Moje články

Nevinnost schovaná v dlouhých zástupech vinoucích se londýnskými ulicemi, černé klobouky chránící je před srpnovým žárem, odhodlání v jejich chlapeckých tvářích. Za krále, za vlast. Jiskřičky v očích v očekávání něčeho velkého.
Ty stejné tváře, prázdné a plné strachu. Bláto, krev a řinčení šrapnelů. Kamarádi měnící se před očima v kusy masa, kamarádi bez nohou. Zima a hlad a plyn požírající je zaživa. Vzpomínky, o kterých nikdy nepromluví. Matky a manželky marně čekající v zahrádkách vonících po odkvétajících růžích. Tisíce rodin nadobro rozbitých.
Nevinnost ztracená v zákopech u Sommy, pohřbená na polích posetých vlčími máky. Nevinnost, co už se nevrátí.

She writes slowly, her hand trembling a little, the scribbles hardly readable.
I don't think two people could have been happier than we have been.
She thinks of the late mornings in their Bloomsbury apartment, the smell of cigarettes and freshly cut flowers, Leonard's warm hands caressing her soft skin.
Always the years between us.
She thinks of the thick wrinkles in his face. The constant worry, the helplessness. Her madness became his to bear.
Always the love.
Virginia takes a deep breath and steps into the cold water of the Ouse. The voices. Silent at last.
Always the hours.

You walk slowly through the burning grass, your head held high, as if
as if it was just another death
(it never is)
as if there are no tears streaming down your face
as if you didn't see the look he gave you before falling down, a flash of green
(always so quick)
as if you didn't kill the only person that you ever truly loved.
You walk on, because you can still see the dark mark against his pale skin
(and can you still tell right from wrong?)
You walk on, because your heart would burst if you stopped.

Tři postavičky krčící se na střeše paneláku mlčky pozorují město pod sebou. Nekonečné řady aut, barevných teček v záplavě betonové šedi, všudypřítomný hluk. Svět, do kterého nepatří.
Přišli z ničeho nic, se svými buldozery a bagry a přesnými pokyny. Les zmizel a s ním i jejich doma.
Pánové v obleku a kouzelné razítko. Sluníčko, co se dá zhasnout vypínačem. Zvuk pařízku kutáleného po špinavém asfaltu.
Krteček s pláčem vzhlédne od mumraje pod nimi a stažené srdíčko mu poskočí.
Vítr štípající do očí, mocné máchání labutích křídel, zelené louky a zurčení potůčků.
Nadechnutí.
Alespoň na chvilku, alespoň než přijdou i sem.

Embroidered dress, gold like the evening sun, covering up the bruises on his lithe body from when they touched too hard (always too hard). Their dancing boy. Their toy.
Not for much longer though, he will be too old in a year. And then-
No one to save him. No one who cares.
For you, a thousand times over.
Sparkly bracelets, little bells around his ankles, crimson lips. Thick layer of powder to conceal the deep scar above his eye.
Now he looks beautiful. Now it's time to dance.
No amount of powder can hide the scars he carries inside.

Březnové slunko vytváří měděné odlesky na promrzlém poli, propocené šaty lepící se na její vyhublá záda, burácení mlátičky.
Rudý šrám na Alecově tváři. Noční mýtina a dlaň na jejích ústech. Neoznačený hrobeček v rohu hřbitova.
Tess se přes zamlžené oči dívá do hrčící temnoty pod sebou. Kdyby to mohla zahodit a rozdrtit tak jako stvoly kukuřice. Začít znovu, s čistým štítem.
Kdož jsi bez viny, tak první hoď kamenem.
Tess už ví, že tenhle svět neodpouští. Oběť se stává viníkem. Za co, proč. Nikdo se neptá. Nespáchala žádný zločin.
Chce se jí křičet. Ponížením. Bolestí. Beznadějí. Smířením?
Přihodí další otýpku.