Sobec
Dnes ještě jednou na stejné téma, ale nějak se to nabízelo.
A zatímco jsme tak seděli
za zády kdosi nám začal přerovnávat svět
vzhůru nohama
jak číšníci koncem noci stavějí židle na stůl
ohánějí se mokrým hadrem
a větrají
(Jan Zahradníček, Tenkráte)
Promiň mi to.
Nikdy jsem nechtěl, aby to zašlo tak daleko.
Nikdy jsem nemyslel, že by mohlo.
Je těžké popsat ten pocit, kdy se pod vámi pomalu láme větev a vy to víte, víte! A přece nemůžete udělat nic. A přece nevěříte, že se skutečně zřítíte. Až do chvíle, kdy se ozve PRÁSK a pak vám náraz drtí kosti. Jako mně.
Veronikou jsem ještě chtěl varovat. Ale Znamení? To už bylo jen vykřičení vlastního zoufalství. Bez naděje na úspěch. A modlitba. Nebyla to provokace. Ale záleží na tom, když tak zapůsobilo? O povolení publikovat jsem Tě nežádal.
Promiň mi to.
Po Zahradníčkově zatčení (1951) byla jeho žena Marie i se třemi malými dětmi vystěhována nejprve z brněnského bytu, později i ze statku v Uhřínově, skončila v domě bez elektřiny, topení...
V drabbleti odkazuji na sbírky Rouška Veroničina a Znamení moci.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To je tak bolavý, až se svírá
To je tak bolavý, až se svírá srdce (doslova, není to jen obrat).
A ty Zahradníčkovy verše a zatímco jsme seděli, někdo nám začal přerovnávat svět vzhůru nohama, ty tolik sedí na teď, že je z toho člověku úzko.
Děkuji Ti moc, od Tebe si
Děkuji Ti moc, od Tebe si toho obzvláště vážím.
Ano, některé z těch básní působí aktuálněji, než bych si přála.
Těžká doba...
Těžká doba...
Vskutku. Děkuji za koment.
Vskutku. Děkuji za koment.
To je tak těžký a bolavý...
To je tak těžký a bolavý...
Byla to hnusná doba a oni ji
Byla to hnusná doba a oni ji schytali plnou silou.