Pýcha předchází pád

Souhrn: Na Skřivánka přichází nový podporučík a s ním nepřichází zákon, ale problémy
Varování: Obsahuje pubertální entity, genderové stereotypy a předsudky a nějaké to neslušnější výrazivo
Poznámka: Za beta-read a plodný brainstorming děkuji Veveričce
Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná a veškerý místopis je taktéž fiktivní.

Kotvili v Clarence Bay už skoro týden. Skřivánek po střetu s těžší fregatou potřeboval nejen nahradit poškozený přední stěžeň, opravit pocuchaný bok a nový nátěr, ale také doplnit čerstvou vodu a potraviny před plavbou do Summertonu.
Velitel přístavu admirál Allbrook se během setkání s kapitánem Doylem zmínil, že by potřeboval někam umístit jednoho svého vzdáleného synovce, který zůstal v Clarence Bay trčet bez lodi. Kapitánu Doyleovi se to příliš nezamlouvalo. Měl na palubě vcelku dobře sehranou pětici podporučíků. Malý Peter Vain byl ještě chlapec, ale učil se rychle a ti čtyři starší sice sem tam vyvedli nějakou klukovinu, ale v zásadě ze všech rostli nadějní mladí důstojníci a nechtělo se mu fungující společnost rozbíjet někým, o kom vlastně nic neví.
O důvodu, proč pan George Pemberton zůstal v přístavu bez lodi, se velitel přístavu nezmínil, a kapitán Doyle si mohl jen domýšlet. Admirál Allbrook byl však značně neoblomný, a tak kapitánu Doyleovi nezbylo než souhlasit.
Mladý pan Pemberton se na palubu Skřivánka dostavil v průběhu dopolední hlídky. Bylo šedivé předjarní dopoledne, foukal studený vítr a obloha pokrytá těžkými mraky hrozila deštěm. Fregata byla vyvázaná u mola a od rána probíhalo čilé nakládání zásob. Kapitán Doyle s navigačním panem Wilkinsem zrovna vyřizovali nutné jednání se správcem loděnice, který byl stejný držgrešle jako všichni jeho druhu. Směně velel druhý důstojník pan Spencer, a když se mu pan Pemberton nahlásil, poslal pana Menvilla, aby mu ukázal kadetskou ubikaci a představil ho ostatním mladým gentlemanům, než ho rovnou zapřáhne. Věděl, že kapitán nepodporuje zbytečnou zahálku, a ten vyšňořený mladíček v dobře padnoucí uniformě a košili s kanýry vypadal, že mu rozhodně trocha práce neuškodí.

George Pemberton následoval svého průvodce do šera dělové paluby. Odhadoval, že mohou být zhruba stejně staří. Pan Menville působil dojmem vcelku ucházejícího společníka. Přivítal ho se zdvořilým úsměvem v kulatém obličeji a způsobnou úklonou.
Ubikace podporučíků byl poměrně stísněný tmavý prostor a už z dálky se z něj ozývala bujará zábava. Trojice mladých gentlemanů seděla poměrně nedbale okolo stolu a zrovna se smáli, nejspíš nějakému vtipu nebo zábavné historce. Nejmladší z nich byl ještě malý kluk, který drbal pod krkem světlého teriéra s delší střapatou srstí. Pes slastně přivíral chytré oči.
Jeho starší kumpáni ztichli, když si všimli jejich příchodu, ačkoliv oběma ještě stále cukaly koutky. Čtvrtý, malý hubený zrzek s ošklivou jizvou na tváři, seděl na lavici v nejzazším koutě, na koleni štupoval punčochy a zdálo se, že příchozí vůbec nebere na vědomí.
„Pánové,“ oslovil je pan Menville a pak se na okamžik zarazil, jako by snad hledal vhodná slova. „Slečno.“
V tu chvíli zvedl hlavu i zrzek. Nebo zrzka? Pan Pemberton si vlastně nebyl úplně jistý, jestli se nepřeslechl.
„Pan Pemberton,“ představil ho a obrátil se k němu.
„Pane Pembertone, pan Dudley, pan McIlroy, pan Vain, slečna Doyleová,“ postupně představil všechny přítomné.
Takže se nepřeslechl. Ten zrzek byla holka! A zjevně měla v celé společnosti hlavní slovo, protože když pan Menville ztichl, odložila punčochy a vstala. Změřila si ho od hlavy k patě a promluvila.
„Pane Pembertone, vítejte na palubě,“ nabídla mu ruku s takovou samozřejmostí, že zůstal jen nevěřícně stát, ale nabízenou ruku nestiskl.
