Kapitola 13 Okradená

Opustila jsem svůj příběh ve chvíli, kdy jsem i já sama zůstala opuštěná na Thornfieldu. Byla jsem sama. Sama v cizí zemi, v prázdném cizím domě, jen se dvěma nepřátelskými sloužícími, kteří mi drze dávali najevo, že poslouchají pouze rozkazy svého nepřítomného pána.

Dům byl tichý, jen okny lomcoval průvan a v komínech kvílela meluzína. Venku skřehotali havrani a jen občas, za bezvětrných dnů, kterých zde bývalo pomàlu, se z dálky neslo bekání ovcí a někdy -vzácně- i pastýřská píšťala.

Jinak byl Thornfield pustý a bezútěšný. Přinesla jsem Rochesterovi věnem celých třicet tisíc liber a on mě obral doslova o všechno. Nejdřív o mou rodinu, pak o celý můj svět, o všechny bezpečné známé jistoty mého mládí. Odvezl mě do téhle odporné země bez slunce, bez barev i bez vůní a především, především mi vyrval z náručí mého malého synáčka, mé štěstí, mou radost, světlo mého života a lásku mého srdce.

Věřil bys, čtenáři, že jsem ho i po tom všem pořád ještě milovala? A přece to tak bylo. Celé dny jsem proplakala, vyčítala jsem si, že jsem ho zahnala pryč přehnaným žárem anebo snad - to později- svým chladem, proklínala jsem nejstrašnějšími kletbami jeho zradu a vzápětí zoufale odprošovala boha a za jeho náklonnost nabízela vlastní život i duši kterékoli Síle, která bude ochotná mě vyslyšet.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsem byla skutečně blízko šílenství, z kterého mě obviňoval.

A tehdy se vrátil.