Přišla jako obvykle
Juchej, další ročník! Doufám, že mi fandom tohoto drabblete nebude příliš narušovat drabblící plány, poněvadž dnes se mu to téměř podařilo.
Byla jsem zrovna velmi zaneprázdněná stavěním oslích můstků mezi nesourodými myšlenkami, které bylo nutno procpat do eseje. Deadline se mi majestátně tyčil za zády a kamkoli jsem otočila hlavu, vnucoval se mi do záběru. Hystericky jsem se pohihňávala.
„To sis teda vybrala obor,“ ozval se dobře známý, posměšný hlásek. Ignorovala jsem ho.
„Nemáš někdy pocit, že sem nepatříš?“ naléhala ta potvora. „Že si jenom namlouváš, že tě to tu baví? Že to ve skutečnosti nemá smysl? Že smysl je taky jenom oslí můstek, který si zarputile stavíme, aby nám nehráblo?“
Přišla jako obvykle – v nejnevhodnější chvíli. To existenciální krize umí.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Jak já ti rozumím! (řekla, a
Jak já ti rozumím! (řekla, a šla se hystericky zasmát nad materiály k diplomce).
To je dost přesný vyjádření
To je dost přesný vyjádření pocitu, který mám nad úplně každou prací delší než 100 slov.
Jo to je tak přesný! :D
Jo to je tak přesný! :D Přesně takhle se cítím téměř před kazdou zkouškou/konzultací a velmi často i po nich :D
super
existenciální krize je rodná sestra deadlinů
To je tak krásné, vědět, že v
To je tak krásné, vědět, že v tom nejsem sama... (mně někdy, jako například teď, stačí i blbých čtyři sta znaků na resumé, abych se propadala do deprese :))