Co jsi zač?

Obrázek uživatele Terda
Fandom: 
Klišé: 
Povídka: 

Shrnutí: Skřivánek provádí rutinní hlídkování, Tom Martin a Frances Doyleová se sžívají s životem na palubě, když narazí na neznámou plachetnici.
Poznámka: Příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná.
Navazuje na https://sosaci.net/node/61485 a na https://sosaci.net/node/61468, ale myslím, že může stát i samostatně.
Za beta-read děkuji Veveričce.
Varování: Nic explicitního, ale je to Skřivánek. Skřivánek je válečná loď. Budiž vám to varováním. Jo a jsou tam děti.

Bylo jasné letní ráno. Šedomodrá hladina Průlivu se táhla od obzoru k obzoru a Skřivánek poháněný západním větrem plavně ukrajoval míle směrem k severovýchodu. Námořní pěšák v červeném kabátě udeřil na zvon. Kovový hlas oznámil, že uplynula první půlhodina dopolední hlídky a přesýpací hodiny se otočily. Hlídce velel druhý důstojník pan Gladstone s panem Sandridgem a mladým panem Martinem.
Oba starší důstojníci korzovali po velitelské palubě sem a tam a vedli vcelku nezávaznou konverzaci, zatímco chlapec v uniformě podporučíka se držel v uctivé vzdálenosti a téměř ani nedýchal, aby se nedopustil nějakého přešlapu proti námořní etiketě.
Thomas Martin přišel na palubu fregaty teprve před týdnem a vše pro něj bylo nové – od odměřování času pomocí lodního zvonu, přes zdánlivě neuspořádaný shon, když došlo na nácvik manévrů s plachtami nebo střelby z děl, po škrobenou obřadnost, kdykoliv se na palubě objevil kapitán.
„Vzduch je dnes mimořádně čistý, žádný opar. Možná bychom mohli ostrov Sv. Jana zahlédnout už před polednem,“ pronesl pan Gladstone k Sandridgeovi. „Kapitán chce, abychom ho o tom neprodleně informovali.“
„Máte pravdu, pane,“ přitakal Sandridge, aby se vzápětí obrátil na chlapce: „Pane Martine, vyšplháte do koše na hlavním stěžni a budete hlásit vše, co uvidíte!“
„Aye aye, pane,“ odpověděl odhodlaně a spěšně opustil velitelskou palubu.
Dubové fošny se mu hýbaly pod nohama. Pak se fregata zhoupla na vlně a Thomas ztratil rovnováhu. Hned však vyskočil na nohy. Sevřel silná lana úpon a pustil se vzhůru. Hanbou by se propadl, kdyby přiznal, že se nahoru do lanoví přece jen trochu bojí. A tak zatnul zuby a hmat za hmatem šplhal výš.
Byl už téměř na dosah koše, když fregata prudce klesla. Nečekaný pohyb lodi ho zaskočil. Vyjekl leknutím a křečovitě sevřel lano. Srdce se mu v hrudi splašeně roztlouklo. Bezděky se ohlédl dolů. Paluba mu připadala hrozivě hluboko a zvlněná hladina moře se míhala ještě hlouběji. Chtěl šplhat dál, ale tělo paralyzované náhlou závratí ho neposlouchalo. Zavřel oči a přitiskl se k úponám jako kotě, které vyšplhalo příliš vysoko na strom.
„Nesmíte se dívat dolů!“ pronikl k němu vzdálený hlas odkudsi shora. Neodvažoval se tam však ani pohlédnout. Pak zaslechl šramot šplhajícího těla a vzápětí lehký dotek nečekaně malé ruky na zápěstí.
„Nekoukej se dolů!“
Dětský hlásek ho přiměl otevřít oči. Před Thomasem v lanoví dřepěl malý, zrzavý kluk možná o polovinu mladší, než byl sám. V úponách se držel jenom bosýma nohama a hubenou rukou ho držel za zápěstí.
„Nekoukej se dolů,“ zopakoval a ukazováčkem druhé ruky se dotkl pihovatého nosu. „Sem se koukej.“
„Do-dobře,“ přikývl ztuhle Thomas. Ani mu nepřišlo na mysl, že se k němu ten malý plavčík v příliš velké košili chová dost nepatřičně a neuctivě.
„A teď polez,“ vyzval ho zrzek.
Thomas odlepil pravou ruku a zpočátku váhavě se pustil za plavčíkem. Kluk šplhal jen o kousek před ním a bylo poznat, že se krotí, aby se mu příliš nevzdálil.
Když se vysoukal do koše, kluk už visel v úponách vedoucích od koše k vršku košové čnělky a usmíval se na něj. V horní řadě zubů mu jeden chyběl.
Tom se posadil na plošině koše.
„Musíme tam,“ ukázal plavčík vzhůru.
„Co?“ zeptal se Thomas stále ještě udýchaně a podíval se nahoru ke košovému ráhnu.
Na něm seděl námořník s červenou šerpou omotanou kolem pasu. Thomas přemýšlel, jak se ten muž vlastně jmenuje. Měl by to vědět. Od prvního dne mu Sandridge vštěpoval, že si kapitán zakládá na tom, že zná všechny své muže jménem.
„Je tam líp vidět,“ řekl plavčík. „Tak lezeš nebo ne?“
Thomas sebral všechnu svou odvahu a pustil se za ním. To by tak hrálo, aby se nechal zahanbit takovým malým pískletem.
„Měl bys mi říkat „pane“,“ houkl na něj.
Kluk se zastavil, zašklebil se a pokrčil rameny.
„Když si to přejete,“ utrousil snad trochu zklamaně. Svižně se pustil dál. Přehoupl se na košové ráhno a usadil se vedle toho mladého námořníka s šerpou.
„Jak se vlastně jmenuješ, kluku?“ zeptal se ho, když dolezl za ním. Pevně se držel lan, aby nespadl. Plavčík seděl obkročmo na ráhně, klátil nohama nad prázdnotou pod sebou a přimhouřil oči.
„Fanny Doyleová. A vy budete asi pěknej náfuka, pane Martine,“ odpověděl plavčík neomaleně s dětskou upřímností, zatímco ho mladý námořník významně dloubal do žeber, aby mlčel.
„To nemůžeš říkat, Frances. Chceš zase dostat rákoskou?“ sykl. „Vodpusťte, pane, vona je Frances trochu prostořeká. Koukej se mladýmu pánovi vomluvit.“
„Promiňte, pane Martine,“ pípla Frances. Očima zkoumala tmavý nátěr košového ráhna a špulila rty.
Thomas byl tak dokonale vyvedený z míry vědomím, že se z toho malého zrzka vyklubala mrňavá, hubená holka, že úplně zapomněl na závrať. A taky se trochu styděl, že zatímco to malé pískle zná jeho jméno a šplhá v lanoví s lehkostí a obratností opice, on si své spoluplavce ještě nepamatuje a měl závrať.
„Já to nikomu neřeknu,“ odpověděl prostě a vytáhl se na plošinu u paty brámové čnělky.
Námořník se k Frances naklonil, něco jí pošeptal do ucha a vyšplhal za ním.
„Pevně se držte, pane,“ řekl. „Pěkně tu fouká. A dívejte se pěkně do dálky. Ne dolů. Jinak se vám zase zamotá hlava a sletíte jako zralá hruška.“
„Díky,“ hlesl Thomas. Jméno námořníka hledal v paměti marně. „Jak se vlastně jmenujete?“
„Harvey, pane. Nebojte, za pár tejdnů už sem vyšplháte i poslepu.“

