Tentokrát

Ležím v jeho posteli a čekám, až se vrátí z koupelny. Je nejvyšší čas se rozhodnout, jestli s ním chci spát, nebo jen spát.
Přichází příliš brzy. V jeho dechu se mísí mentolová zubní pasta a dozvuky večerní cigarety. Postel se zhoupne, když ulehá vedle mě. Předstírám spánek, ale ve skutečnosti jsem stále víc vzhůru.
"Je mi zima na nohy," zašeptám konečně.
Chvíli mlčí.
"Přece nebudeme hrát tuhle hru," řekne pak. "Pojď sem."
Rozpřáhne náruč, já do ní vklouznu.
V jedné posteli jsou dva cizí lidé. A s nimi přítomnost všech věcí, které by se mohly stát, ale nestanou.
Usínám.