Holka za všechny prachy

Souhrn: Skřivánek připlul po domovského přístavu a nejen mužstvu, ale důstojníkům a důstojnickým zárodkům byl vyplacený půlroční plat. A co jiného s nabytým jměním než si ho náležitě užít...
Varování: Obsahuje nezřízenou konzumaci alkoholu, ženy poněkud uvolněných mravů (ale nic explicitního) a nějaký ten (asi jeden nebo dva) vulgární výraz.
Poznámka: Za beta-read děkuji Veveričce. Za konzultaci reálií děkuji Kleio. Příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná a místopis je taktéž fiktivní.

Do hospody U Starýho psa zapadla dvojice námořních kadetů. Po měsících na moři přišli ke skromnému jmění, dostali propustku na břeh a oba byli ve viditelně dobré náladě. Uvnitř lokálu je do nosu praštil hustý dým, zápach zvětralého piva a možná ještě něčeho horšího.
„Horší pajzl jste vybrat nemohla, Frances,“ utrousil ten vyšší, růžolící, upravený mládenec, zatímco se prodírali k výčepu. Uvnitř nebylo téměř k hnutí. Pokřikování lodníků, přístavních dělníků, řemeslníků a panoptika městské spodiny se slévalo v hučení včelího úlu. U jednoho ze stolů spustil jeden z námořníků oplzlou písničku a jeho druzi se k němu přidali v nesourodé kakofonii hrubých hlasů.
„No tak, Jonathane, je to tu levné a pivo čepují ucházející,“ zašklebila se zrzka, ve které by však většina lidí hledala děvče nebo mladou ženu jen stěží. Pihovatým obličejem s jizvou na tváři a vlasy staženými stuhou připomínala spíš malého, hubeného kluka.
Hostinský si je trochu podezřívavě měřil, ale bez řečí před ně postavil dva plné korbele.
„Víno tu nemají?“ protáhl Dudley, když se prodírali k jednomu ze stolů. Pocházel z rodiny zámožného obchodníka s čajem, kořením a luxusními látkami. Byl zvyklý na jistou úroveň a mnohem raději by zašel ke Koruně nebo ke Krakatici. Jenže tam by zcela určitě narazili na některého z vyšších důstojníků ať už ze Skřivánka, nebo z jiné lodi, a to se vůbec neshodovalo s jejich představou o volném večeru a zábavě.
„Maj. Ale pít ho nechcete,“ odpověděla Frances zlehka, když se jim podařilo usadit.
„Pak to bude chtít něco silnějšího,“ zahlaholil Dudley. Vstal od stolu a za chvíli se vrátil s celou lahví ginu. Frances pozvedla obočí. Tušila, že to nebude ona, kdo bude mít problém s návratem na loď.
„Vy si věříte, Jonathane. Tenhle dryák poslal spolehlivě pod stůl i lodníka Milligana,“ utrousila s nádechem pobavení v hlase.
„Já něco vydržím,“ prohlásil Dudley s neochvějným sebevědomím mládí.
„Vsadíme se?“
„O guineu, že odejdu po svých.“
Frances na okamžik zaváhala. Čekala, že řekne třeba šilink nebo dva. Tohle byla skoro desetina jejich půlročního platu. Dudley mohl vždy počítat s podporou svého otce, ale Frances si byla naprosto jistá, že pokud svůj plat nezodpovědně prohýří, nedostane od otce, kapitána, ani penny. Vlastně by ji s takovou žádostí ani nenapadlo za ním chodit. Na druhou stranu věřila, že pít umí rozhodně líp než Dudley.
„Tak platí!“ přikývla a dohodu stvrdili podáním rukou.
Potom si připili na krále, jak se slušelo. Druhý přípitek patřil možnostem kariérního postupu a po třetím se Dudleymu začala hrnout krev do tváří. Pokud měl předtím nějaké zábrany, dokonale ho opustily, a sypal ze sebe jeden otřepaný košilatý vtip za druhým. Vůbec ho netrápilo, že jediný, kdo se jim halasně chechtá, je on sám, zatímco Frances se drží jak v projevu, tak v pití mnohem víc na uzdě a rozhodně jednotlivé přípitky neprokládá pivem. Naopak si nechala donést pořádný krajíc chleba a sýr.
Dudley se právě chytal pronést další přípitek, když si k němu bez ptaní a bez okolků přisedla poněkud rozhalená žena, jejíž úmysly byly zcela zjevné. Dudley se zarazil v půli věty, zaostřil a ani v nejmenším se nebránil, když se k němu přivinula.
Frances skryla cukající koutky za korbelem piva a tvářila se, že vůbec nic nevidí. Potom ženština pošeptala Dudleymu něco do ucha, vstala a mladík ji následoval s výrazem oddaného psíka.