„To má být nějaký žert?“ zeptal se odměřeně. Jeho slova byla adresována ostatním mladým gentlemanům, zatímco na zrzku se ani nepodíval. Rozhodně to musel být žert. Nějaký vtípek, kterým vítají každého nováčka, nebo něco takového. Někde v přístavu našli tuhle ošklivou zrzavou couru, navlékli ji do uniformy a teď si z něj střílí. Jiné rozumné vysvětlení ho nenapadalo.
Jenže žádný pobavený výbuch smíchu nepřicházel.
„Vy to myslíte vážně?“ zeptal se naprosto konsternovaný pana Menvilla. „Že tu máte holku?“ Nedokázal potlačit znatelný nádech pohoršení a naprostého zmatení.
Samozřejmě se stávalo, že si některý mladý pán přivedl na palubu lodi přístavní holku, ale obvykle se v takovém případě snažil svůj poklad schovat, aby ho nevyhmátl bocman nebo první důstojník, rozhodně by ho nevystavoval na odiv.
„Ta holka stojí tady,“ odpověděla zrzka. „A dovoluji si vás upozornit, pane Pembertone, že jsem tady služebně nejstarší.“
Uvolněná veselá nálada, která u stolu panovala, když přišli, se změnila v napjaté ticho, že i teriér zpozorněl, a tón, jakým promluvila, byl nebezpečně chladný. Potom, aniž by mu věnovala byť jen pohled, se obrátila na pana Menvilla.
„Pane Menville, myslím, že byste měl panu Pembertonovi vysvětlit jeho povinnosti. Pan Spencer nerad čeká.“

Když pan Menville pana Pembertona odvedl, aby ho seznámil s tím, co se od něj očekává, napětí mezi kadety rázem polevilo. Frances Doyleová se vrátila na své oblíbené místo v rohu. Zaštupované punčochy hodila po Dudleym.
„Chytejte! A příště si řekněte někomu jinýmu. Nebo se to naučte sám. Zas tak těžký to není.“
Dudley se zakřenil a poslal jí zpět poněkud teatrální vzdušnou hubičku.
„Co bychom si tu bez vás počali, Frances?“
„Shnili byste ve špíně a posledního floka byste utratili za úplatky stevardovi,“ ušklíbla se nazpět. „Dlužíte mi svůj příděl alkoholu, Jonathane.“
Teriér jí vyskočil do klína a nechal se labužnicky drbat na hřbetě.
„Co to mělo znamenat?“ vložil se do jejich přátelského špičkování pan McIlroy.
„Zjevně nový spoluplavec,“ pokrčil rameny Dudley. „Kde ho asi vyhrabali?“
„Podle toho fajnovýho vohozu to bude nějakej protekční mazánek,“ zhodnotila trefně Frances a natáhla se po cínovém hrnku s teplým grogem.
„Viděli jste, jak se tvářil?“ přisadil si pan McIlroy. „To má být nějaký žert?“ pitvorně imitoval projev pana Pembertona a všichni včetně malého Vaina se rozesmáli.
„Schválně, jak dlouho bude trvat, než to rozdejchá. Tady Colinovi to trvalo asi dva týdny,“ rýpnul si do o něco mladšího kamaráda Dudley. Pan McIlroy se na něj zaškaredil.
S panem Vainem byli z celé povedené společnosti podporučíků nejmladší. Na Skřivánka přišli společně asi před rokem. Peter Vain byl úplný nováček. Jeho otec spravoval kapitánu Doyleovi jeho finanční záležitosti, měl pět dětí a uvítal s povděkem, když kapitán Doyle souhlasil, že si mladšího syna vezme na loď jako kadeta.
O rok starší McIlroy už před tím dva roky sloužil na Polluxovi pod kapitánem Campbellem. Pro synka z rodiny venkovského vikáře to byla tvrdá škola. Kapitán Campbell nešetřil tresty rákoskou za sebemenší prohřešek a devítiocasá kočka měla každý týden svátek. Kadeti i posádka se ho víc báli, než by ho měli v úctě, a naprostá většina z nich ho ve skrytu mysli doslova nenáviděla. Převelení na Skřivánka pro něj bylo, jako by se dostal do úplně jiného světa. Kapitán Doyle byl přísný, nikomu neslevil, ale zároveň si svých podřízených vážil. Skřivánek byl spokojenou lodí a zpočátku zakřiknutý, upjatý mládenec prokoukl ve vcelku šikovného námořníka a veselého kumpána, který nakonec zapadl i do té trochu nesourodé a poněkud nekonvenční společnosti mladých důstojníků. Ovšem pan Pemberton od první chvíle vypadal, že bude ze zcela jiného těsta.

