Dámský gambit

Vánoce škrábaly na dveře s nadšením potřeštěného psa a vše v Bradavicích nasvědčovalo tomu, že letos opravdu budou stát za to. Studentky čtvrtého a pátého ročníku byly na chodbách čím dál častěji k zastižení v situaci, kdy absolutně netuší, co mají odpovědět spolužákovi, který je právě pozval na vánoční večírek, zatímco studenti nevěděli, jak by si při vyslovení pozvání měli počínat, pročež se kolem spolužaček ostýchavě motali a trpěli samomluvou. Starší žáci – vyškolení předchozími léty – brali osud pevně do svých rukou. Nestyděli se po celé škole rozesílat ovoněné pergameny, kytice a bonboniéry. Jen málokterá dívka takovému nátlaku nepodlehla, zvláště pokud se jednalo o mladší žákyně, které vánoční večírek ještě nezažily. Profesoři se snažili k hromadným námluvám stavět chápavě. Pouze dva z nich odmítli tolerovat posílání rozkládacích srdíček pod lavicí a házení rudých vlaštovek po třídě. Profesorka Sinistrová a profesorka Grangerová. Profesor Snape by tyto aktivity s největší pravděpodobností zatrhl také, jenomže u něj na hodině to nikdo ani nezkusil.
Den před Štědrým dnem byl vypraven vlak, který odvezl domů studenty prvního až třetího ročníku. Těm nebylo dovoleno účastnit se vánočního veselí v Bradavicích. Oficiálně toto pravidlo fungovalo proto, aby uchránilo jejich nevinné duše před nepřeberným množstvím lechtivé zábavy. Mnohem prozaičtějším důvodem, proč bylo zavedeno, zůstával fakt, že kdyby měli učitelé dohlížet na další stovku dětí, hodili by si mašli na nejbližším stromě. Už takhle byla jejich trpělivost vystavena zkoušce dalece převyšující únosnou mez obyčejných smrtelníků.
„Severusi, mám tu pár dokumentů k podpisu,“ zahlásila profesorka Sinistrová a vecpala se řediteli do pracovny se štosem pergamenů.
Snape odložil rozečtenou knihu, sotva slyšitelně zasténal a odsunul šálek čaje, aby lejstrům udělal místo.
„Tak nejprve faktury. Nákup potravin a nápojů na vánoční večírek, pořízení léčitelského materiálu na ošetřovnu, doplnění zásob lékolektvarů, dodávka erárního zimního oblečení a přikrývek, odměna profesoru Kratiknotovi za výzdobu školy, odměna panu Filchovi za naleštění brnění a vyprášení gobelínů.“
Mechanickým pohybem podepisoval jeden list za druhým a jen letmo nahlížel do jejich obsahu. U seznamu lékolektvarů se však zarazil.
„Tři sta lahviček lektvaru proti kocovině?“
„Obvyklý počet.“
„Pro stádo slonů?“
„Pro stádo studentů. A učitelů, samozřejmě.“
„Kocovina je daň za nezřízené pití. Pokud se kdokoli zpumprlíkuje tak, že není ráno schopen existovat, je to jen a pouze následek jeho hlouposti. Nevidím důvod, proč bychom to měli podporovat.“
„Severusi, věz, že speciálně ty mi pozítří budeš líbat ruce. A teď to podepiš, ať nemáme s místním lékárníkem problémy.“
Snape kapituloval a opatřil pergamen svým podpisem.
„Dále tu máme nějaké pozměňovací návrhy k projednání školní radou.“
„Už zase? Co se ještě chystáme měnit? Chceme tu postavit lunapark?“
„Nikoliv. Petici za zřízení zábavního parku jsme loni skartovali dřív, než se ke školní radě dostala.“
„Díky bohu.“
„Ne, díky mně. Letos přišli s peticí za vybudování biografu.“
„Kino? Chtějí mít v Bradavicích kino?“
„Pokrok je neúprosný. Dalo se očekávat, že s tímto návrhem přijdou, když jsou teď filmu plné noviny. Z herců se stávají idoly.“
„Spíš z hereček... Budiž. Tenhle nápad není úplně k zahození.“ Snape se pod petiční arch podepsal a vrátil ho Sinistrové. „Co tam máš dál?“
„Další návrh se týká famfrpálového hřiště. Žádost o financování jeho modernizace a nákupu nového vybavení.“
„Nejdřív by mi měli sehnat nového učitele létání. Jelly vypadá, že ještě tři rány potloukem do hlavy a skončí u Svatého Munga na oddělení s ostrahou.“
„K výuce létání se dostaneme později. Teď je tu asi nejdůležitější návrh. Potřebujeme, aby ho rada nutně projednala před koncem roku. Sexuální osvěta.“
„Co prosím?“
„Sexuální osvěta. Nový předmět, který by se týkal studentů od pátého ročníku výš. Probíhal by jednou za čtvrt roku formou přednášek. Byl by tedy čistě informativního charakteru. Neskládaly by se z něj žádné oficiální zkoušky. Jde pouze o to seznámit studenty s možnými riziky a úskalími, poskytnout jim informace o způsobech ochrany před pohlavními chorobami, antikoncepci a obecných zásadách bezpečného sexu.“
„A kdo by takovou výuku vedl?“
„Já, přirozeně.“
„Ty toho nemáš dost?“
„Pár přednášek jednou za čtvrt roku snad zvládnu. Je důležité začít s nimi o těch věcech hovořit. Mnozí z nich si dosud myslí, že děti nosí čáp.“
