DMD Bonus č. 3 pro 10. 4. 2016.

Cris se ploužil za Anthonym, který jim prosekával cestu hustým porostem.
"Vážně nechceš pomoc?" zeptal se trochu dotčeně.
"Ne Crisi, to zvládnu-" řekl Tony a v tu chvíli ho trn sekl do ruky. Zaklel.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a Anthony zaklel znovu. Cris vytáhl náplast a zalepil mu ránu.
"Ukaž, teď budu sekat já."
"Co? Já nejsem žádná květinka, narozdíl od tebe!"
"My máme kytky tvrdší než tyhle a stejně tak i naše kůže je tvrdší," vysvětloval Cris.
"Jasně, jasně, všechno z krystalů. Ale tvoje kůže je stejná jako moje!"
Cris se otočil a ukázal kousky krystalů na ruce.

Prvorozený syn milované ze dvou žen měl bezvýhradnou lásku svého otce, projevovanou dary.
Věštecké sny byly jen další urážkou starších bratrů.
Prázdná studna a otroctví byly projevem milosrdenství.
Rovný charakter a dobrá práce mu vynesly důvěru.
Trvání na zásadách ho poslalo do žaláře.
Zájem o druhé a zkušenost snů ho přivedly do faraonova paláce.
Odpovědnost mu na ruku nasadila zlatý prsten funkce.
Hladomor k jeho nohám přivedl ty, kteří ho odvrhli.
Před pomstou je může zachránit jen důkaz, že se změnili.
Kruh se uzavírá, s nejmladším tentokrát pevně chráněným uprostřed.
Nejmocnější muž Egypta pláče.
Bůh zachraňuje svůj vyvolený národ otroctvím.

Uprostřed bratrovražedného boje zamrkal Měsíc.

No vážně, nebyly to Sutechovy mraky! Válečníci se zastavili a dívali se na obří víčko, které několikrát překrylo světlo.

Pak Noční záře zmizela úplně. Padla tma. Nikdo už neviděl nepřítele, generálové křičeli rozkazy na slepé posluhovače. Někteří zahodili zbraně, většina však mlátila bronzovými meči kolem sebe.

Před východem Slunce skoro všichni leželi na zemi v krvi. Kol kolem se ozýval bolestný sokolí křik.

Ráno se objevilo Slunce, ale poprvé mělo kolem sebe ranní červánky.

Horus přišel o oko. V nočních hodinách od té doby panuje zlo. Ale přes den na nás stále se zájmem shlíží.

V Asociaci vymysleli "Koncept vzájemnýho sbližování". Na moji odpověď, na čem jedou, nereagovali, zato nám večer vlezla do dveří celá delegace klaďasů.
Dušín zadeklamoval, že má pro nás přednášku o raku říčním. Rezignoval jsem.
Otesánek první exponát okamžitě sežral. Santera při pohledu na Dušínovy popsaný papíry chytil rapl a vrhl se na ně. Baba zachránila obrázek račí stopy a šla vyrábět formičku na perník. Když se dostal ke slovu Sauron, kterýho zajímalo, jestli jsou klepeta dobrá zbraň, Dušín ho nazval nečestným a nesportovním, načež se všichni klaďasové odporoučeli.
Pozitivní je, že tu nechali ty svý exponáty.
Jsou naložený v lihu.

Její oči kovově blýskaly a její úsměv řezal jako dobře nabroušená břitva. Dokázala žít na ostří nože a věčně byla s někým na kordy.
Vládla železným stiskem a slovy s průrazností vrhacích nožů. Perem se oháněla stejně snadno a úspěšně jako mečem. Neochvějné zásady jí rovnaly páteř lépe, než kostice voltového korzetu.

Nezúčastněný pohled správce kolbiště, nevzrušený hlas vyzývající ke smíru. - Pohled do jeho očí, který jí předem prozradil, že její prosbu odmítne. - Nikdy by si nemyslela, že dokáže pozdvihnout zbraň proti příteli a že on tak klidně pozvedne tu svou proti ní.

Čepele zazvonily, souboj se podobal divokému tanci.

