Loutkohra

Souhrn: Admirál Farrel s chotí je pozvaný na čajový dýchánek a vůbec z toho nemá radost.
Varování: Obsahuje předsudky a genderové stereotypy.
Poznámka: Masáž nutně nemusí být jen ta zdravotní nebo... jiná, ale přeneseně také soustavný a vytrvalý nátlak, že...
Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, místopis je taktéž zcela fiktivní.
Za beta-read děkuji Veveričce.
Časově se odehrává současně s Pořádek dělá dobré vztahy a navazuje na letošní dubnový seriál, Úskalí společenského života, Drahý kapitáne a Téměř dokonalý zločin.

Kočár tažený čtyřspřežím ryzáků zastavil před domem lorda Whitfielda na Cobblestone Court. Koně neklidně pohazovali hlavami, ze hřbetů se jim kouřilo a od nozder jim šla pára. Valach z předního páru, elegantní zvíře s lesklou kaštanovou srstí, netrpělivě hrabal kopytem, zatímco jeden z lokajů briskně otevřel dvířka. Z kočáru vystoupil admirál Farrel a galantně pomohl vystoupit své paní.
Paní Farrelová se zavěsila do svého manžela. Věnovala mu upřímný úsměv, který její tváři dodával téměř dívčí výraz, ačkoliv byla dámou v nejlepších letech, a společně zamířili ke dveřím.
„Lady Whitfieldová je nesmírně laskavá, že nás pozvala,“ zašvitořila. „Slyšela jsem, že je mimořádná hostitelka.“
„Zajisté, drahá,“ odpověděl admirál Farrel nepřítomně. Na rozdíl od své ženy nadšení z pozvání na odpolední čajový dýchánek do domu lorda Whitfielda nesdílel. Pozvánka byla sice psaná jemnou rukou lady Whitfieldové, ale dobře si spočítal, že za tím stojí její manžel.
V uplynulých týdnech a měsících s lordem Cuthbertem Whitfieldem a jeho mladším bratrem Clarencem jednal několikrát a nikdy to nebylo příjemné setkání. Ti dva brali rodovou čest smrtelně vážně a běda tomu, kdo ji byť jen slůvkem pošpinil. Nicméně už nějakou dobu považoval celou tu nešťastnou záležitost týkající se lordova nejmladšího syna za uzavřenou, takže to nečekané pozvání ho poněkud znepokojovalo.

Lady Eleanor Whitfieldová byla majestátní dáma oděná do nadýchaných šatů podle nejnovější módy. Stříbřité vlasy měla vyčesané do dokonalého drdolu. Své hosty přivítala se zářivým úsměvem ženy, která přesně ví, jaká je její role.
Lordu Whitfieldovi admirál Farrel věnoval uctivou úklonu a po výměně nezbytných zdvořilostí je paní domu uvedla do prostorného salónu.
U krbu již postával admirál Whitfield, zatímco na pohodlné pohovce seděla jeho žena a věnovala se vyšívání.
„Vincente, jaké potěšení!“ pronesl se strojeným úsměvem a vykročil admirálu Farrelovi vstříc. „Mou ženu Dorothy ještě neznáte...“
Dorothy Whitfieldová odložila vyšívání a vstala.
„Ještě jsem neměl tu čest,“ odpověděl admirál Farrel s dokonale zdvořilou úklonou. „Clarenci, madam, má žena Maureen.“
„Je mi nesmírným potěšením vás poznat, admirále,“ usmála se Dorothy Whitfieldová.
„Pojďte a posaďte se,“ vyzvala své hosty lady Whitfieldová a poté se obrátila na Maureen Farrelovou.
„Madam, máte naprosto úchvatné šaty. Musíte se s námi podělit o to, kde jste sehnala tak nádherné hedvábí!“ zvolala a nabídla jí místo na pohovce.
„Děkuji, mylady. Přivezl mi ho jako dárek z cest dlouholetý přítel mého muže, jistý pan McKee,“ odpověděla potěšeně Maureen Farrelová.
Usadila se na pohovku vedle lady Whitfieldové a místnost záhy zaplnil družný dámský rozhovor, zatímco pánové poznámkám a postřehům svých manželek spíš jen zdvořile, ale poněkud zdrženlivě přikyvovali, a bylo mezi nimi patrné jisté napětí.
„Minulý týden jsme byli na plese u lady Drummondové, její nejmladší dcera si oblékla naprosto skandální šaty, že, Dorothy?“ obrátila se lady Whitfieldová na svou švagrovou a upila čaj ze šálku z malovaného porcelánu.
„Naprosto skandální, Eleanor,“ přitakala Dorothy Whitfieldová. „Kdyby si něco tak vulgárního oblékla naše Julie, přísahám, že bych ji až do konce sezóny už na žádný ples nepustila.“
Její manžel si vyměnil se svým bratrem mírně znuděný pohled.
Maureen Farrelová se zdvořile usmívala, upíjela čaj a přikyvovala povzdechům obou starších dam, jak někteří mladí mají dnes naprosto otřesný vkus.