„A nenosí?“
„Severusi, vtipkováním z téhle situace nevybruslíš. Za poslední dva roky jsme tu měli tři těhotné studentky, které ještě nedosáhly zletilosti. Je na čase tomu čelit.“
„Já to chápu, Auroro. Jen si nejsem úplně jistý, jak tuhle novinku přijmou rodiny studentů. O školní radě sestávající převážně ze stoletých seschlých staříků nemluvě.“
„I ti staříci bývali mladí a nedočkaví poznat tajemství ženského těla.“
„Dobrá. Kde to mám podepsat?“
„Tak se mi to líbí. A nyní k výuce létání. Mluvila jsem s profesorem Jellym a je ochotný odučit další půlrok. Ovšem pod podmínkou, že ho některý z kolegů vystřídá na pozici famfrpálového rozhodčího.“
„Který ubohý člověk by se na tu pozici dobrovolně přihlásil?“
„Obávám se, že jediný ubožák, který přichází v úvahu, jsi ty.“
„Tušil jsem léčku.“
„Jsi momentálně jediný, kdo má nějakou kondici. Pokud nepočítám sebe. A já už na svá bedra přislíbila vzít sexuální osvětu. Můžeme si to ale vyměnit, pokud bys měl zájem?“
„Už se těším na nadcházející famfrpálový zápas.“
„O tom nepochybuji. Tak poprosím dva podpisy. Rozhodnutí o odvolání famfrpálového sudího a tvé jmenování do této funkce.“
„Ta byrokracie mě jednou zabije, Auroro.“
„Kdybys nepotřeboval mít všechno pod kontrolou, dávno bych tě administrativou neobtěžovala. Tvůj podpis mám dokonale nacvičený.“
„Jistě. Jenomže to bych tu taky vůbec nemusel být. Už takhle mám pocit, že je má úloha ředitele pouze formální. Jsem jako nějaká nastrčená figurína. A víš ty co? Taky mám jeden návrh. Chci, aby se každý rok v květnu konaly na jezeře závody v jachtingu.“
„V jachtingu... A kde vezmeš jachty?“
„Koleje si je postaví. Každá kolej v květnu spustí na jezero svou jachtu a vítěz závodu získá 100 bodů do školního poháru.“
„Fantastické.“
„Že?“
„Ano. Máme totiž málo důvodů k mezikolejní rivalitě.“
„Soutěž odstartuje příští rok. A nechci slyšet námitky, už jsem se rozhodl. Ještě k něčemu mám připojit svůj podpis?“
„K poslednímu listu. Kontrola kvality a bezpečnosti z Ministerstva kouzel. Podpisem stvrzujeme, že jsme byli obeznámeni s datem návštěvy vrchního kontrolora Ministerstva kouzel, který provede inspekci provozu se zaměřením na úroveň hygieny, prevence úrazů a zabezpečení proti možným hrozbám.“
„25. prosince?“
„Říkala jsem, že mi za ten nákup protikocovinového lektvaru budeš pozítří líbat ruce. Uvidíme se večer. Platí dnešní partička šachu, ne?“
„Samozřejmě.“

Bradavický vánoční ples se začal pravidelně pořádat rok po definitivním pádu lorda Voldemorta a byl oficiální příležitostí k oslavám osvobození školy. Takhle ho vnímala většina účastníků. Ředitel a jeho zástupkyně v něm ovšem brzy spatřili jinou příležitost. Jejich tajné sázkové klání zahrnovalo i tuto akci.
Vpředvečer bálu se Snape a Sinistrová sešli u šachového stolku v ředitelně a postavili na hrací desku každý jednu figuru dámy, očarovanou do podoby konkrétní osoby, již si pečlivě vybrali. Úkolem figury bylo předvést mimořádný a nečekaný krok, který by svou působivostí předčil krok té soupeřovy. Kupříkladu loni zajistil Snapeovo vítězství profesor Longbottom, který se opil tak, že na stole se zákusky zatančil čardáš. Sinistrová, jež vsadila na Filche a jeho sklony k nekontrolovatelným záchvatům paranoie, se musela smířit s porážkou, neboť starý školník i přesto, že mu schovala léky a nalila do něj kotlík vánočního punče, žádný poprask nezpůsobil. Během večera se prostě vytratil, zavřel se do jednoho z brnění i se svou kočkou a ráno ho celého podrápaného vyprošťovali ven.
„Grangerová je skutečně okouzlující dáma,“ ocenila Sinistrová Snapeovu figuru a věnovala mu střízlivý úsměv. „Doufám, že si zítřejší večer užije.“
„Jelly je pro ni důstojným soupeřem,“ usmál se na oplátku Snape. „Zvlášť po tom posledním zásahu potloukem. Ještě pořád si myslí, že je inkarnací Harryho Houdiniho?“
„Během úterní výuky předváděl žákům zmizení z prádelní truhly. Našli ho odpoledne v toaletní míse ve druhém patře. Vysvětloval Uršule, že chyba byla v nedostatečně propočítaném manévrovacím prostoru.“
„Kouzelné. Už se nemohu dočkat, jaký trik nám zítra předvede.“
„Trochu se bojím, aby nebyl jeho poslední.“
„Na druhou stranu, znamenalo by to tvou jasnou výhru.“
„Ano. A taky nechutné množství papírování.“
„Quid pro quo. Bod by se ti hodil.“
Snape naznačil pohledem na tabulku, kde s tříbodovým náskokem zaujímal suverénní první místo. Sinistrová si odfrkla a bílým pěšcem zahájila hru.