„Kam jdeš s těma nožema?“
„Nabrousim Ti je, na maso do tlačenky.“
„Prosim?“
„No, zejtra přijde Pivko na to prase.“
„Zejtra?“ (kdy to jako stihnu nachystat?!)
„Je to nejlepší řezník široko daleko, moje máti byla vždycky nadšená.“
Povzdech.
„Co říkáš?“
„Jen jsem si vzpomněla na svoji máti“ (že je občas lepší mlčet)
Ráno přijde chlap jak hora. Jarda hned hlaholí: „Nazdar Pivko!“ a na mě: „Mařka, nalej frťana!“
Hora se na mne otočí s galantností nejlepšího řezníka široko daleko: „Zdravim paničko, Ctibor Pivoňka, jméno mé. A toho frťana dáme, až bude hotovo.“
Nakonec to byla ta nejlepší zabijačka široko daleko.

Od narodenia ma sleduje oko. Videlo ma, ako som bol dieťa a choval sa detinsky. Videlo ma, ako som dorástol a choval sa ďalej detinsky. Vidí ma, keď niekam idem. Vidí ma, keď sedím doma. Vidí ma, keď sa prezliekam. Vidí ma, keď sa sprchujem.
Chvíle, keď ma nevidí, takmer nevnímam. Nevidí zväčša, keď je tma. Vtedy zväčša nevnímam, lebo spím.
Mám ho rád. Uchránilo ma a ešte uchráni pred mnohými nehodami. Bez neho by som mnohé veci nedokázal.
Nie je to elektrické oko špiónov, ani vymyslené oko vlezlého boha. Sú vlastne dve. Moje pravé oko a moje ľavé oko.

První. "Afghánistán, nebo Irák?"
Druhá. Černý kabát nepatřičně povlávající kolem růžového kufru.
Třetí. Sherlock s úsměvem a jiskřičkami v očích nesoucí mu zapomenutou hůl, kterou už John nikdy nebude potřebovat.
Čtvrtá. Zpětný náraz pistole a taxikář s prostřelenou hrudí.
Pátá. Vůně číny, kterou si dali po prvním případu v restauraci na rohu.
Desátá. Sherlock skloněný nad mikroskopem, neposedné vlasy padající mu do čela.
Dvacátá. Další honička ulicemi Londýna.
Padesátá. Táhlý zvuk houslí ve čtyři hodiny ráno.
Stá. Sherlock, roztažený na gauči, mumlající nesrozumitelná slova ze spaní.
Tisící. Vzduch pulzující napětím. Postava padající ze střechy.
A pak nic než černočerná tma.

Evženovo angažmá u anonymních alkoholiků začalo z povinnosti, ale brzo se mu stalo rutinní radostí.
Když vyprávěl historky z hospody, cukaly koutky všem.
Když popisoval, jak se míchají drinky, psychiatr si zapisoval nejen do chorobopisu.
Když na terapiích analyzoval, v jaké hodiny je lepší pobýt na Růžku a kdy se přesunout ke Hvězdě, svítily oči všem, i když vedoucí skupiny se to snažil maskovat profesionální vlídností.
Když ale přinesl lahev rumu a chtěl jí nechat kolovat na skupinové terapii, došla trpělivost už i jeho psychiatrovi a vyhodil ho pryč.
Naštěstí se večer oba potkali U soudku a všechno si vyříkali.

„… prohlížel výplatnice a - ženy tehdy dostávaly bonus?“
„Zrušeno. Protože… Ehm... diskriminace?“

„Potvrzení vod Igora, že sem žencká,“ praštil tehdy lejstrem o stůl Noby.
Velitel pozvedl obočí. Devětadevadesát procent veřejnosti věřilo, že Nóblhóch ženou není.*
„Jaks-“ záblesk spony opasku ho varoval. Elánius, náhle věřící v všechny bohy, se odvrátil.
„PŘESTAŇ!“
Policista pokrčil rameny a kalhoty si znovu natáhl.
„Přesně takhle,“ oznámil spokojeně.

„Úžasné, Hlídka podporuje emancipovanou společnost,“ rozzářil se Karotka.
Samuel se trpce pousmál.
„Jo, přesně o to šlo.“

*Zbytek oči zavřít nestihl. Za následné trauma Hlídku zažalovali a bonusy šly na soudní výlohy.
Jinými slovy technicky vzato utrpěli naprosto zbytečně.

