Pan Kaplan

"Ženský rod tvoříme nejčastěji pomocí přípony 'ka'." Profesor Parkhill přistoupil k tabuli a krasopisně zapsal dvojici:
Učitel - učitelka.
Žáci hbitě přidávali další příklady. Pak se to ale zvrtlo.
"Muš - muška," vykřikl Span Pinsky.
"Žena od muže neni moucha!" zaprotestovala slečna Tarnovska.
"Myslel masař - masařka," zastal se spolužáka pan Bloom.
"Neřiká se masař, ale řeznik!"

"Taky mám slova," překřičel všeobecný ruch pan Kaplan, "krásný, vznešený slova: Mučen - mučenka."
"Takový slova neexcitujou!" rozzlobil se pan Trabish.
"Máte štěstí, že vy nevíte," pokýval shovívavě pan Kaplan, "ale excitujou. Těch umučených mučenek u nás v Polsku!"

"Oj!" vzlykla slečna Moskowitz: znělo to jako Ámen.

"Panprésor!" zazněl dotaz. "Já myšlénkoval a nepřichodil. Co je momumentální hymna zticha?"
Vyučující vytřeštil oči. Pan Kaplan často předkládal oříšky, ale toto byl paraořech.
"Monumentáľnyj, éto sičas? V ten čas?" zeptala se Olga Tarnovská.
"To je momentální," zavrtěla hlavou Róza Mitnicková.
"Kaplan je momentálně zavostalej," zavrčel pan Bloom. "Hymna nemůže být zticha."
"Gymna?" zareagoval Gus Matsukas. "Gymnos je žečky nahý. Kdo tu nahý?"
"Gymnázium je škola pro nahaty? Joj!" zděsila se pani Moskowitzová.
Profesor Parkhil raději diskuzi uťal.
"Pane Kaplane, odkud to máte?"
"Profesorka Higbyová žíkala. Bude dělat cvikání v myšlenkování."
"Tos poslal, Kaplan," vrkl Bloom. "Ona hekla Mentální gymnastika!"

„Vytvořte větu se slovy: už troubějí,“ zadal profesor třídě jednoduchý úkol.

Pan Pinski se přihlásil první: „Zlovci už troubějí halali.“
„Hihi,“ směje se Olga Tarnovská. „Popěvek lalali se netroubí, ale zpívá.“
„Lhala-li? Jestli lhala?“ ujišťuje se pan Bloom.
„Halali je slavnostní fanfára při ukončení lovu,“ vstoupí do diskuse profesor Parkhill.
„Na horách už troubějí jeleni,“ snaživě přidá větu slečna Mitnicková.
„Správně,“ pochválí ji profesor, který nemůže přehlédnout pana Kaplana, jak se přičinlivě hlásí.
„To správně? Já nerozumět. Kdo troubě jí jeleny?“
„Trouba je hlupák!“ objasňuje pan Schmitt.
„Trouba nejí jeleny,“ vrtí hlavou pan Nathan. „Trouba je peče.“
Profesor se zapotácel.

"Kaplan je mistr botník," sekl pan Pinsky. "On dělá jednu botu za druhou."

"Botník je police," namítla slečna Mitnicková.

"To taky," zahřímal pan Pinsky. "Botník a tvrdá police!"

"Neříká se botník, ale švec," pokusila se ještě jednou slečna Mitnicková, ale pan Smidt to smetl ze stolu:
"Kaplan nedělá švecky, on dělá chyby."

"Cha," zaútočil znovu pan Pinski, "on dělá šecky chyby, co jsou!"

Pan Kaplan se nenechal tím soustředěným útokem vyvést z míry. Jako ostřílený komodor se chystal k odvetné palbě.

"Dámyjapánové," pravil důstojně, "Pinsky má pravdu. Dělám chyby. Ale proč? Pro dobro! Aby vy mohli v cizích chybách pomočit!"

„Já být v rezervaci,“ začal vyprávět pan Kaplan. „Koukám, tam jeden mužik mít dvě mulety.
„Vy měl rezervaci na zápas býků?“ s obdivem se ujišťoval pan Bloom.
„Tam nebýt býk, ale samý IndiJán,“ ohradil se pan Kaplan. „Jeden náčelovník měl čelovku.“
„Indiáni neznali čelovky,“ vmísila se do hovoru slečna Mitnicková.
„No, on mít mulet, ale místo vlasů samá brka,“ nedal se pan Kaplan.
„Měl čelenku!“ dovtípil se profesor. Parkhill.
„Če Lenku ne, ale ka-mulet.“
Profesor Parkhill povytáhl obočí. „Správná výslovnost je kalumet.“
„Indiáni mít kulomet?“ nechápavě vrtí hlavou pan Pinski. „Snad luky a šípky.“
„K šípku,“ zasténal v duchu profesor.

Mluvní cvičení toho dne připadlo na pana Kaplana.

"V neděli Sára povídá: "Já bych chtěla roztomilou vopičku." "Žádný problém," řeknul sem a šli jsme do zoo. Šecko fájn, špíčkový, nebe vymatlaný, kočkonoři roztomilý. Najednou proti nám mulet."

"Možná spíš mulat?" zasáhl profesor Parkhill.

"Depák mulat, byl bílej a ouplně zdivočelej." Pan Kaplan dramaticky ztišil hlas: "Z vočí mu letěly blesky, hříva mu letěla, písek letěl. Rovnou na Sáru."

Jeden z letících blesků profesora Parkhilla osvítil: "Byla to mula!"

Pan Kaplan bohorovně pokrčil rameny: "Mula. Jenže ne holka, ale kluk."

Profesora nemístně napadlo, že roztomilá opička by projednou nebyla od věci.

„Já mluvit o aktu pana Nového. Nahého,“ začal referát o novinovém článku pan Kaplan.
Profesor Parkhill zmateně zamrkal. „Nemyslí se akt, tedy zobrazení nahého těla, ale akta ve významu spisy.“
„Akty,“ pokýval hlavou pan Kaplan. „Tak ty ne,“ protestoval pan Bloom. "Takty jsou v notách,“ podotkla Olga Tarnovská. „Ne takty, ale fakta,“ přidal se k diskusi pan Pinski.
Profesor otočil oči v sloup. „Akta!“
„Akta pana Nového,“ začal znovu pan Kaplan.
„Ne pana Nového, ale banánového. Jako banán,“ opravila ho slečna Mitnicková.
„Jako gól?“ nechápe pan Kaplan. Ne gól jako branka, ale gól jako vtip,“ směje se pan Nathan.
Profesor Parkhill se chytil za hlavu.
„Vy zapomenout na háje,“ připomíná slečna Caravellová.
„Do háje,“ pomyslí si profesor Parkhill.

„Je polední výluka,“ povstal pan Kaplan. Jeho hlas zněl svátečně.
„Pamprésor, já musím tě kovat.“
„Není přestávka,“ uvažuje pan profesor. „Celý rok mi tepe nervy a dnes je chce kovat? To nééé,“ vzpouzí se jeho mysl. „Já děčím,“ nenechal se zastavit pan Kaplan jeho zděšeným pohledem. „Děčím vám…,“ odmlčel se a úporně hledal další slova.
„Děčín je město, ne?“ uvažuje nahlas pan Pinski.
„Děčím vám za vaše ochota mučit mne, i když já nejpolednější z poledních student tů,“ vytasil se pan Kaplan s pugétem. Jako výraz poděkování s ním zamával zmatenému profesorovi Parkhillovi pod nosem. „Dýky, dýky“ mírně se uklonil.