Druhý den v půl páté ráno Severus seběhl schodiště do vstupní síně a ve světle rozsvícené hůlky objevil u brány profesorku Grangerovou, která byla stejně jako on ustrojena do běžeckého úboru.
„Dobré ráno, profesorko.“
„Dobré ráno, pane řediteli.“
Snape jí přidržel křídlo dveří a pak za nimi co nejtišeji zavřel. (Školníka nebylo radno provokovat hlasitými zvuky.) Po krátkém rozcvičení vyběhli na školní pozemky, bok po boku klusali ušlapanou cestičkou ve sněhu a drželi mírné tempo, tak, aby mohli konverzovat.
„Jak se těšíte na dnešní večer?“
„Velmi. A vy?“
„Jsem jako na trní.“
„Nepovídejte. Že byste s profesorkou Sinistrovou měli zase něco za lubem?“
„Přirozeně.“
„Ale nic mi neprozradíte, že?“
„Přirozeně.“
„Poslyšte, nepřipadá vám to trochu dětinské?“
„Říká žena, která se mi bála sdělit, že má v Bradavicích na hlídání tříletého chlapce, a snažila se ho přede mnou utajit až do chvíle, kdy mu hrozilo nebezpečí? Žena, která na mě poštvala své dva prefekty, ukradla mi osobní diář a vydírala mě prostřednictvím domácí skřítky?“
„Byla to chyba, uznávám.“
„Co konkrétně?“
„Byla chyba bát se s vámi komunikovat. Netušila jsem, co od vás mohu očekávat.“
„A teď už to víte?“
„Vím, že nejste zlý člověk.“
„To jste si o mně někdy myslela?“
„Bylo pár okamžiků, kdy jsem pro vás neměla zrovna lichotivá oslovení.“
Severus se proti všem očekáváním hlasitě rozesmál.
Oběhli zasněžené zeleninové záhony a skleníky profesora Longbottoma a zamířili zpět do hradu. Tam jí Snape opět podržel otevřené dveře.
„Nemyslím, že byste dnes večer mohla být krásnější, než už jste,“ pronesl pečlivě vyměřeným tónem, který postrádal byť jen nádech koketérie. „Přesto…“ Počkal, až mu pohlédne do očí. „… se nechám překvapit.“
S drobnou úklonou ji nechal stát v síni absolutně ohromenou. Její tváře žhnuly horkostí a nebylo to jen kvůli rannímu běhání.

„Millie!“ okřikla Hermiona svou osobní domácí skřítku, která jí právě snaživě vplétala do vlasů růžové květy. „Promerlina, není mi přece šestnáct! Tohle je tak kýčovité!“
„A co by si paní představovala?“ zapištěla skřítka maličko podrážděně a začala jí kytky vybíral z hlavy.
„Já nevím! Něco… něco decentnějšího. Úměrného mému věku. Něco, co by si na ples nevzala Levandule Brownová.“
„Ples je okázalou společenskou událostí,“ namítla Millie. „Čím rafinovanější účes, tím lepší.“
„Jsem si docela jistá, že rafinovaný nerovná se přeplácaný,“ zaprskala Hermiona, vstala od toaletního stolku a začala nervózně pochodovat po pokoji.
„Paní říkala, že pan ředitel chce, aby ho překvapila.“
„Ano. Rozhodně to tak vyznělo. Nehodlám ho ale překvapit tím, že se zmaluju jako prodejná žena a ze svých vlasů udělám mobilní květinářství.“ Grangerová se zastavila a zamyšleně pohlédla na svůj odraz v zrcadle. „Řekl mi, že jsem krásná…“
„Pan ředitel se paní Hermioně dvořil?“ vypískla šokovaně Millie a trs růží upustila na zem.
„Ne! U svatého Avalonu, to ne! Složil mi kompliment, to ano, ale… bylo to… čistě formální.“
„Formální?“
„Konverzační.“
„A je si paní jistá, že nešlo o vyjádření náklonnosti?“
„No tak o tom jsem stoprocentně přesvědčená, Millie! O nic takového rozhodně nešlo. Něco takového je absolutně vyloučeno!“
„Vyloučeno kým? Paní Hermionou nebo panem ředitelem?“
„Oběma! Doufám,“ dodala teď už poněkud nejistě Grangerová a znovu se na sebe zadívala do zrcadla. Obličej měla rudý jako vlčí mák a zase cítila tu sálavou horkost prostupující každý pór její kůže. „Nepotřebuji si nic dokazovat, Millie. Vezmu si čelenku. Aby mi vlasy nepadaly do očí. Tím končím.“
„Nechť paní odpustí, ale kde je to překvapení?“
„Žena přece musí umět překvapit i jinak než krásou! Nežijeme v pohádkách a já nejsem žádná princezna. Tohle klišé už jsem si odžila.“

Úderem sedmé hodiny večerní se otevřely dveře do Velké síně, která se pro tuto příležitost proměnila v obrovský taneční sál. Na pódiu, kde běžně stával učitelský stůl, hrála kapela a po celém obvodu síně se nacházely malé stolečky se židlemi a na nich bylo připravené lákavé občerstvení. V přilehlé místnosti, kde se před zahajovací hostinou na začátku školního roku shromažďovali prvňáčci, vznikl bar s profesionální obsluhou.
