8. kapitola
Upozornění: detailní popis násilí
pondělí, 14. ledna 2019
Dneska to nebyl dobrý den.
Vůbec to nebyl dobrý den.
Doktor Lockhart mi zařídil přístup do Norwichské psychiatrické léčebny, abych se mohla setkat s několika pacienty s parafilií. Nepředstavovala jsem si, že to bude zrovna fajn pokec, ale – no, tohle jsem nečekala.
Na oddělení F jsou zavření lidé, kteří pro společnost představují opravdové nebezpečí, mají extrémní poruchy chování v kombinaci s poruchou sexuální preference a léčba jim byla nařízena soudně.
Jednou z nich je žena, která postupně vysála téměř celou ulici, než ji zatkli. A když říkám vysála, myslím přesně to, co vás napadne jako první. Oběti pod falešnou záminkou vlákala do svého domu, kde je paralyzovala taserem, přesunula do sklepa a několik dní udržovala znehybněné, aby na nich mohla hodovat. Krev pila přímo z přeťatých žil a po nasycení se na obětech sexuálně ukájela. Poté, co zemřely, nechávala si těla k dispozici, dokud se nezačala rozkládat, a opakovaně se uspokojovala pomocí nejrůznějších jejich částí. Byl jí diagnostikován Renfieldův syndrom, sadismus a nekrofilie. Objekty její zvrhlé touhy se stávaly častěji ženy než muži. Ona sama tvrdí, že je lesba, což podtrhuje výsledky harvardské studie o ženském klinickém vampirismu, v níž 70 % osob s touto aberací uvádělo bisexuální a 15 % homosexuální orientaci.
Každopádně, pacientka kromě již zmíněného trpí rozdvojením osobnosti, sníženou sociální a emoční inteligencí a silnou agresivitou. Naproti tomu její IQ bylo podle testu nadprůměrné. Bystrý a sofistikovaný Jekyll versus násilnické monstrum Hyde.
Smůla byla, že po třech minutách rozhovoru vykoukl Hyde a pokusil se mě hryznout do krku. Kdyby pohotově nezareagovala ostraha a nebodla jí do ramene haloperidol, mohla jsem skončit na chirurgii. Ta žena měla vážně nezvykle ostré špičáky. Než ji složili k zemi, zanechala mi na kůži dva škrábance. Ptala jsem se potom primáře oddělení, doktora Curtise, jestli si zuby sama zbrousila nebo jestli si je nechala profesionálně upravit, poněvadž o tom nikde není zmínka, a on řekl, že to je jediná věc, o níž pacientka odmítla mluvit. Vše ostatní ochotně zodpověděla. Vraždy, které spáchala, dokonce líčila tak detailně a s takovou chutí, že to byl psychiatr, který ji musel po devadesáti minutách přerušit a jít se vyzvracet.
Pak se doktor Curtis zeptal mě – co jsem jí pro živého boha položila za otázku, že vystřelila jak pružina z gauče.
„Kdyby vás teď pustili na svobodu, co byste udělala jako první věc?“
Vážně jsem netušila, že bude následovat názorná ukázka. Kdybych to věděla, zeptám se jí na oblíbenou příchuť zmrzliny. Nebo jestli si jako malá hrála s panenkami.
Já panenky nesnášela. Kupovali mi je až do deseti, kdy jsem jednu z nich polila benzínem z tátovy garáže a zapálila.
Primář mi ty drobné ranky osobně ošetřil a několikrát se ujišťoval, jestli jsem v pořádku. Nejspíš měl sevřené půlky z představy, že ho žaluju za psychickou újmu způsobenou jeho nedbalým přístupem k bezpečnosti nebo tak něco.
Nic mi není. Lekla jsem se, neříkám že ne, v ten moment, kdy se na mě vrhla, mi tep vyletěl až do stropu, měla jsem strach, hlavně proto, že celá situace najednou byla mimo moji kontrolu, ale že bych se z toho sesypala, to fakt není můj styl. Jsem vlastně spíš naštvaná, že to nešlo podle plánu, a je mi trapně, protože jsem z role schopné a sebevědomé studentky opět spadla do role oběti. Svojí nejnenáviděnější životní role.
Doma jsem si uvařila boloňské ragú a pustila HBO. Nevím, jestli to měl být nějaký pokus vesmíru o vtip, nicméně jako první mi úvodní stránka nabídla obrázek bizarní skvadry vysmátých upírů na pozadí jakéhosi omšelého staromódního interiéru. Co děláme v temnotách. Prý komedie. Pustila jsem si Zpívání v dešti.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To je taková hezky plíživě
To je taková hezky plíživě nechutná kapitola. Nečekala jsem to...