Skřivánek vyplul z Clarence Bay o týden později. Měl před sebou přinejmenším šestitýdenní plavbu do domovského přístavu v Summertonu. Vítr byl v zálivu, ze tří stran krytém zalesněnými kopci, poněkud nestálý a dostat fregatu na otevřené moře vyžadovalo množství zkušeností a umu a posádka měla plné ruce práce s nastavováním ráhen, pánové Vain a McIlroy pečlivě hlásili olovnicí naměřenou hloubku a kapitán Doyle s panem Wilkinsem bedlivě hodnotili situaci, aby fregata neuvízla na některé ze záludných mělčin. Teprve krátce před polednem se dostala ven. Dokonce se oblačnost roztrhala natolik, že mohli provést alespoň základní měření i rituál vyhlášení poledne. S kovovým hlasem zvonu se vrtošivý vítr se ustálil ze severozápadu, a když převzal hlídku Tom Martin, který se vypracoval na pozici třetího důstojníka, troufl si konečně kapitán Doyle napnout víc plachet. Potom nechal palubu pod velením mladého poručíka a sešel do své kajuty, aby společně s lodním hospodářem a písařem v jedné osobě panem Finchem probral účty a další nezbytné papírování. Skřivánek mezitím hladce klouzal po zčeřené hladině směrem ke vzdálenému domovu.
Obvykle družná a veselá nálada, která během jídla panovala u stolu podporučíků, s příchodem pana Pembertona poněkud opadla. Byl vetřelcem v zavedeném kolektivu, a stejně jako on o svých nových spoluplavcích, ani pětice podporučíků ještě nevěděla, co si o nováčkovi vlastně myslet, a v jeho přítomnosti se projevovali poněkud odtažitou zdvořilostí.
Frances Doyleové po svém povedeném entrée nestál téměř ani za pohled, držela se v mezích prosté služební komunikace a pokud se sešli u společného stolu, vládlo mezi nimi viditelné napětí. Ta však měla službu s panem Martinem a panem Dudleym, u oběda se tak sešli jen pánové Menville, Pemberton a dva mladší kadeti McIlroy a Vain.
Peter Vain si vedle talíře s dušeným hovězím otevřel příručku navigátora a mezi sousty se snažil do hlavy natlouct základy pro výpočet polohy lodi, protože předchozího dne mu pan Wilkins vyčinil, když mu pozice Skřivánka vyšla kdesi uprostřed deštného pralesa na jižní polokouli a podruhé, když se pokusil taktéž nesprávný výsledek opsat od pana McIlroye. Měl však pocit, že se mu všechny ty jednotky a konstanty jen pletou. Nahnul se přes stůl k panu Menvillovi.
„Johne, pomohl byste mi, prosím?“ zeptal se staršího kadeta.
Ten odložil lžíci a natáhl se k němu.
„Ukažte, s čím máte problém, Petere?“ řekl ochotně.
„Na Lydii se písklatama nikdo nezaobíral. To byla starost učitele. Ne naše,“ protáhl poněkud otráveně pan Pemberton. Pan Menville odložil notes a tužku.
„Tady nejsme na Lydii,“ odpověděl neurčitým tónem a vrátil se k polohlasnému vysvětlování trigonometrie mladšímu chlapci. Na Skřivánkovi učitele neměli, stejně jako kaplana, a o výuku mladých gentlemanů se dělil navigátor pan Wilkins s kapitánem a prvním důstojníkem panem Aldridgem, a ti starší byli zvyklí svým mladším kamarádům pomáhat.
„To jsem si všiml,“ utrousil kysele.
Chvíli byl slyšet jen tichý výklad pana Menvilla, do kterého se zaposlouchal i McIlroy.
Pan Pemberton se vrtal ve svém talíři hovězího a napůl zamyšleně, napůl nervózně si hryzal rty. Teprve když pan Menville odložil tužku a nechal oba mladší chlapce přemýšlet samotné, znovu promluvil, tentokrát o poznání tišeji.
„Poslyšte, vám to opravdu nevadí?“
„Co přesně máte na mysli?“ zeptal se pan Menville.
„Doyleovou,“ odpověděl pan Pemberton. „Holky patří do kuchyně. Nebo do postele.“
Mladý pan McIlroy se neudržel a vyprskl smíchy.
„Co tu vůbec dělá? Komu zahřejvá postel? Dudleymu? Nebo snad panu Martinovi?“ pokračoval ve svém neurvalém proslovu pan Pemberton.
Pan Menville zpozorněl a napřímil se.
