3. kapitola

pondělí, 17. prosince 2018

Když v tom, co děláte, nemáte konkurenci, hrozí riziko, že vás jednou dostihne pocit, že si můžete dovolit víc než ostatní, že si zasloužíte víc než ostatní, že jste přece lepší než ostatní, že ostatní vám nesahají ani po kotníky. Stalo se to spoustě lékařů, kteří vynikali.
Doktor Black prý býval tak arogantní, že chodil na sál zmazaný jak zákon káže, protože věřil, že je schopný operovat v jakémkoli stavu. Teď už naštěstí nepije. Ale arogantní je pořád. Když jsem sem nastoupila, chvástal se, jak dokáže vyndat apendix se zavázanýma očima. Nechci si ani představovat, že tohle někdy doopravdy zkoušel.
Doktor Lloyd taky umí působit pěkně namyšleně. A podle toho, co jsem zaslechla – a vlastně i sama viděla – to tak nejspíš je. Svých profesních kvalit si je natolik dobře vědom, že mu dělá potíže nedávat najevo, jak ho mnozí svými nedostatky a chybami rozčilují. S věkem u něj zřejmě přibyla snaha o pochopení druhých, často však jde spíše o blahosklonnost než empatii.
Ale učitel je skvělý. Tedy, pokud máte železnou vůli, ocelové nervy a pancéřový krunýř kolem srdce. Přiznám se, že jsem hodně chtěla, aby moji praxi vedl právě on. Jelikož každý správný ninja ví, že čím náročnějšího mistra má, tím lepší jednou bude. Bohužel mi doktorka Potterová sdělila, že kvůli nárokům na volný čas už studenty nepřijímá, což chápu. Všechny ty hodiny jógy, lekce malování, koncerty a večeře s doktorem Blackem spolknou dost času.
Přidělila mě k doktoru Potterovi, svému synovi, primáři anesteziologie a bývalému žákovi doktora Lloyda. Škola preciznosti, pohotovosti a sarkasmu je na něm velmi dobře patrná. Taky nejde pro ostrou poznámku daleko. Na rozdíl od svého učitele je ale Harry Potter člověk, který oplývá skutečnou a přirozenou empatií, nebojí se chyb, neboť ví, že jedině z nich se můžeme naučit víc, a je daleko angažovanější ve vztazích k druhým. Tím posledním mě někdy vytáčí, protože se snaží organizovat můj společenský a citový život. Třeba mi neustále připomíná, že se málo scházím se spolužáky, nebo mě pod nejrůznějšími pohrůžkami nutí navštěvovat kolejní večírky.
Jednou mi přiznal, že nechce, abych dopadla jako on. To je trochu zvláštní, poněvadž já bych vlastně chtěla být jako on. Z mého pohledu dosáhl všeho, po čem toužil, je uznávanou kapacitou ve svém oboru, respektovaným všestranným lékařem, k němuž studenti vzhlížejí jako ke svému vzoru. Nasbíral několik prestižních ocenění, dvakrát se stal Hrdinou roku. Chystá se v nemocnici otevřít nové oddělení diagnostické medicíny, kterému bude šéfovat. Každý by přece chtěl být na jeho místě.
Vztahy se přeceňují. Nezpochybňuji jejich úlohu v lidském životě, to vůbec ne, jenom si myslím, že se jim přikládá zbytečná důležitost. Proč by někdo nemohl být šťastný jednoduše sám se sebou? Proč si o single lidech většinová společnost myslí, že jsou nějak postižení? Jsem vadná, když mě místo sexu naplňuje moje studium a práce? Nejsem asexuální. Občas bývám i vzrušená. (Někdy i zoufale nadržená.) Tahle primitivní touha se ale dá uspokojovat daleko efektivnějším způsobem než udržováním vztahu.