Zatímco dámy začaly hlouběji rozebírat nejnovější klepy právě probíhající plesové sezóny a všechny se alespoň na první pohled dobře bavily, navrhl po chvíli lord Whitfield, že by se pánové mohli odebrat do malého salónku ochutnat prvotřídní koňak, který bylo nesmírně obtížné sehnat, protože válka obchodu s alkoholem vůbec nesvědčí.

„Dnes na mne jdete v přesile, mylorde,“ utrousil admirál Farrel, když za nimi zaklaply dveře salónku a lokaj v bílé paruce jim z broušené karafy nalil do sklenek zlatavý alkohol.
„Proč hned tak nabroušeně, admirále?“ zeptal se lord Whitfield žoviálně a pozvedl svou sklenku v němém přípitku.
„Vzhledem k průběhu našeho posledního rozhovoru nepředpokládám, že by celá tahle šaráda měla za cíl pouhé přátelské tlachání. Takže přejděme rovnou k věci, pánové. Co ještě máte na srdci?“
Admirál Farrel nemínil ztrácet čas zbytečnými tanečky.
„Zdá se, že Vincent je přímý jako vždy, Cuthberte,“ protáhl admirál Whitfield ke svému staršímu bratrovi, než se obrátil na admirála Farrela:
„Tak tedy k věci… Donesly se k nám jisté zvěsti týkající se kapitána, kterého tady všichni dobře známe.“
„Prý se dotkl cti jisté mladé dámy,“ přisadil si lord Whitfield.
„Tomu, pánové, sami nevěříte, že?“ pozvedl obočí admirál Farrel.
Tak odsud vítr foukal. Měl to předpokládat. Nemohl očekávat, že by se informace o přerušeném souboji s Edwardem Hughesem neroznesly. Ne když ten mladý hlupák ve svém vzteku vyzval kapitána před lokálem plným lidí.
„Ovšem to dobré reputaci té osoby,“ odpověděl lord Whitfield a zcela záměrně se vyhnul vyslovení jména nebo i jen hodnosti, „příliš nepřidává. Stejně jako účast v nízkých šarvátkách s nějakými pobudy.“
Ta nešťastná dohra s přepadením.
Byly toho plné noviny. Dvě mrtvoly zkrátka nelze utajit. Ne když byla svědky doslova celá ulice. Samozřejmě informace zveřejněné v tisku byly víc než nepřesné, většinou samé bohapusté dohady a nic konkrétního.
Admirál Farrel pochyboval, že by kdokoliv s výjimkou přímých účastníků a možná jeho samotného přesně věděl, co se v domě na Cobbler‘s Way vlastně odehrálo. A s výsledky svého soukromého vyšetřování se raději z obezřetnosti sobě vlastní příliš nešířil.
„Stále mi uniká, kam tím směřujete, mylorde,“ pronesl admirál Farrel zvolna.
Doufal, že o jeho nejmladším synovi zase nějakou dobu neuslyší. Poručíkovi, vlastně teď už komandéru, Alexanderu Whitfieldovi bylo přislíbeno velení na osmnáctidělové šalupě Hranostaj a jeho otec dostal svou omluvu. Ale podejte čertu prst a chytí celou ruku. Bratři Whitfieldové zvětřili příležitost, jak se nepohodlnému kapitánovi za urážku dobrého jména rodiny pomstít ještě víc.
„K tomu, že je ostudou námořnictva, když se v řadách důstojníků nachází někdo takový. Není to tak, Cuthberte?“ podpořil svého staršího bratra admirál Whitfield.
„Takže teď budeme důstojníky trestat za to, že se stanou obětí zločinu? Ale pánové, to je přece absurdní.“
Admirál Farrel se zahleděl z okna, které směřovalo přes upravovanou předzahrádku na ulici. Byl vcelku příjemný, neobvykle jasný den na konci zimy. Listy vzrostlého stálezeleného keře se po nočním dešti leskly v paprscích bledého slunce.
„Je ovšem povinností důstojníka dbát o svou dobrou pověst. Navíc jsem přesvědčen, že ta osoba nemá v řadách námořnictva co dělat,“ pronesl lord Whitfield zatvrzele. V jeho hlase znělo zřetelné znechucení. Kolikrát tu větu se stejnou dikcí už admirál Farrel z jeho úst slyšel? Opakoval ji prakticky při každém jejich setkání.
„Dovoluji si připomenout, mylorde, že jsme uzavřeli nějakou dohodu. Já svou část dohody splnil. Domnívám se, že jako šlechtic a gentleman dodržíte tu svou,“ připomněl admirál Farrel neústupně.
„Ovšem,“ utrousil lord Whitfield a bylo zřejmé, že se mu to vůbec nezamlouvá a nejraději by své slovo vzal zpět.
„Měl byste však vzít do úvahy události posledních týdnů, Vincente,“ ozval se admirál Whitfield. „Co jsem slyšel...“
„Nevím, co jste kde slyšel, Clarenci, ale já si o svých podřízených nedělám obrázek na základě nepodložených fám. Pro mě jsou důležité jejich činy,“ uťal jeho slova odmítavě admirál Farrel. Pokud byla možnost změnit náhled alespoň jednoho z bratrů, pak větší šance na úspěch měl jistě u admirála Whitfielda. Jen použít ty správné argumenty. Připomenutí slavného vítězství nemohlo být na škodu.