„Nebo je snad kapitán na zrzky?“
Panu Vainovi vypadla tužka z ruky a stejně jako jeho starší kamarád propukl v hurónský smích, až se zřítil z lavice. Pan McIlroy se zakuckal soustem sucharu.
„Čemu se smějete?“ utrhl se na oba chlapce pan Pemberton, když pan McIlroy začal hýkat, až se zalykal.
„Vůbec. Ničemu,“ vysoukal ze sebe chlapec a otíral si slzy smíchu do rukávu uniformy. Jediný, kdo se nesmál, byl pan Menville. Něco jiného bylo si vzájemně vyprávět košilaté vtipy a hodnotit přístavní holky, a něco jiného navážet se do kolegy a kamaráda.
„Radši už držte klapačku, Pembertone. Dělá to, co my všichni. A je po čertech dobrá,“ zpražil ho pan Menville. „A dám vám dobrou radu. Hleďte si svý práce a nešijte do Doyleový.“
Nebyl si jistý, jestli si Pemberton vezme jeho slova k srdci, ale rozhodně nebude moci říct, že ho nevaroval.

Hospodář se odebral do důstojnické jídelny k obědu, kapitán Doyle uložil lodní deník i účetní knihy a nalil si z karafy víno světle červené, téměř růžové barvy. Tentokrát pozval na oběd pouze prvního důstojníka, pana Aldridge. Měli toho dost k probrání v relativním soukromí.
Největší starosti dělala kapitánu Doyleovi šestice kadetů. Popravdě litoval, že veliteli přístavu v Clarence Bay neodporoval důrazněji. Mladý pan Pemberton zjevně do společnosti mladých gentlemanů nezapadl. Pravda, byl to teprve týden a každá změna v uspořádání posádky potřebovala čas, než se zcela usadila, ale v tomto případě pozoroval víc než jen nezvyk či mírnou rozladěnost. Nebyl si však jist, z čeho pramení. Ve službě se pan Pemberton neprojevoval nijak výrazně. Snad se sem tam snažil trochu ulít, když se zrovna pan Spencer nedíval, ale takových panáčků už poznal za svůj život dost a málokdy to vedlo ke skutečné nevraživosti, pokud se neflákali příliš okatě. Většina ostatních podporučíků s ním jednala zdvořile, ale rozhodně v tom scházela větší náklonnost nebo dokonce zárodek nějakého přátelství.
A pak tu byla jeho dcera. Frances se k Pembertonovi od samého začátku chovala značně přezíravě. Vlastně si nevybavoval, že by s ním za celý týden promluvila sotva víc než pár slov. Pan Pemberton jí rozhodně nepadl do oka. Snad za tím stála jistá míra povýšenosti, kterou projevoval. Jeho otec byl jistý bohatý baronet a Pemberton dával bohatství svého otce najevo už pouhým svým vzezřením. V každém případě nálada mezi mladými gentlemany nebyla nejlepší, a to by mohlo dřív nebo později rozladit celou posádku. Ovšem snaha zjistit, co je původem té nelibosti, vyžadovala obratnost. Donášení se mezi důstojníky ani mužstvem nenosilo.

Z paluby se ozval kovový hlas zvonu, oznamující konec první psí hlídky. Pan Vain s panem McIlroyem odkvačili na směnu a Frances u večeře osaměla s Dudleym. Teriér podřimoval pod stolem s vousatou tlamou položenou na předních tlapách. Frances si zalila příděl rumu teplou vodou. V průběhu odpolední hlídky se přihnal vydatný déšť, a i když si oblékli těžké pršipláště, byli na konci své směny zmoklí jako myši. Promočené kabáty rozvěsili, kde se dalo, a u stolu seděli jen v suchých, čistých košilích a vestách. Mokré střevíce Frances skopla z nohou pod lavici.
Pan Dudley právě dojedl a pustil se do psaní dopisu rodičům, zatímco Frances z truhly vytáhla plátěný obal se šitíčkem, aby spravila roztržený rukáv na košili Toma Martina, když přišli pánové Menville a Pemberton. I oni byli pěkně zmoklí, ačkoliv déšť už poněkud polevil.
„Copak dneska máme?“ zeptal se pan Menville, když ze sebe stáhl mokrý kabát. „Mám hlad, že bych snědl půlku vola.“
„Prý skopové,“ odpověděl ochotně Dudley. „Ale spíš to byl starej kozel.“
„Dáte si grog?“ zvedla Frances hlavu od šití a přistrčila před pana Menville cínový džbánek. S povděkem přikývl a napil se.