Slunce se na své pouti zvolna blížilo na půl cesty k zenitu. Thomas hleděl na obzor, kde hladina splývala s oblohou, ale po ostrově Sv. Jana nebylo ani památky. Moře se zdálo dokonale pusté. Ve skutečnosti si ani nebyl jistý, co by měl v té nekonečné modři hledat, a po očku zkoumal své společníky na hlídce.
Ani Harvey se svým vytrénovaným zrakem zatím nezahlédl sebemenší známku toho, že by se blížili k nějaké pevnině. Seděl na samém kraji okraji plošiny takřka bez hnutí jako dravý pták vyhlížející kořist. Thomasovi připadal jako správný chlapík.
Frances Doyleová opustila svou pozorovatelnu na košovém ráhně a hbitě vyšplhala do úpon brámové čnělky, snad aby měla ještě o něco lepší rozhled. Kde se vůbec taková malá holka na palubě fregaty vzala? Nedávalo mu to smysl. Děvčata by se neměla plavit po mořích.
Harvey se pustil za ní.
„Vidíš něco?“ zeptal se.
Frances zavrtěla hlavou. Vítr jí čechral ryšavé pramínky uvolněné z copu. Harvey se usadil v lanoví vedle ní. Zkušeným pohledem zkoumal nikde nekončící dálavu. Hladina moře se v paprscích slunce stříbřitě leskla. Na první pohled se zdálo, že má Frances pravdu, ale pak se zarazil. Na okamžik se mu zazdálo, že možná něco vidí. Přimhouřil oči a záhy získal jistotu.
„Tam, pane! Plachta!“ vykřikl a naléhavě ukazoval rukou daleko před příď Skřivánka. Thomas si zprvu nebyl vůbec jistý, na co, ačkoliv Frances tvrdila, že ji přece jen vidí také. Ale když z kapsy vytáhl dalekohled a namířil jím směrem, kterým Harvey ukazoval, nakonec rozeznal nad horizontem obrys plachet jiné lodi.
„Loď! Hej palubo! Loď!“ zahalekal, jak nejjistěji dovedl.
„A kde, pane Martine?“ houkl zpět pan Gladstone, ale to už do lanoví šplhal kapitán osobně.
Harvey se spustil z úpon na plošinu a snad trochu nedbale zasalutoval.
Tom byl z kapitánovy přítomnosti značně nesvůj. Přemýšlel, jestli udělal něco špatně a teď dostane vynadáno, a pak zbledl, když dospěl k náhlému poznání. Vždyť to bylo očividné! To zrzavé pískle muselo být kapitánovou dcerou. Byl přesvědčený, že si určitě nepěkně slízne, že na ni nebyl zrovna milý.
„Tak kde máte tu loď, pane Martine?“ zeptal se však kapitán nečekaně shovívavým hlasem.
„Támhle, pane,“ ukázal rozpačitě kýženým směrem. „Ale první ji viděl Harvey,“ dodal. Nechtěl si připisovat zásluhy, které patřily jinému. Podal kapitánovi mosazný dalekohled.
Kapitán Doyle chvíli zkoumal obzor, pak přístroj složil a vrátil ho Thomasovi.
„Skutečně,“ utrousil napůl k sobě. „Dobrá práce.“
Ostrov, u kterého měl obrátit loď a co nejvíc se přiblížit k pobřeží, náhle pozbyl důležitosti. Co je to za loď? Možná osamělý obchodník? Musel to zjistit.