Pan ředitel veselí nijak neodstartoval, zábava jednoduše započala příchodem hostů. Což nikoho v nejmenším neudivovalo. Snape nebyl člověk, který by si potrpěl na proslovy. To, co však Hermionu udivilo, byl fakt, že tu pan ředitel chybí. Nebo ho alespoň nikde neviděla. Rozhlížela se na všechny strany, pátrala očima v davu, zatímco s křečovitým úsměvem odpovídala na pozdravy kolegů.
„Neville, kde je Snape?“ dotázala se tlumeně profesora bylinkářství, který jí úslužně donesl skleničku s nějakým bizarně vyhlížejícím drinkem.
„Vždycky chodí jako poslední,“ sdělil jí nevzrušeně a přiťuknul si s ní. „Potrpí si na efektní entrée.“
„Efektní? To jako, že sem přiletí na testrálovi nebo –“
Kolem ní to sborově zašumělo. Zraky všech přítomných se stočily k průchodu do vstupní síně, odkud právě vešel ředitel. I ona se tam zahleděla. A spatřila Severuse Snapea v padnoucím černém společenském hábitu, z nějž vykukovaly manžety, náprsenka a stojací límec šarlatové košile. U krku měl dokonale uvázaného motýlka z černého saténu, vlasy uhlazené dozadu a spletené rudou stuhou a hábit na břiše přepásaný šerpou ve stejném krvavém odstínu. Na špičatých lakovaných botách se nesl uličkou mezi zástupy lidí, až dospěl před pódium s kapelou, která jako na povel přestala hrát. Něco šeptem domlouval s kapelníkem a pak se otočil k ostatním.
„Dámská volenka!“ oznámil zvučně, ležérně se opřel o hranu pódia a sálem se rozezněly první tóny vídeňského valčíku.
Grangerová ho tři vteřiny hypnotizovala pohledem, pak nepřítomně vrazila svoji skleničku zpátky Nevillovi a zamířila přímo k němu.
„Smím prosit?“ zeptala se kurážně a odpovědí jí byla jeho ruka, která jemně uchopila tu její a vedla ji doprostřed parketu.
„Musím přiznat, že jste mě přece jen překvapila,“ promluvil, jakmile vpluli do třítaktového tempa a sladili své kroky.
„Že by vás oslnila moje krása?“
„Vaše odvaha. Jste první, kdo si dovolil vyzvat mě k tanci.“
„Copak je to zakázané?“
„Jen troufalé.“
„Co není zakázáno, je dovoleno.“
„Tohle heslo mají obě naše koleje společné.“
„Ve skutečnosti toho máme společného mnohem víc.“
„Například?“
„Soutěživost.“
„Ano.“
„Vytrvalost.“
„Souhlasím.“
„Schopnost poradit si za všech okolností.“
„To nepochybně.“
„A oddanost.“
Snape na sekundu vypadl z rytmu, když jí věnoval pohled z očí do očí. Hermiona si náhle uvědomila, jak blízko se ocitají jeho ústa, tenké přísné rty, které dokázaly stvořit dokonalý ironický úsměšek, stejně jako opravdový pobavený úsměv.
Profesor Jelly v kostkovaném žlutém fraku, který právě v tu chvíli vášnivě protančil kolem nich s profesorkou Sinistrovou, nechtěně vrazil loktem do Hermioniných zad a přistrčil ji panu řediteli do těsného, naprosto nepředpisového objetí. Tentokrát vypadla z rytmu Grangerová a když si navíc ještě přišlápla dlouhé, temně zelené splývavé šaty, neupadla jen proto, že ji Severus mnohem pevněji uchopil v pase a pomohl jí tak nalézt rovnováhu.
„Zdá se to tu být trochu nebezpečné,“ poznamenal klidně a navzdory rozpakům, které z Hermiony přímo čišely, se několik dalších vteřin svým trupem dotýkal jejího a na své bránici cítil měkkost jejího poprsí a pod ním zběsile bušící srdce.
„A to jsme teprve začali…“ posteskla si.
Valčík dohrál a vystřídal ho pomalý, táhlý úvod do mnohem procítěnějšího tanga.
„Chcete pokračovat?“
„Beze všeho.“
„Dobrá tedy. V tom případě budeme ovšem potřebovat více místa.“
Snape vytáhl z hábitu hůlku a kouzlem rozšířil jejich vlastní taneční prostor, aniž by se jen dotkl lidí kolem. Trochu jí to připomnělo trik, jaký používal řidič Záchranného autobusu, kdykoli se potřeboval protáhnout kolonou vozidel nebo úzkou škvírou mezi dvěma domy. Uprostřed sálu pro ně vznikla široká ulička, jíž mohli volně a bez obav korzovat.
„Teď mě překvapujete vy,“ hlesla Grangerová, když ji protočil pod svou paží, přitiskl zády k sobě a smyslně zhoupl v bocích. „Kde jste se učil tančit?“
„Neučil,“ odpověděl stroze, vrátil se s ní do základní pozice, znovu několikrát prošel uličkou tam a zpět a provedl s ní hlubokou záklonu.
Jen díky kouzlu přilnutí její čelenka zůstala na místě, zatímco záplava dlouhých vlasů se rozprostřela po podlaze. Vytáhl ji zpátky k sobě, jako by nevážila víc než pytlík bonbónů, a tentokrát ji zcela úmyslně uvěznil v co nejtěsnějším spojení.