„Už zase něco vyšíváš, Doyleová?“ ozval se po chvíli zcela nečekaně Pemberton, když si sám bohatě zavdal z vlastního hrnku.
Dudley s Menvillem mu věnovali ostražitý pohled.
Frances se tvářila, jako by ho neslyšela, a dál hbitě kmitala jehlou. Blýskala se v mihotavém světle lucerny zavěšené nad stolem.
„Ale co se divím. Stejně se k ničemu jinému nehodíš.“
Dudley se chystal něco říci, ale Menville ho chytil za rukáv a krátce zavrtěl hlavou. Frances odložila Tomovu košili, jehlu pečlivě uložila do plátěného obalu a napřímila se. Zbylí dva kadeti se stáhli do bezpečné vzdálenosti. Dudley popadl napjatého psa za obojek a konejšivě ho hladil po boku. Do tohohle sporu zasahovat nebudou. Frances Doyleová rozhodně nepotřebovala, aby jí dělali ochranku.
„Pane Pembertone, váš tón je značně nevhodný,“ pronesla pomalu, ani se nenamáhala vstát.
„Nebuď hned taková napružená, Doyleová,“ nedbal nevyřčeného varování Pemberton a přisunul se blíž. „Na Dudleyho nebo pana Martina takhle protivná nejsi. Taky bys na mě mohla být milejší...“
Kolem pasu už ji vzít nestihl. Rychlost, s jakou přešla ze zdánlivého klidu do protiútoku, nečekal. Pes se zuřivě rozštěkal a pokusil se Dudleymu vytrhnout, ale ten ho nepustil.
Frances Pembertona odstrčila a pěstí ho udeřila do obličeje s takovou vervou, až se po zádech zřítil z lavice a narazil do dřevěné přepážky. Skučel a rukama si tiskl přeražený nos.
„Pánové, domnívám se, že pan Pemberton potřebuje odvést na ošetřovnu,“ pronesla Frances bohorovně a posadila se zpět ke stolu.
Dudley stále držel vrčícího teriéra.
Pemberton se posbíral na nohy. Pravačkou si tiskl nos, ze kterého mu crčela krev, a vrhal na Frances nasupené pohledy. Zdálo se, jako by se chystal něco říci, ale potom beze slova vystřelil pryč.
„Myslím, že tam pan Pemberton zvládne dojít sám,“ protáhl líně pan Dudley a konečně psa pustil.
Zvíře se k Frances důvěrně přilísalo. Poplácala ho po pleci a promnula si zápěstí.
„Tohle jsem chtěla udělat hned, jak přišel. Pitomec jeden nafrněnej,“ ulevila si, upila ze svého hrnku a jako by se nechumelilo, vrátila se k šití.
„Já jsem ho varoval,“ pronesl s nádechem škodolibosti v hlase pan Menville. Tušil, že rozbitým nosem neštěstí pana Pembertona ještě neskončilo.

Lodní chirurg Philip Dobbler studoval tlustou knihu pojednávající o příznacích, rozpoznávání a léčbě tropických nemocí, když na ošetřovnu doslova vpadl mladý pan Pemberton. Obvykle nadmíru upravený mládenec vypadal poněkud pocuchaně. Kabát uniformy měl nakřivo, rukou si držel zjevně rozbitý, oteklý nos, který se začínal pěkně vybarvovat, a bílou, nařasenou náprsenku košile i světlou vestu měl u límce zakrvácenou. Posadil pana Pembertona na stoličku a pečlivě ho prohlížel.
„Jak se vám to stalo?“ zeptal se.
Mladík jen cosi nesrozumitelného zahuhňal.
„A hlavně mi neříkejte, že jste upadl,“ dodal.
„Awe já fem opwavdu upad,“ huhňal pan Pemberton krajně nepřesvědčivě. Zatvrzele odmítal přiznat nejen chirurgovi, ale především sám sobě, že mu právě rozbila nos holka. A to, že si za ten rozbitý nos může sám, bylo zcela mimo jeho zkušenosti a chápání. V jeho světě děvčata z lepší společnosti měla být především ozdobou, vyšívat nebo se věnovat hře na vhodný hudební nástroj, a ta z nižší patřila do kuchyně. V žádném případě by u nějaké cuchty nečekal projev vlastní vůle, natož aby se k němu chovala s takovou přezíravostí a dokonce mu odporovala.