V průběhu odpoledne se Skřivánek neznámé plachetnici přiblížil natolik, že bystré oko mohlo rozlišit nejen plachtoví, ale i zatím neurčitý obrys její zádi, a kapitán Doyle si ji čas od času měřil dalekohledem. Byl si zcela jistý, že stejně jako oni, i její posádka už si je vědoma Skřivánkovy přítomnosti. Nezdálo se však, že by to brala nějak významně na vědomí, a plula dál snad o fous pomaleji než Skřivánek, ale ne o tolik, aby se jí zvládl významně přiblížit, nebo ji dokonce do setmění dohnal.
„Tak co si o ní myslíte, pane Rodgersi?“ obrátil se kapitán Doyle na třetího důstojníka, který velel první psí hlídce. Byl z trojice poručíků, kteří na Skřivánkovi sloužili, zdaleka nejstarší. Určitě už mu bylo přes čtyřicet a za svůj život sloužil na množství různých lodí od šalup po velké řadové lodě o dvou i třech palubách. S větším štěstím a lepšími známostmi by už býval dávno kapitánem, ale kolovaly klepy, že kdysi snad z mladické nerozvážnosti šlápl na kuří oko nějakému vysoce postavenému admirálovi. Roberta Doylea drby nezajímaly. A i když vedle svých mladší kolegů působil pan Rodgers snad až příliš rozvážným dojmem, kapitán Doyle si ho právě pro jeho rozvahu a především zkušenosti velmi vážil.
„Těžko říct, pane, na tuhle vzdálenost,“ pokýval hlavou pan Rodgers. „Určitě to je fregata. A řekl bych, že jedna z našich.“
„Také myslím, pane Rodgersi.“
„Kdybych měl hádat, tak bych si skoro troufl říct, že to bude Sokolík. Vidíte, jak nese plachty úplně stejně jako my?“
Kapitán Doyle pokýval souhlasně hlavou. Sokolík byl sesterskou lodí jeho Skřivánka. Stejně jako on nesl třicet dva děl – dvacet šest dlouhých dvanáctiliberek a šest osmnáctiliberních karonád, dvě na přídi, čtyři na zádi. Společně to byly první dvě fregaty nového typu, které byly před dvěma lety spuštěny na vodu. Co ale dělala v téhle části Průlivu? V eskadře admirála Browna Sokolík nikdy nesloužil. Pod velením kapitána Clifforda operoval samostatně, naposledy snad někde na severu.
Zaklapl dalekohled a zamyšleně poklepal na zábradlí. Však on tu hádanku rozlouskne.
Na začátku druhé psí hlídky si nechal zavolat Bena Harveyho.
Mladý námořník se na velitelské palubě cítil zjevně nesvůj a těkal očima z kapitána na druhého důstojníka a pana Sandridge.
„Harvey, poslyšte, vy máte zrak jako ostříž. Vezmete si hlídku na stěžni až do setmění. Nespustíte z té lodi oči. Je vám to jasné?“
Harvey se zašklebil. Rozkaz se mu vůbec nezamlouval.
„Aye aye, pane,“ zamumlal.
Kaptánu Doyleovi jeho zjevná neochota neunikla. Měl pro ni pochopení. Obíral ho o čas odpočinku. Chtěl ale mít v ráhnoví pár opravdu spolehlivých očí.
„Dostanete dvojitý příděl rumu, Harvey.“
„Děkuju, pane,“ řekl o poznání svolněji Harvey a dotkl se ukazovákem čela.
Pan Gladstone poslal za Harveym na stěžeň znovu i mladého Thomase Martina. Kapitán Doyle jeho rozhodnutí kvitoval s uspokojením. Kluk se mu zatím jevil vcelku přijatelně. Rozhodně se snažil. Ale byl ještě chlapec a potřeboval se učit - nejen umění navigace, ale také číst moře a oblohu. A košař Harvey se už po příchodu jeho dcerky projevil jako dobrý učitel.
Podruhé už si byl Thomas v lanoví jistější. Vytáhl se na plošinu k Harveymu.
„Nějaká změna, Harvey?“ zeptal se Thomas.
„Kdepak, pane. Pořád je tak pět šest mil daleko,“ pokrčil rameny Harvey. „A až padne tma, tak může zmizet.“
„Slyšela jsem pana Rodgerse říkat, že je to prý náš Sokolík,“ ozvala se Frances, která se spustila z brámových úpon jako lasice. „Bene, co to znamená, že to je sesterská loď?“ zeptala se Harveyho, když se posadila na plošinu.
„Tys zase poslouchala, o čem se baví v důstojnický jídelně u oběda,“ pokáral ji Harvey.
„Mám uši,“ nakrčila Frances pihovatý nos. Jako svého osobního sluhu při obědech a večeřích si ji vybral první důstojník pan Powell.
„To znamená, že jsou to lodě stejné třídy. Stejně velké a vyzbrojené,“ odpověděl nečekaně Thomas. „Řekl mi to pan Sandridge. A něco jsem si přečetl,“ dodal skromně.
Frances zpozorněla.
„Vy umíte číst, pane Martine?“ zeptala se.
Chlapec přikývl.
„A naučil byste mě to, prosím?“
Dychtivá otázka ho zaskočila.
„Ty to neumíš?“ zeptal se trochu překvapeně.
Frances zavrtěla hlavou. Doma v Kelly školu neměli. Jediný, kdo z celé vsi uměl číst a psát, byl pan farář. A její otec, kapitán, neměl na podobné záležitosti čas. Snad ho to ani nenapadlo. Takže jeho dcerka trávila čas s posádkou. S lodníky v rámci svých skromných sil a schopností pracovala, jedla i spala a nasávala praktické dovednosti jako houba, ale číst a psát ji nikdo nenaučil.
„Tak dobře,“ souhlasil Thomas pomalu. Pak se na chvíli zamyslel.
„A neříkej mi pořád pane Martine. Jsem Tom.“
S rozverným úsměvem stiskla nabízenou ruku.