Frances v hlučném lokálu osaměla a přemýšlela, jak Dudleymu to, že se nechal oblbnout takovou fuchtlí a nechal kamaráda pít samotného, osladí.
Její samota však netrvala příliš dlouho. Přístavní holka, ještě vlastně dost mladá, ale s životem vepsaným ve tváři, rozvrkočenými vlasy a živůtkem nestoudně povoleným, v mladičkém důstojníčkovi viděla snadný cíl svého snažení. Který námořník by odmítl? A z důstojníčka třeba kápne víc než jen pár panáků laciného ginu.
Neomaleně si přisedla.
„Rozveselím vás, mladej pane?“
Frances ponořená do svých myšlenek sebou trhla, když se jí dotkly cizí ruce.
„Táhni!“ vystartovala a instinktivně se po domnělém otrapovi ohnala pravačkou.
Zarazila se ve stejném okamžiku, kdy přístavní holka s výrazem naprostého zmatení vycouvala. Chvíli na sebe jen mlčky zíraly. Frances spustila ruku k zemi.
„Ty jsi… totiž nejsi...“ vykoktala jako první poběhlice, ale to už ji Frances nevybíravě popadla za pačesy a zacpala jí ústa dlaní.
„Zkus ještě ceknout!“ zasyčela. Nepotřebovala, aby se některé věci vytrubovaly nahlas zrovna v lokále plném lodníků, co se po mnoha měsících či letech dostali na břeh.
Poběhlice krátce přikývla. Nestála o potíže. Frances povolila sevření. Holka se odtáhla a chvatně vstala. Snad se chystala odejít a zkusit štěstí jinde, ale v tom Frances něco napadlo.
„Hej! Počkej!“
Poběhlice se otočila a věnovala Frances podezřívavý pohled.
„Kolik ti kunšafti platí?“ zeptala se Frances téměř smířlivě.
Poběhlice se zatvářila poněkud zaskočeně.
„To jako, že s tebou?“ nakrčila nos. Bylo vidět, že jí ta představa není příliš po chuti, ale přece jen se vrátila, když jí zjevně nabízí peníze.
„Někdo za panáka nebo dva. Někdo dá třeba pár pencí,“ řekla prostě.
Frances zalovila v kapse a položila před děvku na stůl stříbrnou minci.
„Tady máš šilink. Za to, že to nebudeš nikde roztrubovat.“
Holka obrátila minci mezi prsty, pak ji schovala do botky a docela spiklenecky se uculila.
„Mladej pán je nesmírně laskavej,“ zašvitořila. Vyšvihla Frances teatrální pukrle a potom se nečekaně zeptala: „Sedíte tu sám?“
Frances lhostejně pokrčila rameny. Však on se Dudley vrátí. Dřív nebo později. Snad. Ovšem pití o samotě ji nijak nenaplňovalo a nějaká společnost je vždycky lepší, než žádná společnost.
„A tady toho panáka,“ přisunula před ni Frances štamprli ginu a také talíř se sýrem a chleba. Holka vypadala, že něco do žaludku rozhodně potřebuje víc než ona. Poběhlice do sebe gin kopla naráz ještě ve stoje, ale potom znovu přisedla a zprvu váhavě se pustila do jídla.

Dudley se ke Starýmu psovi už nevrátil. Frances ho našla opřeného o stěnu v boční uličce páchnoucí splašky. Kabát uniformy měl zapnutý úplně nakřivo a stejně jako kalhoty pod kolena a punčochy byl uválený a špinavý. Celkově na něj byl žalostný pohled. Černý hedvábný šátek našla Frances zadupaný na zemi. Po běhně, se kterou odešel, jako by se slehla zem.
„Vy jste se teda zřídil, Jonathane,“ utrousila, když se ho pokoušela postavit na nohy. Dudleyho hadrové tělo však příliš nespolupracovalo. Že by se zvládl vrátit na palubu Skřivánka sám, nepřipadalo v úvahu. Sázku měla rozhodně v kapse.
„A kterápak ty seš… vílo?“ zamumlal Dudley, když se Frances konečně podařilo ho podepřít a udržet ve vzpřímené pozici.
Jindy by to za podobné oslovení pravděpodobně schytal, ale tentokrát Frances jen shovívavě zakroutila hlavou. Vydala se se svým značně vláčným kamarádem směrem k nábřeží, kde na ně a další dovolence měl čekat člun. Nebylo to daleko, ale s Dudleym na rameni měla Frances pocit, že jim to trvá celou věčnost.
„Víš, jak... byla… krásná?“ zavzdychal Dudley, když ho spíš vlekla než vedla ulicí směrem k přístavu a přemýšlela, jak ho v tomhle stavu, u všech čertů, dostane na palubu, aniž by je zmerčil některý z vyšších důstojníků.
„Úplně ji vidím,“ ucedila Frances polohlasně s notnou dávkou sarkasmu. Ještě nepotkala přístavní pouliční běhnu, co by byla aspoň hezká. O kráse nemohla být vůbec řeč.
„Ta byla…. tak milá... a měkká...“
„Jonathane, proboha mlčte,“ zavrčela Frances. Nepotřebovala poslouchat Dudleyho opilecké hekání a vzdychání a o detaily jeho avantýry stála ještě méně. Se stejným úspěchem by však mohla mluvit do dubu.
„A ty… ty seš taky milá… já tě mám tak rád…“
Frances rezignovala a pouštěla Dudleyho nesmyslné plácání jedním uchem tam a druhým ven.
„Já ti znám jednu holku… ta ti je ale strašně podobná…“ mumlal a potom se na okamžik zarazil. Ve skelných očích se mihl záblesk vědomí.
„A odkud my se vlastně známe?“ zeptal se smrtelně vážným hlasem.
Frances si jen povzdechla. Tohle bude tvrdě vydřená guinea. Nejen proto, že měla pocit, že úplně hadrový Dudley váží přinejmenším stejně jako poctivá dvanáctiliberka.