„Když to říkáte,“ utrousil doktor Dobbler. Takových, co mu tvrdili, že jenom upadli nebo narazili, už za svou kariéru lodního chirurga viděl pěknou řádku. Obvykle v těch historkách nebylo ani za mák pravdy. A v případě pana Pembertona tušil, kdo za jeho pádem pravděpodobně stojí. Nicméně vyšetřování, kdo komu co provedl, nespadalo do jeho kompetence. Pemberton se znovu rozúpěl, když mu nos zkušeným hmatem narovnal.
„A neskučte mi tu,“ uťal jeho naříkání, ale podal mu studený obklad.
„Tohle si na to dejte.“
Chvíli přemýšlel, jestli by přece jen neměl mládence na ošetřovně nechat alespoň do rána, ale nakonec usoudil, že by mu zahálka příliš neprospěla, a propustil ho s tím, že je rozhodně služby schopný.

Soukromí na malé dvaatřicetidělové fregatě, která od přídě k zádi měřila jen několik palců přes sto dvacet šest stop a jejíž posádka čítala přes dvě stě duší, bylo něčím prakticky neexistujícím. Pouze kapitánova kajuta na zádi skýtala jistou samotu a více či méně zvědavým uším námořníků zřídka něco uniklo. A jen málokdy se se svými kamarády nepodělili.
Rozhodně jim neušlo, že nejčerstvější přírůstek mezi mládenečky je pěkný zazobaný hejsek a že slečně Doyleové, která byla z podporučíků služebně i věkem nejstarší, pod nos taky dvakrát nejde. A protože kapitánovu dceru znala naprostá většina posádky prakticky od dětství, bylo předem jasné, komu v tomto sporu budou lodníci stranit.
Když pak starý kormidelník Hawkins přišel s tím, co ten nafintěný panáček o slečně Doyleové vykládá za úplné nesmysly a hovadiny, vyvolalo to mezi jeho druhy směsici pohoršení, protože takhle se o mladé dámě přece nemluví, velkého pobavení („Prej na zrzky! A řekl tomu blbečkovi někdo, že je starýho dcera? Haha!“) a nemenší škodolibosti. Dokázali si živě představit, kam podobné řeči mladého pána přivedou, jestli urychleně nepřijde k rozumu.
Že se tak nestalo, bylo jasné ve chvíli, kdy mladý pan Pemberton cestou na ošetřovnu málem vrazil do lodníka Willa Dobbse.
„Sem včera večír viděl mladýho Pembertona,“ spustil u oběda v hloučku svých kamarádů, zatímco dřevěnou lžící přebíral hrachovou kaši. „Upaloval na vošetřovnu jako vyplašenej králík. Frňák měl úplně nakřivo a fňukal jako malá holka.“
„Já sem slyšel,“ přisadil si Jim Cooper, „že mu ten ciferník upravila Doyleová vosobně.“
„Von tvrdí, že prej upadl,“ pokračoval Dobbs. „Měli jste vidět, jak se tvářil pan Spencer, když mu to ten blbeček říkal.“
„Prdlačky upadl. Ubalila mu takovou, že druhou chytil vo přepážku a třetí vo palubu. Chtěl si sáhnout. Prasák,“ ušklíbl se střelmistrův pomocník Robson a odplivl si.
„Ticho! Jde Ludlow,“ sykl Cooper a dloubl do kamaráda loktem, když uviděl mezi zavěšenými stoly procházet postavu bocmanova pomocníka Ludlowa. Všichni věděli, že Ludlow klepy a tlachání nikomu trpět nebude.
Kapitánův stevard Travis neříkal nic. Nebyl si vůbec jistý, jak by měl s informacemi, které právě vyslechl od svých druhů, vlastně naložit. Udavačství bylo v očích lodníků a námořníků neodpustitelný přečin, a běda, jak by se na někoho z posádky provalilo, že na své kamarády donáší důstojníkům, nebo nedejbože kapitánovi. Ale mladý pan Pemberton nebyl jejich kamarád. Byl to namyšlený náfuka převlečený za důstojníčka, a beztak ho v Clarence Bay nechali trčet, protože si neohlídal Modrýho Petra a zapomněl se s nějakou děvkou v bordelu.

Nadívaný kapoun, kterého Travis připravil k večeři, dávno padl za vlast. Nádobí bylo sklizeno a Travis už kapitánu Doyleovi jen dolil pohár.
„Budete si ještě něco přát, pane?“ zeptal se.
Kapitán Doyle zavrtěl hlavou. Chystal se stevarda propustit, ale pak se zarazil. Stevard se mu už od předchozího dne zdál poněkud nesvůj. Také si všiml, že už tak nepříliš vřelé vztahy mezi podporučíky ještě víc ochladly. A neunikly mu ani modřiny v obličeji pana Pembertona. A stevard o tom, co se vlastně stalo, něco věděl. Nemohl se ho však zeptat přímo.