Slunce se už sklánělo k západu, když lodní zvon dvěma údery oznámil, že uplynula druhá půlhodina první hlídky. Harvey v koši dávno osaměl. Frances mu před prvním zvonem donesla misku hrachu, sýr, hromádku sucharů a uzavřený cínový džbánek s dvojitým přídělem rumu, ale hned se zase spustila lanovím dolů a zmizela v podpalubí. A tak trpělivě sledoval obrys Sokolíka, který temněl proti pohasínající obloze. Nepřiblížil se ani o píď, ani se nevzdálil, a moře za zádí Skřivánka hořelo zmírajícími paprsky zapadajícího slunce.
Do koše vyšplhal kapitán Doyle. Harvey ho uctivě pozdravil.
„Hlášení, Harvey.“
Harvey se poškrábal ve vlasech.
„Pořád je tam, pane,“ odpověděl, co bylo zjevné, ale pak se zamyslel: „Je to divný, pane. Všichni říkají, že to je Sokolík, ale mně se to nějak nezdá. Plujeme za tou lodí celej den. Nejdřív se zdálo, že jsme rychlejší, ale od psí hlídky jsme se jí už nepřiblížili ani o půl míle. Vypadá to, jako by se nám snažila uniknout. Ale ne dost. Je to divný. Proč by to dělala, když je naše?“ mudroval Harvey.
Kapitán potřásl hlavou.
„Myslím, že jste na to kápl, Harvey,“ řekl a sešplhal na palubu.
Na velitelské palubě už čekal stevard Travis s kouřícím šálkem kávy, který si kapitán Doyle objednal, než se vydal za Harveym.
„Pane Wilkinsi, pošlete nahoru čerstvé muže, ať Harveyho vystřídají,“ obrátil se na postaršího důstojníka. Pan Wilkins přitakal a za okamžik už se nesl rozkaz od úst k ústům a do lanoví hlavního stěžně šplhala dvojice zkušených námořníků.
„Myslím, pánové, že mladý Harvey na to přišel,“ obrátil se k panu Wilkinsovi a prvnímu důstojníkovi panu Powellovi.
„Pane?“
„Vypadá to, že náš drahý Sokolík padl do zajetí.“
„Ale je přece pořád mír. Válka nebyla vyhlášena,“ namítl pan Wilkins.
„Všichni dobře víme, že je na spadnutí už několik měsíců,“ podpořil kapitána pan Powell.
Kapitán souhlasně pokýval hlavou. Hlídkovali v Průlivu už téměř rok a napětí s každým dalším měsícem houstlo. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k nějakému incidentu.
„Harvey má pravdu, že se ta loď chová divně. Jako by nás lákala do pasti.“
„Co tedy budeme dělat?“ zeptal se pan Wilkins.
Kapitán Doyle se zamyšleně zahleděl k severovýchodu, kde obloha už získala inkoustový odstín. Ze tmy mrkal jen pár luceren na zádi Sokolíka.
„Budeme se tvářit, že jsme jim skočili na špek. A pak si ji vezmeme zpátky.“
Ve tváři kapitána Doylea se objevil nebezpečný úšklebek.
„Odpusťte, pane, ale co když se mýlíte?“ pochyboval stále pan Wilkins.
„Potom se pozdravíme a s kapitánem Cliffordem společně vypijeme lahev té nejlepší brandy.“
„Pokud nám ovšem do rána nezmizí.“
Kapitán Doyle se podíval na oblohu. Měsíc dorůstal k úplňku a nebe bylo poseté tisíci hvězd. Jasnější noc si nemohl přát.

