Poslední polibek

„Radu, můj synu,

jsem skrz naskrz vyčerpaný z téměř tisícileté existence. Můj dlouhý neživot mi už dal vše, co mohl, a vzal víc, než jsem si kdy myslel, že mám.

Nemám už touhy, kromě jediné – ucítit ještě jednou polibek Slunce, toho vesmírného tělesa, které svým teplem a jasem dává život všemu na světě. Je proto spravedlivé, že nám, už dávno ne doopravdy živým, jej bere.

S láskou Tvůj otec, stvořitel.“

Radu dočetl a zadíval se do zrcadla, ve kterém již několik století neviděl svůj odraz. Došlo mu, že až po setmění vyjde před bránu jejich sídla, nalezne nenápadnou hromádku popela.