Kerholec s Burešem vymysleli další barvitou pantomimu, tentokrát ze safari. Lvy měli, slona taky, co na tom, že indického, to diváci nepoznají. Jen žirafa chyběla.
Ale to bylo snadno k napravení. Nasadili kozlu Modrovousovi dlouhý krk z lepenky a měli žirafa jako z partesu.
Ředitel Berwitz, ve své hrdinské roli, nacválal na neosedlaném hřebci, přemalovaném černýma pruhama za zebru, a té žirafě setnul hlavu.
Sukces to byl převeliký. Až jednou Berwitz nacválá, sekne jednou – nic. Podruhé – zase nic. Jen to zazvonilo. Potřetí se zlomila šavle.
Vosátko se chechtal ještě týden.
„Co tě to napadlo, táto Malino, udělat ten krk plechovej?“

"Cíle jedna, dva, tři, na pěti hodinách, vzdálenost 36 km. Cíle čtyři, pět na devíti hodinách, vzdálenost 45 km. Cíle šest, sedm na dvanácti hodinách, vzdálenost 58,6 km."
To se do ticha přerušovaného jen blikáním kontrolek ozval počítač a já nevěřícně sledoval, jak cíle označuje červenými tečkami na monitoru.
"Jak o nich do hajzlu můžeš vědět?" zeptal jsem se počítače.
"Cíle a jejich vzdálenost byla sdělena vojenským satelitem Milénium III," odpověděl počítač. Mám pocit, že jsem v jeho elektronickém hlase zaslechl náznak samolibosti.
"Asi už blouzním," zakroutil jsem hlavou.
Cesta s tímto počítačovým vidoucím okem proběhla mnohem klidněji než obvykle.

„Tak, chlapi, jak budou vypadat vaše letošní masky?“
Já chci pořád černou s nápisem našeho mateřského města, nic extra,“ ozval se Funny Man, který se rozvaloval na koženém gauči.
„Já budu mít ten samý šátek jako první rok působení,“ oznámil Charlie Scene a dál projížděl novinky na mobilu.
„Modrá s bílým žíháním, trochu vytvarovanější než loni,“ zazněl hlas, jehož majitel byl Johnny 3 Tears.
„Krvavé slzy, dolar místo úst,“ krátce odsekl J Dog.
„Levá polovina bílá a smutná, pravá tmavá a šťastná,“ dal o sobě vědět kudrnáč Da Kurlzz.
„Já se obleču do oceli. Ve zlaté barvě,“ uzavřel diskuzi Danny.

Já jsem věděl, že se mám na to vykašlat. Už od začátku jsem z toho měl blbý pocit. Ale já jsem byl blbec, že jsem se nechal od Rona a Hermiony ukecat.
Měl jsem se víc snažit u Ginny, aby nám to spolu vyšlo. Pak bych neskončil sám a nemusel posílat dopis do té stupidní seznamky.
Prý stačí vyplnit jejich formulář a poslat jim ho sovou. Oni mi obratem pošlou kontakt na mého ideálního partnera a nikdo jiný se o tom nemá dozvědět.
Znělo to báječně. Jenže to by to tam nesměli zmotat a poslat mi kontakt na Draca Malfoye!

Na pokřivené tváři času
vyrašil kvítek mandloně.
Sleduješ němě, bez úžasu
plameny trhlinou v oponě.

Splašení koně zvučně ržají,
vůkol jen močál, bludný kruh.
Teď ocitl ses na okraji,
bez otěží a bez ostruh.

Od konců se ti prsty drolí,
tvé dlaně jsou pouští mrazovou,
tvá duše je zrnkem cukru v soli,
tvá odvaha vločkou březnovou.

Větrná bouře v uších běsní,
v plicích máš písek, za rty poušť.
Hrůza tě spolkne, ač tě nesní.
To ty nakonec zmáčkneš spoušť.

Brzy sám odevzdáš se celý,
tak se už nepokoušej prát.
Když se strach oblékne do oceli,
nakonec padne i tvůj hrad.