***

Sokolík do rána nezmizel. Naopak. Přiblížili se mu téměř na tři míle. Královská vlajka se vlnila za zádí v mírném větru. Kapitán Doyle fregatu sledoval dalekohledem už od svítání, kdy vyšel na palubu. Loď plula přibližně stejným kurzem jako Skřivánek a kapitán Doyle se nemohl zbavit dojmu, že sleduje jeho dokonalé dvojče.
„Ty budeš zatraceně mazanej prevít,“ utrousil na adresu Sokolíka, když dalekohled schovával do kapsy, a obrátil se na prvního důstojníka.
„Připravte loď k boji, pane Powelle, ale žádný zbytečný shon, hezky potichu. Bez bubnů a hulákání. Budeme se tvářit jakoby nic.“
„Rozkaz, pane.“
„Pane Gladstone, vytáhněte brámové plachty a dejte vyvěsit signál, že zdravíme Sokolíka a zvu kapitána Clifforda na večeři nebo nějakou podobnou zdvořilost. A doufám, že mě i s panem Martinem poctíte svou přítomností u snídaně.“
Brzy se Skřivánek ponořil do horečné činnosti. Jindy by ji doprovázel ryk bubnu, ostrý hvizd píšťal, spěch a shon. Tentokrát vše probíhalo ve zvláštním klidu. Mistr zbrojíř se svou partou brousili tesáky, chystali sekery a píky. Kapitán a jeho hosté ještě nedojedli a houf námořníků už rozebíral tenké dřevěné přepážky, aby pan Powell s panem Rodgersem a trojicí mladých gentlemanů mohli připravit osádky děl, zatímco na palubě velel pan Sandridge.
Frances si připadala trochu ztracená. Za ty čtyři měsíce, které žila na palubě Skřivánka, už samozřejmě zažila nespočet nácviků bojové pohotovosti, ale vždycky to bylo jenom jako. Jenom hra. Teď cítila, že jde o víc než o to být rychlejší než ostatní plavčíci nebo sousední osádka děla. Tentokrát to bylo doopravdy. Zůstala stát jako zkoprnělá mezi hemžícími se námořníky.
„Hej, holka!“ spustil na ni zhurta bocmanův pomocník Ludlow. „Co stojíš a vejráš? Mazej za ostatníma klukama k prachárně!“
„Aye!“ přikývla, pořád ještě vyvedená z míry, ale rozeběhla se za houfem ostatních plavčíků. Byla z nich zdaleka nejmenší. Naprostá většina z nich byli chlapci mezi deseti a patnácti roky, pocházející z těch nejnuznějších poměrů, dost malí a hbití na to, aby zvládli rychle přenášet prachové náboje k osádkám děl a nedělali ze sebe zbytečný terč.
Jeden ze starších chlapců se k ní naklonil a chytil ji za límec příliš velké vesty.
„Dávej bacha, Doyleová. Když s tím upadneš, tak tě to roztrhá na cimprcampr,“ zasyčel jí do ucha s ošklivým úšklebkem.
Střelmistr mu vlepil pohlavek.
„Neplácej nesmysly, Joe, a radši si hleď svýho.“
Frances se na kluka zamračila a vyplázla na něj jazyk.