„Důvod, proč mě ještě nikdo nevyzval k tanci, je docela prostý, profesorko. Všichni totiž dobře vědí, že netančím.“
„Na to, že netančíte, jste podal slušný výkon.“
„To, že netančím, neznamená, že o tanci nic nevím.“
Stáli teď nehybně uprostřed sálu, s jednou rukou kolem pasu, druhou zaklesnutou v prstech svého protějšku, tělo na tělo a oba cítili žár, který z nich vycházel a v mikroprostoru mezi nimi tvořil termické vlny.
Dav lidí, který je obklopoval ze všech stran, se také nehýbal. Všichni k nim upírali zrak. Napětí bylo doslova hmatatelné. Částečně i proto, že hudba dozněla a rozhostilo se ticho.
„Děkuji vám, pane řediteli,“ pravila Grangerová upjatě, povolila svůj vlastní stisk a čekala, až ji Snape pustí.
„Já děkuji vám, profesorko,“ odvětil, nechal její dlaň vyklouznout z té své a lehce se uklonil. „Aspoň se nemusím cítit provinile, že jsem dnes necvičil. Užijte si zbytek večera.“
Vzdálil se ke stolku s občerstvením, u něhož postávala profesorka Sinistrová a přijal od ní skleničku s vysokou stopkou, v níž plavalo cosi, co znepokojivě připomínalo nakládaného švába.
„Gratuluju,“ ucedila a tvářila se, jako by právě rozžvýkala plátek citronu z vlastního drinku.
„Večer ještě neskončil,“ namítl se zdařilou imitací povzbudivého tónu, nasadil však tak samolibý výraz, že bylo jasné, že o svém triumfu nepochybuje. „Třeba nám Jelly vytře zrak.“
„Tak, jako ona vytřela podlahu svými vlasy, nejspíš ne.“ Na jeden zátah do sebe naklopila pití, otřásla se a zakroutila hlavou. „Podcenila jsem ji. A tebe taky,“ dodala nakvašeně. „Co vím, v životě jsi s nikým netancoval. Mohli na tobě oči nechat. Podívej,“ ukázala neurčitě k parketu, kde už se mezitím znovu rozproudila zábava a kde nemalý počet studentek pošilhával jeho směrem. „Jako bys byl nějaká celebrita.“
„Jsem ředitel Bradavické školy. Válečný hrdina. Nositel Merlinova řádu třetí třídy. Přednáším na mezinárodních konferencích Ligy na obranu proti černé magii. Já jsem celebrita, Auroro.“
„Aby ses egem nepraštil do jednoho z Jupiterových měsíců.“
„Mluví z tebe frustrace.“
„Samozřejmě že ze mě mluví frustrace! Zatímco ty tu úspěšně oblbuješ ženské, já mám akorát –“
„Auroro, pusinko!“ zvolal profesor Jelly a nadšeně se k ní přihrnul, aby jí vlhce olíbal tvář. V klopě nevkusného žlutého saka měl zastrčenou umělou slunečnici a střapaté zrzavé vlasy mu létaly kolem nepřirozeně vysokého čela jako peří od slepice, která právě proletěla větrákem. „Copak to tady vy dva zase kujete za pikle? Doufám, že jde o ten lunapark. Správní rada už rozhodla? Tu petici jsme odevzdávali někdy loni.“
Sinistrová se Snapem si krátce vyměnili pohledy. Slova se ujal Snape.
„Profesore Jelly, ubezpečuji vás, že dokud budu sedět v ředitelském křesle, nic jako kolotoč s poníky – nedejbože snad horská dráha – se na pozemcích hradu neobjeví. I kdybych měl proti členům Správní rady použít kletbu Imperius.“
„Ale ta petice – ?“
„Žádná petice za vybudování lunaparku neexistuje.“
„Ale to je –“
„Moje nezvratné ne. Žádní poníci, žádná cukrová vata, žádný lunapark.“
„Pusinko?“ obrátil se Jelly k Auroře a ublíženě sešpulil rty. „Nechceš k tomu něco říct?“
„Za dvacet minut ti začíná vystoupení. Měl by ses připravit.“

O pětadvacet minut později profesor Jelly před zraky celé školy vlezl do krabice zakryté rudým suknem a jednoduše zmizel. Dobrovolnice z Mrzimoru otevřela víko, aby všem ukázala její prázdné útroby. Diváci tři minuty napjatě čekali, jestli se znovu objeví, profesor už se však neukázal, a tak po dalších třech minutách trapného rozhlížení a pátrání v zákoutích Velké síně pokračovala taneční zábava a živá konverzace.
V druhé polovině večera kapela přešla na méně formální notu, jejich klavírista se chopil mikrofonu a do jazzrockové hudby zazníval jeho podmanivý chraplák.
„Ta skartace lunaparkové petice nebylo naše nejlepší rozhodnutí,“ řekla Aurora Severusovi, když na sebe narazili u baru. „To nejlepší, o co jsme se kdy postarali, je Benny Brown a jeho kapela na tomhle večírku. Mohla bych ho poslouchat do skonání světa…“ Omámeně přivřela oči a vláčně se opřela o barový pult. „Nejvíc sexy chlap pod sluncem… Když nepočítám frontmana Sudiček, ale ten je ženatej. A Siriuse Blacka, ale ten je mrtvej. A tebe. Ty teda nejseš ani ženatej, ani mrtvej, ale jseš nedostupnej, že ano.“ Malinko škytla a převzala od barmana nový drink s nakládanou višní.