„A pokud si dobře pamatuji, tak pokud šlo o pohyby lodí admirála Pélissiera, tak vám nevadilo, kdo vám ty informace získal. Dokonce jste se po bitvě o kapitánovi zmiňoval vcelku pochvalně, jestli se nemýlím.“
Upil ze sklenky a bystře sledoval své oponenty. Skutečně se na okamžik zdálo, že vzal admirálu Whitfieldovi vítr z plachet, ačkoliv jeho starší bratr se stále tvářil značně nepřístupně.
„To je možné,“ utrhl se admirál Whitfield poněkud nasupeně.
„Podívejte, admirále, možná mi něco uniká, ale nerozumím tomu, proč tu osobu tak hájíte,“ vložil se do debaty opět lord Whitfield. Než se napil, zamyšleně nastavil sklenku proti bledým slunečním paprskům, které do salónku pronikaly oknem.
„Shrňme si prostá fakta. Možná má na účtu pár dílčích úspěchů, ale jak jsem slyšel od svého syna, tak ten poslední střet byl fiasko.“
„A váš syn je v této záležitosti samozřejmě zcela objektivní, mylorde,“ neodpustil si jedovatou poznámku admirál Farrel.
„Co tím naznačujete, admirále?“ zeptal se lord Whitfield chladně.
„Nenaznačuji vůbec nic. Mám dojem, že jste chtěl jmenovat nějaká fakta. Pokračujte, prosím, mylorde.“
„Teď ta aféra se slečnou… Jakže se ta dáma vlastně jmenovala, Clarenci?“ obrátil se na bratra, na odpověď však nečekal.
„Ale na tom vlastně nezáleží. Potom to loupežné přepadení. Bože, bůhví jak to celé bylo! Nedivil bych se, kdyby ty údajné útočníky vyprovokovala. A to nemluvím o tom, že je žena! Navíc nízkého původu. Z jakéže špinavé díry to pochází?“
Lord Whitfield už se nesnažil skrývat, jak hluboko sahá jeho opovržení. Žil v zajetí zkostnatělých konvencí, které nepřipouštěly výjimky. Vše ostatní bylo pouze zástupným důvodem.
„Když jsme u těch faktů, mylorde, tak to váš syn zpochybnil autoritu nadřízeného důstojníka, čímž se přísně vzato dopustil vzpoury,“ pronesl admirál Farrel věcně a naprosto bez emocí.
„Ještě pořád můžeme celou záležitost projednat před válečným soudem. A co se té poslední akce týká, tak ta nakonec skončila úspěchem. A nebylo to zásluhou vašeho syna.“
„Nemyslím si, Vincente, že byste to chtěl hnát až před válečný soud,“ vložil se do slovní přestřelky admirál Whitfield se zdánlivým klidem. Upil ze své sklenky a odložil ji na krajkový ubrus překrývající kulatý stolek. „Mám dojem, že už takhle k sobě kapitán přitáhl příliš pozornosti.“
„A jak se asi bude tvářit veřejnost, když se dozví, že jedné z vašich lodí velí žena?“ přisadil si lord Whitfield s nebezpečným úsměškem.
Admirál Farrel nehnul ani brvou, ale neměl se k odpovědi. Bez ohledu na osobní přesvědčení dobře věděl, že zveřejnění té informace by způsobila skandál.
„Takže co chcete? Zbavit ji velení? Opět připomínám, že já jsem svou část dohody splnil,“ zeptal se admirál Farrel. Ani on už neudržel masku diplomata a jeho hlas zněl značně útočně.
„Jsem gentleman. Gentleman vždy drží slovo. Ale poslat ji řekněme jako doprovod vězeňského konvoje do Crystal Bay by mohlo být... dostačující. Pokud vím, jeden se v dohledné době chystá vyplout. Přejete si přece, aby vaše malé tajemství zůstalo v bezpečí?“
Lord Whitfield se tvářil jako starý, tlustý kocour, který právě dostal misku smetany. Byl si naprosto vědom své převahy.
„To byl váš nápad, Clarenci?“ obrátil se admirál Farrel na mladšího z bratrů a svého kolegu.
Admirál Whitfield jen neurčitě pokrčil rameny, ale samolibý výraz ve tváři prozrazoval, kdo tu myšlenku lordu Whitfieldovi vnuknul.
Admirál Farrel odložil sklenku a věnoval mu značně nevraživý pohled. Na další pití ho přešla chuť.
„Doufám, pánové, že si uvědomujete, že to je naprosté plýtvání potenciálem.“
Hrozba zveřejněním byla rána pod pás. Nezbývalo než stáhnout vlajku. Už kvůli Doylové. Za rok nebo za dva se na ten spor snad zapomene a s trochou štěstí ještě bude moci ukázat, co v ní vězí.