Po snídani asi v polovině dopolední hlídky se kapitán Doyle vrátil na palubu. U kormidla stál starý Hawkins. Čapku měl nataženou přes uši a bafal z vyřezávané dýmky. S kapitánem Doylem sloužil už od jeho prvního velení. Byl to zkušený, ostřílený profesionální námořník.
„Hawkinsi, držte ji tak, abychom se k ní blížili ze závětrné strany.“
Nemusel mu říkat víc.
„Aye aye, pane,“ přitakal kormidelník a pootočil kormidelním kolem. Skřivánek se začal zvolna lehce stáčet. Kapitán Doyle se pousmál. Lepší loď dostat nemohl. Ještě nevelel lodi, která by reagovala na kormidlo s takovou ochotou, když byla dobře vyvážená.
„Ale pane,“ ozval se pan Wilkins, „pak se dostaneme mezi ně a pobřeží. Je to riskantní.“
„Beru váš názor na vědomí, pane Wilkinsi,“ odpověděl kapitán Doyle stroze. Byl si dobře vědom rizika, že pokud dojde na boj a Sokolík by Skřivánka vážněji poškodil, mohl by je vítr zahnat k nepřátelskému pobřeží. Byl ale ochotný to riziko podstoupit. Pokud byl Sokolík v rukou nepřítele, potřeboval ho vyprovokovat, aby odhodil masku a ukázal pravou tvář. Aby udělal chybu.
Roztáhl dalekohled a zamířil jím k zádi druhé fregaty. Počítal, že by se na dostřel mohli dostat někdy po poledni. Přišel čas na poslední rozkazy a povzbuzení posádky.
„Pane Wilkinsi, paluba je vaše,“ předal mu velení a sešel s velitelské paluby.
Kývl na pozdrav veliteli námořních pěšáků a panu Rodgersovi, který s jedním ze starších kadetů stál pod schůdky, a potom sešplhal na dělovou palubu.

V přítmí dělové paluby se tísnila hlava na hlavě. Osádky byly rozmístěny u svých děl i se svými veliteli. Zahlédl mladého pana Martina. Chlapec stál u svých mužů celý strnulý. V obličeji byl skoro úplně bílý a tvářil se nesmírně vážně.
„Vše připraveno, Anthony?“ zeptal se prvního důstojníka. „Asi nám bude pěkné horko. Budou mít první salvu a dělové otvory můžeme otevřít teprve ve chvíli, kdy bude jasné, že se chystají střílet. Zvládnou to?“ kývl směrem k posádce.
Po dlouhém období míru neměl v mužstvu příliš těch, kteří by zažili opravdový boj loď proti lodi.
„Vydrží,“ odpověděl pevně.
„Po první salvě se k ní musíme dostat co nejblíž. Až ji zahákujeme, povedete abordáž přes záď. Pan Rodgers bude velet četě na přídi.“
„Aye aye, pane,“ přitakal pan Powell.
Pak se kapitán Doyle obrátil k posádce. Nikdy nebyl nadaný řečník a na dlouhé, květnaté proslovy si nepotrpěl. O to větší nadšení v posádce těch pár slov na povzbuzení a na kuráž vyvolalo. Sokolík byl Skřivánkovou sestrou. Získat ji zpět se stalo otázkou cti i pro toho posledního suchozemce na palubě. Kapitán se prodíral mezi svými muži od zádi až na příď. Pár slov prohodil s každým z důstojníků i mladých gentlemanů. Popřál jim hodně štěstí.
Mladý Tom Martin byl viditelně v rozpacích, když ho kapitán oslovil, a snažil se tvářit co nejodhodlaněji, i když cítil, jak je v něm malá dušička. Nikdy by nepřiznal, že má strach, ale zmohl se jen na odpovědi „ano, pane“ a „ne, pane“. V koutku mysli se mu vynořila myšlenka, kde je asi Frances. Během ranní hlídky ji viděl, jak šplhá nahoru do koše za Harveym. Ta mrňavá, pihovatá holka se držela dobromyslného námořníka jako štěně a byla trochu otravná, ale slíbil, že ji naučí číst. Snad ten slib bude moci splnit.
V hloučku chlapců, čekajících u průlezu do prachárny, zahlédl kapitán Doyle i zrzavou kštici své dcery. Došel až k ní. Kluci mu uctivě ustoupili. Pak kapitán oproti všem zvyklostem a předpokladům přidřepl, aby jí mohl hledět přímo do očí.
„Drž se při zemi a nevystrkuj nos,“ oslovil ji, v hlase měl sotva postřehnutelný nádech starostí. „Je ti to jasné?“
Děvče vážně přikývlo. Kapitán ji povzbudivě poplácal po paži, ale nic víc neřekl. Napřímil se a prošel dělovou palubou zpět k zádi, aby se vrátil na palubu. Muži mu ustupovali z cesty a ukazováky se dotýkali čel.

