35. Duchařina - Opravář pračky

Pavel seděl v čekárně na kardiologii. Nový příchozí pozdravil a rozhlédl se. Pavel vzhlédl a uviděl mladého Ferdu, který se usadil vedle něj. Chvíli seděli mlčky, až když na chodbě sestřičky začaly řešit nějaký přesuny pacientů a rozptýlila se pozornost, tak Ferda začal.

„Staví se za tebou můj šéf, chce přesný informace z primárního zdroje, chtěj to brzo spustit."

„Kdy se staví?“

„Dneska.“

Pavel kývl hlavou. „Hele, nejsem úplně ve formě, budu asi pěkně utahanej.“

„Promiň, ale spěchaj na to.“ Odmlčel se, protože chodba zase na chvíli ztichla. Pokračoval zase, až když se okolo zase začalo něco dít: „Nikdo ho tu nezná, tak ho asi klidně můžu poslat k tobě domů, v kolik tam budeš?“

Pavel pokrčil rameny a kývl směrem ke dveřím ordinace. „Za dvě, za tři hodiny?“

„Nešlo by to dřív?“

Z ordinace vyšel pacient s papírama.
„Jsem další na řadě – tak ať vezme dva řízky ve stánku u Pyrámu a v sámošce nějaký pečivo, za hodinu bych snad mohl bejt doma.“

„Řeknu mu, že poznávací znamení je řízek,“ zlehka se pousmál Ferda, zvedl se a šel se na něco zeptat sestřičky do kartotéky. Ta mu něco vysvětlovala, šermovala u toho rukama. Ferda poděkoval a odešel.

….

Pavel jel z kontroly s hlavou plnou otázek. Zaparkoval na obvyklém místě a došel do bytu. Přezul se a postavil na kafe. Ještě než si stihl sednout, zvonil zvonek u dveří.

„Brej den, jsem tu na tu pračku,“ zahlaholil kulatý mužík kolem padesátky v montérkách a s kabelou přes rameno.

„To mám kliku, že jsme se neminuli. Zrovna jsem se vrátil vod doktora, tak pojďte dál,“ kontroval Pavel a pustil ho do bytu. Když zavřel dveře pokračoval daleko tišeji: „Máte štěstí, že ty řízky poznám i po čuchu, jinak bych vás dovnitř nepustil.“

Příchozí se zasmál, vytahl doklady a představil se: „Já jsem Petr Vacek.“

V kuchyni klapla konvice: „Dáte si taky kafe?“

„Jo, černý a velký, jestli můžu,“ začal vybalovat nákup v kuchyni na stůl.
Za chvíli seděli s kafem a řízkama s chlebem.

„Co byste potřeboval vědět?“ zeptal se Pavel.

Petr Vacek rozložil vedle talíře s řízkem složku papírů. „Moc jste nám pomohl, veškeré informace jsme ověřovali a všechno sedí. Je vidět, že jste kolega. Asi vám Ferdinand říkal, že se chystá zátah. Váhali jsme, kdy to spustit. Na ten magistrát máme podkladů dostatek, ale pořád nemáme všechny informace kolem té drogové věci, hlavně na tu spojku na místním policejním oddělení. Ale pustil jsem pár mladších kolegů koupit nějakej pervitin tady z ulice a dopadlo to jako ten vzorek od vás. Jsou tam opravdu velký rozdíly v dávce v jednotlivých tabletách, tak se řeklo, že to spustíme. Přijedou děti do škol a na intry, mělo by to jít brzy z ulice, aby z toho nebyl nějakej průšvih.“

Pavel zamyšleně kýval hlavou: „Někomu jedna nezabere, tak si vezme další a když ta bude mít zrovna nějakou megadávku…“

„Přesně tak. Víme, že to není ideální, musíme prostě doufat, že z těch, co při tom zátahu sebereme, někdo začne spolupracovat.“

Pavel zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ho nikdo nepráskne. Je velmi opatrnej, většina takovejch těch malejch ryb jeho identitu vůbec nezná.“

„No, uvidíme,“ pokrčil rameny. „Ale proč jsem s vámi chtěl mluvit. Ferdinand říkal, že trávíte hromadu času na sledovačkách a že byste mohl mít tip, jak to načasovat, aby se nám podařilo sebrat nějakou tu, abych použil vaše slova, větší rybu.“

„To bude trochu problém. Jedinej výše postavenej, co se tam občas objevuje, je Macháň a ten nemá žádný pevný zvyky. On je taková prudká povaha, nic neudělá dvakrát stejně. Leda …“ trochu se odmlčel a poškrábal se za uchem. „Leda bysme ho trochu vytočili. Máte nějaký informace o těch polskejch dodavatelích?“

„Ne. Právě proto, že to jsou Poláci, tak jsme to moc neřešili.“

„Dodávky vozí každou středu mezi pátou a půl šestou ráno. Jednou jsem je sledoval až do Wroclawi, ale bylo to jen překladiště, opravdu velký překladiště. Ferdovi jsem to ani nepředával, protože se s tím toho moc nenadělá. Tipnul bych si, že ta variabilita dávkování bude z toho, že tam mají nějaký shromaždiště materiálu ze spousty drobných malých varen. I kdyby se podařilo tam v nějaký mezinárodní spolupráci domluvit zátah, tak varny zůstanou, jen se ta distribuce přesune. Maj to dobře vymyšlený. Na to nemáme.“

„Souhlas. Co z toho?“ přerušil ho Vacek trochu netrpělivě.

Pavel pokračoval stejně rozvážně. „Dodávky chodí ve stejnou dobu, mají tři různý pickupy, ale řidičů se střídá víc. Kdybysme sebrali řidiče a poslali s tou dodávkou na místo někoho svýho a…“ zamyslel se, „a třeba toho kus vyložili – kdyby přišla menší dodávka, tak ten, co to bude přebírat, velmi pravděpodobně zavolá Macháňoj.“

„Chápu. Když se naštve, tak pak velmi pravděpodobně dorazí. To vypadá realizovatelně, chápu to správně, že máte detaily těch vozidel?“

Pavel vstal, došel k počítači, a vyhledal fotky aut i řidičů.

Petr Vacek vypadal ohromeně: „To teda koukám, to jsou fotky jak od profesionála.“

„Já v podstatě utrácím jen za řízky a fotovybavení,“ usmál se Pavel. „Už nemůžu k věcem moc nablízko, protože bych fakt neutekl. Všechno to je teleobjektivem z opravdu bezpečný vzdálenosti.“

Přetahl fotky na flešku a vrálili se ke stydnoucímu kafi.

Pavel se trochu ztěžka usadil. „Macháň je sice trochu větší ryba, ale žádnej génius, určitě to není ten hlavní mozek za tím vším, co se tu děje.“

„Proto to půjde zároveň s těma finančníma věcma na magistrátu, doufám, že se to propojí. No, a souvisí s tím druhá věc. Kdyby to nedopadlo, tak chci nechat Ferdinanda pořád tady na místě, takže prosím pořád držte krytí.“

„A nemám se nikde motat do cesty, chápu.“

„No, to taky,“ odvětil s pousmáním a začal sbírat věci.

Pavel ho vyprovázel ke dveřím a říkal si, jak někdo i v montérkách dokáže vypadat jako šéf.

„Tak děkuju za tu opravu. Snad už to nebude zlobit.“

„Kdepák, už to máte to v rychtiku! Tak naschle!“ zahlaholil chodbou a oddusal po schodech.