Zadíval se na ni podezřívavě přimhouřenýma očima.
„Poslyš, Auroro, můžu se tě na něco zeptat? Tvůj vkus je evidentní. Tak proč sis u Merlinových vousů začala právě s Jellym?“
Znovu opile zaškytala, než odpověděla.
„I člověk jako já si někdy touží připadat obyčejně… Přestože ve výsledku ho to nakonec víc sere než uspokojuje. Ty sis nikdy nepřál zapadnout? Splynout s davem? Odpoutat se od intelektuální sféry svého bytí? Být prostě…“
„O 30 IQ chudší?“
„Normální.“
„Normalita je těžko zobecnitelný pojem vyplývající z kulturních, historických, psychosociálních a náboženských souvislostí.“
Sinistrová si odfrkla. Poněvadž ale zapomněla, že předtím nasála drink, poprskala si výstřih.
„Vidíš? A to je přesně ono! Copak sakra nikdy nevypínáš mozek?“
„Ne,“ odpověděl suše. „Mozek zastává životně důležité řídicí a rozhodovací funkce. Lidé, kteří ho vypínají, se vystavují riziku předčasného úmrtí. Ba co hůř – pocitu provinilosti a studu.“
„Tyhle pocity jsou výsadou lidí, kteří mají svědomí, Severusi.“
„K této vlastnosti se doznávám.“
„Ale no tak! Nechtěj mě rozesmát!“
„Ale ano, Auroro, jistěže mám svědomí! Kdybych ho neměl, někteří lidé už by nežili.“
„Myslíš několik stovek studentů, kteří absolvovali tvou výuku?“
„Ne. Mám na mysli velmi konkrétní osoby, které se dlouho pohybovaly v hledáčku jistého obávaného psychopata, jehož nechci jmenovat.“
„Na Voldemorta už se vyser, ten je pasé jako nabírané rukávy.“
„Přirovnávat Temného pána k módnímu výstřelku je poněkud nejapné.“
„Proč?“
„Protože se rády vracejí. A teď mě prosím omluv.“
Dopil svůj nápoj, postavil sklenici na pult a s náznakem úklony odešel.
Grangerová postávala u stolečku s občerstvením a ládovala do sebe obložené briošky, aby alespoň částečně neutralizovala účinek všech vypitých koktejlů. Nečekala, že se Snape ještě objeví v její blízkosti. Když ho u sebe zaregistrovala, upustila kus briošky zpátky na tác a bleskově si otřela ústa ubrouskem.
„Pane řediteli?“
„Kolik jste toho vypila?“
„Ehm… Je tu nějaký nařízený limit pro konzumaci alkoholu?“
„Ne.“
„Vypadám opile?“
„Rozhodně ne tak jako moje zástupkyně.“
„Tak proč se na to ptáte?“
„Protože mám v úmyslu něco udělat a nechci, aby vaše kognitivní funkce byly narušené.“
Hermiona vytřeštila oči. Hlavou jí vířila změť absurdních představ, kterým jednoznačně dominovala ta, v níž ji před zraky všech přítomných líbá na ústa zamaštěná mortadelou.
„Můžu se zeptat, kolik jste toho vypil vy?“
„Ne tolik, abych nebyl schopen poznat, co se vám honí hlavou,“ ušklíbl se a s mírným pobavením sledoval, jak jí rudnou tváře. „Pojďte.“
Otočil se na podpatku lakovaných bot a zamířil pryč z Velké síně. Zmateně ho následovala.
Za celou dobu, co kráčeli po schodištích a temných chodbách, se na ni jedinkrát nepodíval. Mlčky postupovali hradem stále výš a výš, až stanuli před dveřmi vedoucími do astronomické věže.
Snape vzal za kliku a otevřel.
„Prosím,“ pokynul jí, aby šla první.
Grangerová váhavě stoupala vzhůru a přestože se snažila, nedokázala potlačit nával bolestných vzpomínek i neurčité obavy, neboť právě na tomhle místě kdysi zemřel Albus Brumbál a jeho vrahem byl Severus Snape.
Vyšlápla poslední schod a na prahu dalších dveří se zastavila.
„Pokračujte,“ nařídil.
Jeho hlas nebyl vyloženě chladný, ale vřelý také ne. S rukou na klice zaváhala.
„To je zase nějaká vaše hra?“
„Máte strach?“ otázal se výsměšně. „Nebojte, nehodlám vás zavraždit. Víte, jak špatně se hledá dobrý učitel lektvarů?“
Otevřela a vešla. Téměř okamžitě se do ní opřel ledový vítr, který divoce zavířil její dlouhou sukní. Celá se roztřásla, nahé paže pokryla husí kůže, zuby o sebe začaly drkotat. Snape, který stál za ní, vytáhl hůlku a neverbálně na ni seslal zahřívací kouzlo. Ta náhlá změna teploty ji zarazila. Otočila k němu hlavu a viděla, že schovává hůlku zpátky do kabátce.