„Poslyšte, Travisi,“ oslovil ho. „Zdá se mi, že nejste ve své kůži. Nejste nemocný?“
„Jsem naprosto v pořádku, pane,“ odpověděl Travis, ale viditelně se ošíval a zdálo se, že by rád něco řekl, ale není si jistý kde, jak a jestli vůbec začít.
„Totiž...“ spustil neobratně a nervózně se škrábal v licousech.
„Tak to vyklopte, Travisi,“ vybídl ho kapitán Doyle.
„Totiž, pane. Víte, jak má mladej... totiž pan Pemberton, ty modřiny a rozbitej nos. Tak to mu vyrobila vaše mla... slečna Doyleová,“ vysoukal ze sebe.
Kapitána Doylea informace o tom, kdo má na svědomí Pembertonův zlomený nos a že to rozhodně nebyl nějaký nešťastný pád, jak všem zatvrzele tvrdil, příliš nepřekvapila. V každém případě se zdálo, že má stevard na srdci ještě něco.
„Von totiž pan Pemberton měl nějaký nevhodný poznámky. A taky... totiž...“ soukal ze sebe stevard pomalu.
„A dál? Travisi, z vás to leze jak z chlupatý deky.“
Travis se kroutil, ale nakonec naprosto zoufale vyhrkl:
„Von si prej zkusil šáhnout. Tak proto mu jednu vrazila.“
A bylo to venku! Travis se tvářil poněkud zkroušeně.
Kapitán Doyle hodnou chvíli vůbec nepromluvil, ale Travisovi neuniklo, jak svírá ruku v pěst, až mu bělí klouby. Kapitán Doyle obvykle neprojevoval příliš otcovské náklonnosti a se svou dcerou jednal jako s každým jiným námořníkem a později podporučíkem na palubě, ale Travis znal svého kapitána velmi dobře. Věděl, že jistému odstupu navzdory má svou dceru rád, a nechtěl by teď být v kůži toho mladého pána. Ostatně by mu obličej s chutí poupravila i polovina posádky, kdyby všichni dobře nevěděli, že Frances Doyleová si zvládne zjednat pořádek sama. V každém případě byl přesvědčený, že teď kapitán mladého Pembertona nejspíš zabije. Hodí ho přes palubu, nebo přitluče na stěžeň tesařovou palicí, nebo obojí zároveň.

Kapitán Doyle pana Pembertona nezabil, ale poté, co poměrně brzy posnídal, si ho během dopolední hlídky nechal zavolat.
Pan Pemberton následoval námořního pěšáka, který ho vedl do kapitánovy kajuty. Cestou přemýšlel, proč si ho vlastně kapitán zavolal. Nebyl úplný zelenáč, aby si nedomyslel, že ho kapitán nejspíš nechce pozvat na snídani, ale žádný důvod ho nenapadal. Za rvačku už mu vyčinil a uložil trest pan Spencer. A ta zatracená Doyleová z toho vyjde bez trestu. Jenže aby někdo potrestal Doyleovou, musel by přiznat, že mu rozbila nos holka. A i kdyby to přiznal, stejně by se z toho určitě nějak vyvlíkla.
Vešel do kajuty, ohlásil se a snažil se tvářit sebejistě.
Kapitán postával u okna s rukama založenýma za zády. Z paluby se ozývalo pravidelné skřípění pískovce o dubové fošny. Když se kapitán otočil, došlo Pembertonovi, v jak moc velkém maléru se právě ocitl. To, že zmeškal vyplutí Lydie, se náhle stalo naprostou malicherností. To byl opravdu takový hlupák? Když hleděl do kamenné tváře kapitána, byla podoba s tou drzou zrzkou ve špatně padnoucím kabátě naprosto zjevná. Zbledl. Zběsile přemýšlel, co všechno asi kapitán ví. Co všechno na něj Doyleová vyslepičila? Nebo některý z těch jejích povedených kumpánů?
Teprve po hodné chvíli kapitán konečně promluvil.
„Pane Pembertone, vy jste podporučík královského loďstva. Domníval jsem se, že jste důstojník a gentleman a že se podle toho budete také chovat.“
Nekřičel. Ve skutečnosti vůbec nezvedl hlas a Pemberton z něj spíš než vztek nebo nenávist cítil naprosté znechucení a opovržení. Netroufl si ani hlesnout.