Kapitánův odhad ohledně toho, kdy se k Sokolíkovi přiblíží na dostřel dlouhých děl, byl téměř přesný. Každodenní rituál oznámení poledne se odbyl ve vší vážnosti, když se z ráhnoví ozvalo zvolání:
„Stahují vlajku!“
Skutečně! Královská vlajka, vlající do poslední chvíle na zádi Sokolíka, klesla a místo ní vystřelila vzhůru cizí zástava. Téměř ve stejnou chvíli se otevřely dělové otvory. V jejich ústích se zazubily bronzové hlavně šestadvaceti dvanáctiliberních děl.
„Ty parchante,“ ucedil na adresu Sokolíka kapitán Doyle. Ve tváři měl nebezpečně zarputilý výraz. Pak se obrátil k důstojníkům na palubě.
„Pánové, je to tady. Dělové poklopy otevřít a děla vysunout!“
Sokolík právě vyzval svou sestru k tanci.
Tom Martin stál u svých mužů. Po své pravici měl družstvo pana Gladstonea, mužům po levici velel pan Sandridge. Srdce mu v hrudi zběsile tlouklo. Marně se pokoušel uklidnit. Nervozita živená nevědomostí mu v tom bránila.
„Jen klid, pane Martine,“ oslovil ho pan Gladstone. „Strach vám nepomůže.“
„Aye aye, pane,“ přikývl Tom strnule a zhluboka se nadechl.
Poté z paluby přišel rozkaz otevřít dělové poklopy. Řetězy zarachotily a do šera dělové paluby proniklo denní světlo. Alespoň na okamžik. Vyčkávání skončilo. Ozvalo se cupitání množství bosých nohou, když kluci s prachem nesli prachové náboje.
Kolem Toma k osádce pana Powella proběhla Francesina drobná postavička.
Osádky sehrané pravidelným nácvikem ládovaly bronzové hlavně dvanáctiliberek s bojovnou dychtivostí.
„Děla vysunout!“ zahřímal pan Powell a rozkaz se nesl napříč dělovou palubou od úst jednoho důstojníka k druhému. Tom se ta slova snažil zopakovat s hranou sebejistotou, ale hlas mu přeskočil. Lafety děl zadrkotaly po dubových fošnách.
„Vydržte!“
Pevný hlas pana Powella zanikl v zahřmění salvy z pravoboční baterie Sokolíka.
Frances utíkala s houfem chlapců zpět k prachárně, když nad zčeřenou hladinou moře zaburácela nepřátelská palba. Z hrdla se jí vydral zděšený výkřik a vrhla se k zemi. Do očí jí leknutím vyhrkly slzy.
„Vstávej, holka!“
Ludlow ji hrubě popadl za vestu a postavil ji na nohy.
„Nebul a sypej! Máš nějakou práci!“
Oněměle přikývla, ale rozeběhla se dál. Oči si otřela do umouněného rukávu košile a zarputile stiskla zkrabacené rty. Protáhla se průlezem do prachárny. V tom okamžiku zahřímala děla jedno za druhým v hrozivé odpovědi. Trup Skřivánka se otřásl zpětným rázem. Skřípěl a úpěl v děsivém ryku. V hrůze se přitiskla k žebříku, ale sebrala veškerou svou odvahu a sešplhala dolů.
Popadla další prachový náboj a pustila se zpět.
Svět Toma Martina se ve víru boje smrskl pouze na jeho osádky děl. Co se dělo jen o pár stop vedle, náhle přestalo být důležité. Učil se rychle. Hlas už mu nepřeskočil, když zavelel k nabití děla na pravoboku. Jeho muži se k němu vrhli, aby vytřeli hlaveň. Byli zpocení. Špinaví. Někteří se vysvlékli z košil do půli těla. Na hlavách měli místo čapek a klobouků omotané šátky. Malý špinavý kluk, možná desetiletý, přiklusal s prachovým nábojem.
Jeden z mužů se chystal do hlavně nacpat koudel, když odkudsi zazněl výkřik.
„K zemi!“
Záblesk a rána. Trup fregaty zapraštěl pod náporem mimořádně přesné palby. Tom nestačil zareagovat. Potom ztratil rovnováhu. Týlem se udeřil o hranu dělové lafety. Svět se rozplynul v mlze a pak ho pohltila temnota.
Zpět už Frances nedoběhla. Nad hladinou zaburácela druhá salva ze Sokolíka. Trupem Skřivánka projela křeč. Dubové fošny se roztříštily. Jedno z děl se osvobodilo z okovů. Lafeta se rozpadla na kusy. Muži křičeli. Dřevěné třísky šířily zkázu. Frances upadla. Prachový náboj jí vypadl z rukou. Natáhla se po něm. Musí ho přeci dostat k panu Powellovi! Rychle! Pak strnula hrůzou. S němým výkřikem na rtech hleděla na tělo pana Gladstonea.

