvíli - ten divný pocit, ne úplně bolest, jako napnutý provaz někde od páteře. Jak se vzdalovali, chvěl se jako struna. Lyra už se schoulila na podlaze přívozu, vzlykala a mumlala omluvy, které jejich cíl nemohl slyšet.
Napětí rostlo, dokud skoro nedoufal, aby bylo konečně po všem. Cokoli bylo lepší než to nekonečné čekání.
Na okamžik zahlédl na opačném břehu nezřetelný tvar. Stál vedle Panta a Willovi připadal divně povědomý.
Pak lano konečně prasklo. Will se musel kousnout do jazyka, aby nevykřiknul.

Svezl se na zem vedle Lyry a doufal, že mu jeho démonka někdy odpustí.

Tatínek něco vaří. Hrnec nad ohněm bublá a voní, ale něco tomu chybí. Něco jako… Aha! Přestaň se cukat!
Ta se musí prvně vykuchat!
Vykuchat? Pak už to nebude ono. Tak teda svačinka. Stejně mám už hlad.
Hmmm… Ty vypadáš dobře. Křupavě. Hlavně ty nožičky. Šup s tebou do polívky!
Osi'kyr… Fuj to je!
Fuj? To není fuj, táta tomu nerozumí.
Něco mu přece musí chutnat…
Tohle?
Vidíš ty puntíky? To znamená jedovaté! Bude ti špatně!
Už jsem to snědl a jedovaté to nebylo.
Co třeba…
Neutíkej, večeře.
Co to zase… Ka'ra, pane, jste v pořádku? Grogu, okamžitě se omluv!

"Šach mat! Jsem vítěz vítěz vítěz..."
Hunter praštil hlavou o šachovnici, až se figurky zatřásly, a jen se štěstím mu nějaká neskončila v oku. Deset her. Deset her, a každou vyhrála ta příšerná, nechutná, opeřená trubka.
Kdyby ještě měl nějakou důstojnost, válela by se v troskách pod stolem.
"...vítěz vítěz vítěz..."
Zaostřil na střelce před sebou. Hootyho vítězná figurka. Druhý stál o kousek vzadu, a třetí... třetí...
Popadl prvního střelce. Byl podivně oslizlý a lepil se mu k prstům.
"...vítěz vítěz vítěz... a kruci."
Hooty uměl překvapivě rychle utíkat, na tvora bez nohou a s kompletní šachovou sadou v žaludku.