Námořníci se skoro ani nesnažili skrýt pobavení, když se dvojice kadetů konečně dopotácela k molu, kde už čekal člun s dvanácti muži u vesel.
„Pomozte mi s ním dovnitř,“ houkla na lodníky Frances.
„Hawkinsi, dokážete nás dostat na loď nějak… nenápadně?“ zeptala se kormidelníka. Dovedla si živě představit, jak by pan Spencer nebo první důstojník pan Aldridge řádili, kdyby Dudleyho viděli v tomhle stavu.
Kormidelník se poškrábal na hlavě. V očích mu svítily veselé jiskřičky.
„Ale jó. Mladej pán krapet přebral, co?“
„Nebuďte drzý, Hawkinsi,“ utrhla se na něj Frances. Nastoupila do člunu a ten vyrazil přes tmavou hladinu přístavu k přídi malé fregaty.
Když člun přirazil, vytáhli námořníci pana Dudleyho na palubu jako hadrovou panenku. Kormidelník Hawkins ho pak Frances pomohl odvést na ošetřovnu. Usoudila, že ve stavu, v jakém je, rozhodně nemůže nastoupit do služby.
Měli štěstí. Doktora Dobblera zastihli při večerní kontrole nemocných. Mnoho jich nebylo. Když spatřil Frances s kormidelníkem, jak podpírají dalšího ze starších podporučíků, nasadil káravý výraz.
„Tak co jste zase vyváděli?“ uhodil na Frances přísně.
Ve skutečnosti věděla, že jim sice možná vyčiní, ale rozhodně je nenechá ve štychu a nepotopí je.
„Jonathan to trochu přehnal s ginem u Starýho psa,“ přiznala po pravdě.
„Já už vim… ty seš sestřenka Amelia…“ zamumlal Dudley a snažil se na doktora zaostřit.
Ten z něj svlékl zamazanou uniformu a uložil ho do jedné z prázdných hamak. Za chvíli se z ní začalo ozývat překvapivě hlasité chrápání.
„Frances, co vás to napadlo jít do té nejhorší putyky v celým Summertonu? Jeden by řekl, že alespoň vy už budete mít trochu rozum,“ hartusil doktor Dobbler. „Kolik toho vypil?“
„Párkrát jsme si připili, taky měl pivo. Pak odešel s nějakou kurvou. Kolik toho vypil s ní...“
Frances pokrčila rameny.
„Je vám doufám jasné, že to, že pana Dudleyho postihla náhlá nevolnost, vám nikdo neuvěří?“
Neuvěřil, ale Tom Martin měl dost taktu na to, aby se Frances nevyptával, když se na hlídku dostavila sama. Některé věci první důstojník ani kapitán vědět nepotřebují. A mladý zhýralec se z toho do rána vyspí.
Nejspíš by tím celá záležitost skončila, kdyby Dudley ráno nezjistil, že krom toho, že ho příšerně bolí hlava, skoro nic si nepamatuje a prohrál sázku (alespoň tu si poněkud matně pamatoval, a kdyby náhodou ne, Frances se nezapomněla připomenout), přišel o veškeré své jmění. Jestli ho obrala ta coura nebo někdo jiný, nevěděl. V každém případě si tu zatracenou guineu musel potupně půjčit od pana Menvilla a přísahal, že s Frances Doyleovou už se nikdy o nic sázet nebude.