Kapitán Doyle sešel do podpalubí, do království lodního chirurga. Zakrvácený písek mu skřípal pod střevíci se stříbrnou přezkou. Mladý Tom Martin ležel s otřesem mozku v závěsném lůžku. Hlavu měl ovázanou a spal. Vedle něj na sudu seděla Frances. Nezdálo se, že by byla zraněná, ale rukama objímala kolena a na umazaných, pobledlých tvářích měla zaschlé slzy. I když v podpalubí bylo téměř dusno, viditelně se třásla. Kapitán Doyle svlékl kabát uniformy a zabalil ji do něj. Pevný stisk útlého ramene nic nesliboval.
Odpolední slunce zdobilo hladinu moře zlatem. Ryk děl dávno utichl. Vítr rozehnal dým bitvy i vítězný jásot posádky Skřivánka. Dvě fregaty, stejné, jako by byly sestry, se znaveně kolébaly bok po boku. Cáry plachet a potrhané lanoví připomínaly přestálý boj. Přišel čas sečíst ztráty, látat rány a odměnit ty, kteří se vyznamenali. Mladý pan Sandridge si vysloužil povýšení. Pan Rodgers se ujal Sokolíka. Odvede ho domů. A s ním zprávu o tom, že kapitán Clifford je nezvěstný. Mír skončil.

Komentáře

Obrázek uživatele Zuzka

ojvaj.
Jsem ráda, že jsem sem začala nakukovat (a že mi posíláš odkazy), zrovna abych se trefila do toho seznámení Toma a Frances a do těch příběhů kolem.
Je to nářez, na tý lodi (doslova). A píšeš je pěkně, věku odpovídajícně :)

Obrázek uživatele Terda

Uvidím, co mi vyplave z dalších témat. Ráda bych se držela potěru, co nejvíc. A díky. Snažím se, i když je to těžký, protože nemám zrovna v okolí vhodné (vhodně staré) kusy potěru k pozorování chování. :)

Obrázek uživatele Kleio

Ty wago, to je nářez. A napadlo mě, že možná jako zlé dvojče mohla využít lodě.

Obrázek uživatele Terda

Co jiného s tím, že jo. A jo je. A to jsem udělala střih hned ze začátku, radši. Díky za očtení.

Obrázek uživatele strigga

Četla jsem obě předchozí, ale až teď mě napadlo napsat komentář. Shame on me. Jsem moc ráda, že snad poprvé za ty roky čtu ze světa Skřivánka něco delšího než drabbly! Příběh Frances jsem zhltla skoro bez dechu a Tom je mi zatím taky sympatický, ta jeho zarputilost a schopnost vzepřít se a dotáhnout to do zdárného cíle je hodně slibná :-) a tyjo nevím proč, ale vždycky jsem si Frances představovala blonďatou a na představu zrzavé kštice si teprve zvykám, ale dovedu si ji živě představit. Tohle bylo napínavý a sugestivní a těším se na další střípek ❤️

Obrázek uživatele Terda

Jé. On to čte ještě někdo další! *Nadšený poskakujík* A jo je zrzka. Akorát v drabblatech na podrobný popisy nebejvá moc prostor. Tvoření na větším prostoru je zajímavá zkušenost.

Obrázek uživatele HCHO

"Nóbl spratek" se moc zajímavě vybarvuje - moc děkuju za další kousek Toma...

Obrázek uživatele Terda

Děkuji za komentík. Toma bude určitě víc. :)

-A A +A