Jdou po mně, jdou, jdou, jdou...
Příběh na pokračování o městě, které za pandemie strávilo několik měsíců v přísné izolaci a rozvinuly se tam poněkud zvláštní jevy. Psán bez ladu a skladu na přeskáčku. Protože jsem rebel a žiju život na hraně.
Artur sem zvenčí přivedla práce - pátrání po záhadné truhle. S úkolem mu pomáhá místní podivín Neklan.
V předchozí části objevili místo posledního odpočinku Arturovy kolegyně...
Zmínky o násilné smrti
"Co se jí stalo?" zjišťuje Neklan, zatímco Artur zkoumá náhrobek.
"'Utéct je jediná záruka svobody, zmiz dokud můžeš.' Co tím myslela?"
Dědek se sotva nadechl k odpovědi.
"Musí Artur utéct ze Strachova? Všichni cizinci tu zemřou? Proto jich tu máme málo?" tlačí na něj Neklan.
"Já už odjet nemůžu. Strachov mě nenechá," přizná Artur.
"Ale kulový. Musí zdrhnout před svým zaměstnavatelem. Ladu dostali kolegové. Deset bodných ran šroubovákem v hrudi, neslučitelné se životem."
Artur se zvedne. V dálce svítá.
"Někoho sem posílali. Myslel jsem, že ji vyzvednou."
"Podívej, za to ty nemůžeš," otočí se Neklan. "Ale teď se musíš ztratit."
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
