Ještě jednou, vlastně vždycky

Vždycky jsem se tam rád procházel. Nebylo to nijak úžasné místo, možná mi přišlo i líto, když jsem tam došel. Poslední odbočka nahoru, na malý kopeček, kolem rezavé cedule: "zákaz skládky" a už jenom kousíček otevřeným lesem. Bylo pro mě neuvěřitelně důležité, abych tam zašel. Pokaždé, když jsem se stavil. Ta šedá cestička, někdy zasněžená, někdy s potůčkem vody, někdy suchá a křupavá. Procházím se tam dneska a koukám se na svět pořád stejnýma očima, v hlavě mi běží časopis s legoroboty a houkající vláček. Pozor na štěkajícího psa! Musím to stihnout než bude večeře, tak mě omluvte, já běžim.