Malíř z Akropole

Poprvé ho viděla na Akropoli. Nízká židlička, před sebou malířský stojan.
Když se druhý den vydala na Akropoli znovu, byl tam i on. Obraz, který maloval rychlými tahy štětce, se od včerejška trochu proměnil. Bylo na něm něco určitým způsobem zvláštního. Na obraze i na malíři samotném.
Potřetí jej potkala v podvečer dalšího dne, v jedné z uliček v centru města. Usmál se na ni jako na starou známou. Tehdy spolu také prvně mluvili. Pozval ji na večeři do taverny, se zápalem vykládal o umění. Byl samouk. Současnou výuku malířství považoval za drezúru, která pravého umělce jen svazuje. To odmítal.