Dopisování

Milá Zuzko,
posílám neoficiální dáreček, jako poděkování za Cranfordské drabblíky. Objevila jsi pro mne svět Elizabeth Gaskellové a Miss Matty se již po pár stránkách zařadila mezi mé nejoblíbenější románové hrdiny. Život mne donutil naznat, že nikdy nebudu Pipi Dlouhá punčocha (i když představou, jaké by to bylo vysadit jednou rukou šéfa na větev nejbližšího stromu, se dokážu bavit stále) ani Titty z Vlaštovek a Amazonek, natož pak žádná krasavice romantická hrdinka, ale v Miss Matty jsem objevila své románové druhé já :). Díky.
Dáreček měl být původně trošku rozverně škodolibý, nicméně nějak se mi nedařilo mu dát správnou formu. Když jsem nakonec našla formu, do které jsem byla schopna nápad nějak logicky vtělit, již to žádná třeskutá legrace není, ale snad se i tak alespoň trochu trefí do Tvého vkusu.
S dodatečným přáním klidného zbytku vánoční doby.
HCHO

Upřesnění fandomu - doba tak 12-15 let po konci knížky.
Přístupnost neomezená.

Drahá Elizabeth,
jak jsi jistě již z tloušťky dopisu poznala, pan Collins odjel. Do Londýna. Sice se hned zítra vrací, ale udělala jsem si dnes na psaní volné i odpoledne. Zrovna nasněžilo a Kitty s Charlottou žadonily, že si chtějí jít hrát ven, tak jsem je pustila s chůvou a dvojčaty do zahrady, protože jsem usoudila, že si jednou taky zasloužím dovolenou od domácího vyučování. Tak jsem se tu pěkně usadila v teple v kuchyni a chvilku hladím kočku na klíně, chvilku popíjím čaj a chvílemi píšu. Prostě si lebedím.
Jak již asi víš, strávili jsme část letošních vánočních svátků u mých rodičů. Otci již zdraví příliš neslouží a oba s matkou si velmi přáli vidět naše děti, protože dvojčata vlastně ještě neviděli. Moc jsem chtěla jet a pan Collins nakonec přes naše poměrně skrovné prostředky s cestou souhlasil (předpokládám, že mu můj otec trochu vypomohl, ale se mnou se o tom ani jeden z nich nebavil). Byla jsem moc ráda, že jsme se všichni shledali, i když v tom bylo i trochu něco bolestného – na otci je věk hodně znát, špatně chodí a špatně se mu dýchá, až jsem si říkala, jestli to opravdu nebylo naposledy, co jsme se shledali. O to víc jsem šťastná, že jsme jeli.
Pochopitelně jsme také navštívili i Tvé rodiče. Nepochybuji, že máš od nich pravidelné zprávy, nicméně trocha objektivity možná neuškodí. Vypadalo to, že se oba těší poměrně dobrému zdraví. Pan Bennet je jen trochu nedoslýchavý, ale myslím, že klidu v domácnosti to jen prospělo (dokázal klidně strávit značnou část večera i s panem Collinsem, jehož výřečnost léta rozhodně nezměnila). Tvá matka byla ke mně velmi milá. Moje matka sice (s notnou dávkou despektu) říká, že se pořád velmi usilovně snaží provdat i Mary, ale v naší společnosti momentálně žádná vhodná partie nebyla, takže to objektivně posoudit nemohu. Dozvěděla jsem se spoustu podrobností o dětech Tvých i Tvých sester, i to že vaši hoši studují na stejné škole jako hoši Bigleyovi. I to, že na dobré škole studuje i mladý Wickham (a domýšlím se, která dobrá duše to financuje). Tvá matka je na všechny vaše děti tak pyšná, že jí nezbývá času na kritické hodnocení (už Tě slyším, jak si tento termín překládáš) všech okolo. Mimochodem Mary měla velmi dobrý vliv na naši Kitty. Ta je jako šídlo, u žádné činnosti ji nemohu udržet déle než pět minut. Hlavně cvičení na klavír ji moc nebaví (a víš, jak důležitá věc to dle lady Catherine je). Myslím, že když viděla, kolik hodin denně dokáže hrát Mary, tak se výdrž jejího cvičebního úsilí prodloužila z pěti minut tak asi na sedm (myslím, že kreslení by jí šlo líp, ale pan Collins o tom bohužel nechce ani slyšet).
Dopisuju až večer – děti mezitím přiběhly ze zahrady s červenými nosíky a brebentivými pusinkami. Kočku na klíně vystřídala dvojčata (ony se prostě musí chovat obě najednou) a se psaním byl konec. Nu zpět k tématu. O Kitty už jsem psala. Je hezká a veselá, určitě se v životě neztratí. Větší starosti mi dělá Charlotte. Není tak hezká jako její starší sestra (i když je jí teprve deset, možná do toho ještě doroste), je tichá a přemýšlivá, ale také velice chytrá (jistě více, než jsem byla v jejím věku já), byla bych moc ráda, kdyby mohla studovat, ale pan Collins se obává, že by se jí nedostalo dostatečně striktní výchovy a že to v našich kruzích není zvykem (a doplň cokoliv dalšího), jako by si neuvědomoval, že se možná jednou bude muset uživit sama… Ještě je čas, tak uvidíme, zda se mi ho podaří usměrnit. A Mary a Anne jsou má sluníčka, ještě teď mi zvoní v uších to jejich neustálé „maminko a plóč?“ Hlavně aby jim vydrželo zdraví, narodily se velmi maličké a byly daleko více nemocné než jejich starší sestry. Zde bych Ti asi měla vyjevit druhý podstatný důvod, proč Ti píšu. Nevím, zda Ti to nenapsala již paní Benettová, čekáme další přírůstek do rodiny (pan Collins to neví dosud, ale Tvá matka si všimla během prvních deseti minut naší návštěvy). Dělá mi starosti, jestli to bude další dcera. Neodhodlala jsem se zatím nikomu říci či napsat, jaká byla reakce pana Collinse na to, že třetí dítko NENÍ chlapec, ale DVĚ dcerky. Nesrovnal se s tím dosud (a po pravdě řečeno, já s jeho reakcí také ne). Na starší děvčata je přísný, ale Mary a Anne jako by pro něho ani neexistovaly. Prostě dědit může jen hoch, tak na co dcery. Nevím, co bude říkat teď. Tvoje matka mne ujišťovala, že s takovými ranními nevolnostmi to bude určitě kluk. Asi to byl trochu netaktní komentář (a myslím, že důvodem pro horší snášení těhotenství může být i jen můj věk), ale dovedl mne ke vzpomínce na to, jak nedbale někdy zacházela se svou důstojností, pokud se domnívala, že je to ku prospěchu jejích dcer. Zamyšlení nad tím, co pro Vás dělala vaše matka (i když to často moc ku prospěchu věci nebylo, jenže to ona asi pochopit nedokázala) a co bych měla pro své dcery dělat já, mne dovedlo k trochu zoufalému kroku, snad mi ho odpustíš. Už vzhledem k tomu, jak špatně jsem se po posledním porodu zotavovala, bych chtěla mít pocit, že jsem pro své miminko udělala opravdu všechno, že pokud by se mi něco stalo, že se o něho někdo postará. Elizabeth, chtěla jsem poprosit, zda byste s panem Darcym nešli mému budoucímu dítěti za kmotra. Vím, že není obvyklé věc ujednávat takto dopředu (a vím, že je to vzhledem k našemu společenskému postavení dost troufalý návrh), ale ulevilo by se mi, kdybych již s tímto vědomím mohla sdělit panu Collinsovi tuto novinu. On jistě nebude proti tomu, aby jeho dítěti šel za kmotra synovec lady Catherine. Doufám, že pochopíš, že má prosba není vedena zištností a že bych vašeho kmotrovství nikdy nezneužila. Jen miluju všechny své děti.
Drahá Elizabeth, doufám, že se všichni stále těšíte dobrému zdraví a že brzy napíšeš.
Tvá Charlotte Collinsová