„Jediný, kdo momentálně může suplovat lektvary, jsem já. Takže vás raději uchráníme nachlazení, že?“
„Samozřejmě. Nemá to nic společného s tím, že byste ke mně chtěl být galantní.“
„Kdybych chtěl být galantní, půjčím vám svůj kabát. Nebo tak nějak se to dělá. Popravdě řečeno jsem se v takové situaci nikdy neocitl. Mimochodem, pokud chcete vědět, proč jsem vás vzal právě sem a právě v tuto chvíli, podívejte se nahoru.“
Hermiona od něj odtrhla pohled a zvedla hlavu vzhůru. Na obloze nesvítila jediná hvězda, protože je všechny dokonale zastiňovala úplně jiná záře. Červené a zelené pásy křižovaly nebeskou báň a vzájemně se protínaly a prolínaly v naprosto fascinujících obrazcích. Zůstala na ten výjev ohromeně zírat. Nic podobného nikdy neviděla. Byl to druh krásy, která uchvacuje, vyráží dech a nelze popsat slovy.
„Polární záře,“ zazněl do ticha Severusův hlas, který ji konečně vrátil zpět na zem.
„Ale jak to, že – ?“
„To nikdo neví. Objevuje se každý rok touhle dobou už deset let.“
„Od jeho smrti?“
„Ano. Od Voldemortovy smrti. Poprvé tento úkaz pozorovala profesorka Sinistrová o vánočních prázdninách v roce 1998.“
„Je to znamení,“ prohlásila Hermiona a jakmile to vyslovila, věděla, že je to pravda. „Nic takového už se nebude opakovat. Je po všem.“
Obrátila se k němu čelem a zachytila jeho dlaně. Ve tváři, ani kdekoli jinde na těle se mu nepohnul jediný sval. Stál proti ní dokonale paralyzovaný. To prosté gesto účasti zapůsobilo silněji než mrazicí kouzlo, protože na rozdíl od taneční pózy plné předstírání tohle bylo opravdové a intimní.
„Teď vypadáte vy, jako byste měl strach,“ poznamenala a pokusila se zatvářit stejně výsměšně jako on.
„Možná mám.“
„Z čeho přesně?“
„Ze ztráty kontroly.“
„Máte pocit, že se vám to vymyká z rukou?“
„To se u vysoké hry někdy stává.“
„A jak vysoká tahle hra je?“
Zkrátila vzdálenost mezi nimi na délku dlaně. Cítil teplo ohřívacího zaklínadla i své vlastní teplo, které mu nezadržitelně stoupalo do obličeje.
„All in.“
V náhlém zakvílení vichru ta slova byla sotva slyšitelná. Hermiona je však odezírala z jeho rtů. Stejně jako on ta její…
„Vsadil jste všechno na jednu kartu?“
„Na jednu dámu.“
„Tak na co ještě čekáte?“
„Na to, až vyloží své karty.“
„Myslím, že to se právě stalo.“
Stiskla jeho dlaně pevněji. Pohledem kmitala mezi jeho očima a ústy.
„Ne tak docela. Máte v rukávu eso.“
„Já nehraju falešně, profesore Snape.“
„Proč mi tedy neprozradíte, čemu přesně jste se věnovala, než jste nastoupila sem? Co jste dělala v Lektvarologickém ústavu?“
Grangerovou ta otázka viditelně zaskočila. Nepředpokládala, že se k tomuto tématu Snape ještě někdy vrátí. Když s ní na konci srpna vedl vstupní pohovor, dala jasně najevo, že o své předchozí kariéře v londýnském lektvarologickém ústavu nehodlá diskutovat. Přiznala ovšem, že tam složila Neporušitelnou přísahu, což se nyní ukazovalo jako chyba, neboť to pouze podnítilo ředitelovu zvědavost.
„Už jsem vám řekla, že o tom nemohu mluvit.“
„Řekla jste, že jste dala Slib. Ten se ale týkal něčeho jiného. Věděla jste, že ředitel ústavu Damocles Belby je můj starý známý? Pozval jsem ho na skleničku a dostal z něj pár zajímavých informací.“
„Dobrá,“ prohlásila, pustila jeho ruce, o krok ustoupila a v gestu kapitulace zvedla paže nad hlavu. „Dobrá, vyhrál jste. Jste spokojený? Ta Neporušitelná přísaha neměla s výzkumným projektem nic společného. Belby si ji na mě vynutil, protože jsem přišla na pár věcí, o kterých nikdo neměl vědět. A o těch s vámi doopravdy nemůžu mluvit, pokud si za mě netoužíte hledat náhradu…“
„Čili…?“
„O tom lektvaru, který jsme se snažili vyrobit, prostě jen mluvit nechci.“
„Proč?“
„Protože jsme aplikovali postupy, které nejsou úplně běžné.“
„Běžnými postupy se málokdy přichází na něco převratného. O tom něco vím.“
„Takže budeme v zájmu vědeckého pokroku ospravedlňovat použití černé magie? Ačkoli vy s touto myšlenkou nejspíš souhlasíte.“
„Jakou oběť jste přinesli? Komu ta metoda ve finále ublížila?“
„Obětovali jsme vlastní krev.“
Při vyslovení té věty se otřásla odporem nad sebou samou. Připomínka toho, jak si čepelí stříbrného nože zajíždí do kůže na dlani a odměřuje kapky krve dopadající na hladinu pokusného lektvaru, jí znovu obrátila žaludek.
Na Severusovi žádný výraz odporu vidět nebyl. Naopak se v něm odráželo jisté pochopení.
