Tatínkův miláček
Stejné fandomy jako včera. Nic explicitního, ale mezi řádky tam můžete vidět, kde co. Třeba násilí na dětech. Nebyl to autorův záměr, ale na druhou stranu, najděte mi v 19. století otce, co neuhodil dítě. Jen doplňují, že dítě je aktuálně již delší dobu zletilé.
Zakašlal. Místnost byla plná kouře. Místo komínu zela díra ve stropě.
"Musíme my. Oni se nevzdají."
"Jsi unavený, zítra..."
"Ne, synku."
Skousl troubel dýmky.
Byl to pořád jeho milovaný syn. Vyhublý, uštvaný, jednooký... Ale nebyl to ten správný. Ten druhý odešel tam, kde se pastviny koupou ve sluneční záři. Ten by řekl, ať to šílenství zastaví.
"Udělal jsi dost," řekl tenhle, "teď je řada na mně."
Zůstala mu prázdná láhev a zbraň. Jenomže, Bůh s námi, tomuhle to stačilo. Prožíval peklo a jeho démoni tančili kolem. Přežíval v pekle tak dlouho, až se stal dalším z ďáblů.
Jako jeho otec.
Mentální gymnastika bude pro čtenáře hledat téma. Pro autora je to balancování zúčastněných na hraně příčetnosti.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Pochmurnosti je tam spousta.
Pochmurnosti je tam spousta. Dobrý to je
Ona je tam i spousta lásky. O
Ona je tam i spousta lásky. O to je to horší.
To je moc dobrý. Mrzí mě, že
To je moc dobrý. Mrzí mě, že mi fandomy nic neříkají (i o tom západu toho vím jen hodně málo), ale správnou atmosféru to má i tak.
O Západu stačí vědět, že byl
O Západu stačí vědět, že byl drsný, spravedlivý, melancholicky smutný a nikdy neexistoval. Je to americká alternativa příběhů o Robinovi Hoodovi a králi Artušovi.
Popravdě tady neznalost fandomů opravdu ničemu nevadí. A moc děkuji za pochvalu, protože aspoň vidím, že se mi daří. On se ten žánr stojící na atmosférickém obrazu a zvuku nepíše snadno.
Hrozně se mi líbí ta
Hrozně se mi líbí ta předposlední věta, a všeobecná nálada vůbec.
Já to nevymyslela. Já to jen
Já to nevymyslela. Já to jen napsala. Přesně tak to bylo. A teda musím říct, že dva ze tří potenciálních otců, o kterých to může být, jsou sice ďábelští, ale rozhodně ne takový psychopati jako synové.