Charlotte po sobě ráno přečetla dopis. Měl znít vesele, ale moc veselý nebyl, nebylo jí lehko. S povzdechem jej složila, musí stihnout poštu a už slyší hospodyni na schodech, pošťák asi dorazil.
Hospodyně jí podala tenké psaní: „Budete mít něco do pošty, madam?“ Charlotte netrpělivě otevřela dopis.

Drahá Charlotte,
posílám jen lístek a dle vzoru své matky trochu impertinentní (jak stárnu, začínám se jí podobat). Myslím, že sedla ke psaní, ještě než jste zavřeli domovní dveře, a už mi tu novinu hlásila (včetně toho, že drahý pan Collins to neví). A jak Tě znám, tak starostmi nespíš, a proto je Ti tak špatně (aspoň tak to matka líčila). A kdo bude a nebude dědit, pokud u vás budou taky samé holky, tak to naši probírají tam a zpátky pořád. Říkala jsem si, že by se Ti lépe spalo, kdybys věděla, že máš jedno dítko aspoň trochu zaopatřené. Napiš nějaké oficiální oznamovací psaní, ať vám to kmotrovství s Darcym můžeme oficiálně nabídnout. A opatruj se!
Elizabeth

„Nebudu. Díky.“ Odpověděla tiše, když očima přelétla řádky. Po odchodu hospodyně hodila svůj dopis pro Elizabeth na uhlíky do krbu. Unaveně se usadila do křesla a pozorovala, jak vzplanul a zase pomalu uhasl. Začaly se jí pomalu klížit oči.