Anxietas

Na pokřivené tváři času
vyrašil kvítek mandloně.
Sleduješ němě, bez úžasu
plameny trhlinou v oponě.

Splašení koně zvučně ržají,
vůkol jen močál, bludný kruh.
Teď ocitl ses na okraji,
bez otěží a bez ostruh.

Od konců se ti prsty drolí,
tvé dlaně jsou pouští mrazovou,
tvá duše je zrnkem cukru v soli,
tvá odvaha vločkou březnovou.

Větrná bouře v uších běsní,
v plicích máš písek, za rty poušť.
Hrůza tě spolkne, ač tě nesní.
To ty nakonec zmáčkneš spoušť.

Brzy sám odevzdáš se celý,
tak se už nepokoušej prát.
Když se strach oblékne do oceli,
nakonec padne i tvůj hrad.