„Jste snad bába na trhu, abyste šířil klevety a pomluvy? O vašem dalším jednání ani nemluvím! Válečné řády, předpokládám, znáte. Takže víte, jaký je trest za napadení jiného důstojníka. Notabene služebně staršího!“
Pemberton naprázdno polkl. Chtělo se mu bránit, že to ona napadla jeho, že on přece nic neudělal, ale tušil, že by mu to nepomohlo.
„Až připlujeme do Summertonu, sepíšete žádost o převelení. A je vám doufám jasné, že k takové žádosti patří i doporučení stávajícího velitele. Záleží jenom na vás, jaké to doporučení bude.“
„A-ano, pane,“ hlesl Pemberton.
„A radím vám, nedonese se ke mně už nic. Uslyším jedinou stížnost pana Spencera, že řádně neplníte své povinnosti, a poletíte před stěžeň tak rychle, že se zastavíte až o příďovou figurínu. A ještě jedna stížnost nebo i jen domněnka, že se chováte nevhodně, jedna jediná,“ kapitán se na okamžik nebezpečně odmlčel.
„Ráhen tady máme dost.“
Pemberton mlčel. Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že kapitán kteroukoliv z těch hrozeb splní, dá-li mu sebemenší záminku.
„Teď zmizte.“
Pan Pemberton se odporoučel z kapitánovy kajuty a vlastně nemohl uvěřit tomu, že z toho vyvázl s pouhou promluvou do duše, a zároveň se nemohl zbavit dojmu, že ten skutečný trest teprve přijde. Jenom si ještě plně neuvědomoval, jaký.

V hostinci U Starýho psa se toho odpoledne tak jako obvykle sešla pěkná řádka dovolenců ze všech lodí, které v Summertonu kotvily, ať už aby pouze doplnily zásoby, nebo se právě vrátily z plavby a čekaly na další rozkazy. Lokál doslova praskal ve švech. Staří kamarádi, kteří se sešli po dlouhých měsících i letech strávených na různých lodích, náhodní známí i neznámí si vyměňovali nejčerstvější novinky, vyprávěli, co všechno zažili a přežili, a pivo teklo proudem.
U stolu v rohu lokálu se sešli starý kormidelník Hawkins a lodník Will Dobbs ze Skřivánka, pomocník lodního tesaře Tom Wells z Orionu kapitána Powella a ještě několik dalších lodníků z dalších lodí.
Už měli řádně upito, když jim Hawkins zaplatil další rundu.
„Kamarádi, tohle vám povím, to se zasmějete,“ spustil.
„Když jsme zastavili v Clarence Bay, abychom opravili přední stěžeň a naložili nějaký zásoby, tak nám na loď přišel takovej mládeneček, Pemberton se jmenoval. Nesl se jako kohoutek, ale v hlavě měl úplně vymetýno.“
„Von se tam prej zapomněl v bordelu s nějakou holkou, když vodplouvala Lydie. No a tak se dostal k nám,“ přisadil si Dobbs.
„No a tenhle mládeneček to asi trochu přehnal s pitím a zkusil si šáhnout na dceru našeho starýho,“ pokračoval v líčení Hawkins. To už měl pozornost nejen svých spolustolovníků, ale i dobré poloviny lokálu.
„A co bylo dál?“ zeptal se Tom Wells, zatímco Will Dobbs se začínal pochechtávat.
„Inu, slečna je krapet vod rány. Ubalila mu takovou, že druhou chytil vo palubu. Nevíme, co s ním provedl starej, ale vyšel z jeho kajuty rozklepanej jako ratlík. Pak už s ním nepromluvila ani klika vod dveří.“
Stůl při představě, jak mladý důstojníček dostal od nějaké slečinky do zubů, propukl v nezřízený řehot. Hawkinsova historka měla takový úspěch, že záhy začala žít vlastním životem. O pouhé dva dny později už přístavními putykami kolovala v několika různých verzích a nikdo si nebyl zcela jistý, která z nich je vlastně pravdivá. Jedna tvrdila, že slečinka panáčka ztloukla paraplíčkem, jiná pracovala s variantou, že mu vlepila takový políček, že se mu hlava otočila třikrát kolem dokola, a ještě mu šlápla na nohu podpatkem. V každém případě o tom nešťastném nápadu mladého pana Pembertona brzy věděla přinejmenším polovina přístavu.
Nejspíš by ta historka časem zapadla, tak jako tisíce dalších, kdyby se po několika měsících nezačaly šířit zkazky o tom, že pan Pemberton se z té nakládačky paraplíčkem nepoučil, řádně posilněný alkoholem se nevhodně vyjádřil snad o sestře či sestřenici jiného důstojníka, a dotčený pán si to s ním při nejbližší příležitosti vyřídil v souboji.