„Máte dojem, že tohle je něco, za co si zasloužíte odsouzení? Jestliže ano, pak mi dovolte vyvést vás z omylu, slečno Grangerová. Nejste o nic víc zavrženíhodná než kdokoli jiný, kdo v magii přistoupil k sebeobětování.“
„Používání lidské krve je zakázaná praktika.“
„Zakázaná kým? Dříve se této přísady hojně užívalo. Pak se hrstka čarodějů v nějaké mezinárodní radě rozhodla, že je to nepřijatelné. Zajímavé je, že jiná než lidská krev jim nevadí. Do vlkodlačího lektvaru se přece přimíchává vlčí krev. Kolik vlků si Belby chová v kleci, aby jim pravidelně pouštěl žilou? Do původního Mnoholičného lektvaru se ve vrcholné fázi přípravy nepřidávalo ledasco – patřily do něj tři kapky krve toho, jehož podobu na sebe chcete vzít. Proto je stále k nalezení v seznamu zakázaných lektvarů a jeho používání má výjimečně povoleno Ministerstvo kouzel. O dračí krvi vůbec nemluvím… Ostatně, neznám mistra, který by alespoň jednou nepřipravil něco, co se nesmí či nedoporučuje. Zvláště na poli výzkumu. Máte-li zájem, ukážu vám svou soukromou zásobu přípravků, které jsem zhotovil způsoby, jež se sotva dají považovat za standardní. V několika případech jsem také použil krev, a to nejen svou. Účinky jsou ohromující. Tělesné tekutiny v sobě totiž ukrývají moc, která je obtížně nahraditelná. Naši předchůdci, staří mistři lektvarů, jejichž sebrané receptury se dnes strkají pod zámek a označují za ohavné, věděli, jak tohle řemeslo dělat. O žádném z nich bych netvrdil, že byl černokněžník nebo špatný člověk.“
„Nebylo to příjemné,“ zamumlala s očima sklopenýma k zemi. „Necítila jsem se po tom dobře.“
„Příjemné nebývá ani kuchání ropušníků, vytrhávání mločích očí, stínání mandragor nebo usmrcování bodlošů. A přesto je to součást naší práce. Nějak si ty přísady opatřit musíme.“
„Je pro mě mnohem komfortnější pracovat na úrovni školních osnov. Přiznávám, že mé ambice za ta léta ochably. Tady se cítím dobře.“
„To jsem nesmírně rád.“
„Pochopitelně. Učitelé lektvarů jsou nedostatkové zboží.“
„Dobří učitelé,“ opravil ji důrazně. „Oproti Brumbálovi mám výrazně vyšší nároky na odbornou způsobilost. A člověka vašich profesních kvalit bych hledal opravdu těžko. To je jeden z důvodů, proč chci, abyste tu zůstala natrvalo.“
„Máte ještě další důvody?“
„Ano. Mám ještě další dva důvody. Nicméně ty už jsou ryze sobecké.“
„Potřebujete mě na své šachovnici.“
„Přirozeně. Jako dáma jste pro mě nepostradatelná.“
„A ten poslední důvod?“
„Jako žena jste pro mě výjimečná.“
Hermiona už mu zase hleděla do očí a přestože jeho mimika neprozrazovala nic, co se v něm odehrávalo, byly to právě oči, které podtrhovaly jeho prohlášení. Dlouho se do nich dívala a marně hledala slova, kterými by zareagovala. Najednou si připadala emocionálně zahlcená, psychicky vyčerpaná, smyslově předrážděná a vnitřně zmatená. Sama netušila, co od něj vlastně čeká, když přistoupila na tuhle hru, která náhle přestávala být hrou. Nechápala, proč se ho tak naléhavě vyptávala, proč tolik potřebovala slyšet tu poslední odpověď. Přísahala by, že ještě před deseti minutami, kdy ho vzala za ruce, netoužila po ničem jiném, a náhle – jako když někdo poťouchlý zhasne – vůbec nevěděla, kam míří, a nedokázala se rozhodnout, co chce, aby se stalo. Váhavě přešlápla z nohy na nohu a objala se pažemi, ačkoli zahřívací kouzlo stále působilo.
„Byl to velmi náročný večer,“ promluvil znovu a jeho hlas zazněl neutrálně. „Doprovodím vás zpátky.“
Podržel jí dveře ke schodišti a nabídl ruku jako oporu při sestupu.
„Máte pravdu, byl to náročný večer. Nechci se vracet na ples.“
„To od vás nikdo vyžaduje. Nebelvírští prefekti jsou mimořádně schopní a já nepochybuji, že se postarají, aby všichni divocí lvi skončili zpět ve věži. Můžete si jít lehnout.“
„Vlastně… bych se docela ráda podívala na tu vaši soukromou zásobu lektvarů. Tedy pokud se vy nechcete vrátit do Velké síně.“
„Už jsem se dnes pobavil dost. Tak pojďte. K mým komnatám je to pořádný kus cesty.“
„V tom případě – jestli nemáte v úmyslu vzít mě do náruče – si sundám lodičky.“
Grangerová úlevně vyklouzla z vysokých střevíců a založila si je do podpaží. Pak potěšeně přijala Snapeovo rámě a vykročila s ním na spletitou cestu opuštěnými útrobami hradu.
Ani jeden z nich nezaslechl zoufalé volání profesora Jellyho, který opět uvízl v dívčí umývárně ve druhém patře, tentokrát ve splachovací nádržce.
Nezaznamenali ani návrat Rubeuse Hagrida, jenž právě halasně vpadl do dubové brány a plynule pokračoval do Velké síně, kde až do svítání klábosil o svém putování kolem světa.