Helga říká, že mi stačí robertek, protože jsem ještě nikdy neměla chlapa. No, já nevím, jaké výhody má sex s chlapem, když potom musíte dělat všechny ty kompromisy, uzavírat dohody, holit si nohy, používat antikoncepci… Neznám nikoho, koho by partnerský vztah naplňoval. Ano, najdou se dvojice, které vypadají jako z reklamy na čokoládové bonbóny, jenomže to všechno jsou čerstvé páry, nadopované hormonálním elixírem, omámené feromony a opilé idealizovanou představou o svém protějšku. Dlouhodobé monogamní soužití není z evolučního hlediska opodstatněné a je vědecky dokázáno, že ho člověk prakticky není schopen. Je to pouze sociální konstrukt, společenská konvence.
Myslím, že doktor Lloyd a doktor Black byli mnohem šťastnější, dokud spolu nezačali bydlet. A doktor Potter je mnohem víc v pohodě, když zrovna netelefonuje se svým přítelem a neřeší s ním nákup pokojových rostlin. Pan ředitel, doktor Potter starší, si v jednom kuse komplikuje život navazováním známostí, což zřejmě považuje za nějaký svůj skill, protože tahle aktivita připomíná sportovní lov. Poté, co se oklepal z druhého rozvodu, už stihnul vystřídat tři přítelkyně. Podotýkám, že se rozvedl v září. Doktor Lupin je v poslední době taky hodně přešlý, je mnohem uzavřenější a podrážděnější. Ta nemoc mu bezesporu dává zabrat, přestože se metody léčby výrazně posunuly. Dnes už nemusí chodit na transfúze, místo toho může polykat tabletky. Mám ale dojem, že rodina ho stojí víc energie a trpělivosti než hemofilie. Tuhle jsme o tom mluvili s Brianem. Oběma nám totiž přijde, že doktorka Tonksová přestává kontrolovat svoji potřebu vypláchnout si mozek po náročném dni. Minule po sobě nechala ve výtahu závan acetonu a velice pochybuji, že trpí diabetem. Odhaduju to na litr červeného, který dopila někdy dvě hodiny po půlnoci. Těžko říct, jestli s ní o tom doktor Lupin mluvil, asi není snadné přesvědčovat někoho, že má problém se závislostí, když do sebe sám házím osmdesátku morfinu denně. Vlastně jediní dva lidé, kteří vypadají, že je soužití nevysává, jsou Frank a Alice Longbottomovi. Jsou spolu už 40 let a pokud mají nějaké problémy, vůbec to na nich není znát. Pravděpodobně to bude ojedinělý úkaz, náhodný záchyt, případ výjimky potvrzující pravidlo. Jejich syn Neville i adoptovaná dcera Amy mají stejně složitý milostný život jako všichni ostatní.
Doktoru Lloydovi dnes přiletěla dcera. Trmácela se sama z nějaké zapadlé díry v jižní Francii, aby s tátou oslavila Vánoce, a vyzvednout ji nakonec musel doktor Black, poněvadž chlápek s masivním vnitřním krvácením do hrudníku prostě nepočká, až přijde do práce jiný anesteziolog. Zvlášť, když je to ředitelův známý z golfového klubu.
A takhle my žijeme. Žijeme proto, aby ostatní mohli žít.
Zachraňujeme životy vám všem.
A když už ten svůj s někým sdílíme, nikdy to není stoprocentní. Vždycky musíme být připravení opustit rodinnou večeři, zrušit rande, rozloučit se s pohodovým sledováním romantických filmů během deštivé neděle, zůstat přesčas, i když víme, že na nás někdo čeká.
Být doktor ve špitále není zaměstnání, je to poslání.
A pokud mu obětujete téměř vše, je vlastně určitá arogance na místě.
Koneckonců, pořád lepší dostat se po těžké autonehodě do rukou prvotřídního odborníka, co si nebere servítky, ale dá vás dohromady, než skončit v péči druhořadého ťunti, co vás pohladí teplým slovem a pak vám v břiše nechá svorku.