Pan Kaplan

"Povidal mi Braun, muj koleda v práci, že taky už do něho praštil. A tak já mu řikám: to jsi kamarád? Nic nepovíš a praštíš sám? Měl si říct, já bych přišel, Sára by přišla, všicki bysme kráglovali."
"Kaplan, fuj!"
"Že nestydíte!"
"Madonna mia, Kaplan! O tom nemůšete takhle mluvit!"
"Nemůžu mluvit o kráglování ke svatbě?" podivil se Kaplan.
"Jo ták! Braun praštil do ženění!"
"To ne! Brauna žena neni uhozená." Pan Kaplan si položil ruku na srdce: "To je veliká láska."
"Ach, ljubóv, ljubóv!"
"Takže Braun je pod čepcem..."
"Chachá, muž neni pod čepcem. Nikdy! Muž je pod pan-toflem!"

"Ta nová picárna! Ta vůně, co z těch dveří se vyfukuje!"
"Já picnu! Ze slepicárny neni vůně ale smrad."
"Má pravdu, to je smrad, že se z něj člověku zvedá žloudek."
"Žloudek je vejce, ze smradu se zvedá se žalud!"
"Pche, vy možná smrdíte, já picárnu vonim."
"Neřiká se vonim, ale cítim."
"Já cítím žál..."
"Slepicárna neni to pravý slovo, pravější je slepičkárna."
"Jaká slepičkárna, kurník šopa?!"
"Dámyjapánové! Vy pletete jídelní lupínek! Tady neni řeč o kuřecím, ale o pice."
"Co sem pletete opice, Kaplan?!"

Profesor Parkhill vykroužil na tabuli slovo "Pizzerie" a rezignovaně se posadil. Nějak ho rozbolel žloudek.

"Chcete někdo kousačku?" nabídla paní Caravellová.
"Já vezmu ráda," vzala si jednu žvýkačku slečna Goldbergová, "já miluju sládky!"
"To je dobrže," uculil se pan Braun, mistr pivovarnický.
"Myslí slad," oznámil kdosi.
"Slad, ne," opravil pan Braun, "slad je srní."
"Madona mía, co sem pletete srny," pokřižovala se paní Caravellová, "miluje cukroušky."
"Sládky je dobrý na žál," zasmála se slečna Goldbergová.
"Ó šál! Nikdo nerozumí šálu jako ruský čelověk!" zvolala Olga Trnovská. "Na šál je nejlepčejší vódka."
"Čím víc vodky, tím víc žalu," pravil pochmurně pan Braun.

Pokud jde o schopnost zadržet zoufalství, profesor Parkhill momentálně jednoznačně upřednostňoval řešení slečny Tarnovské.

"Ženský rod tvoříme nejčastěji pomocí přípony 'ka'." Profesor Parkhill přistoupil k tabuli a krasopisně zapsal dvojici:
Učitel - učitelka.
Žáci hbitě přidávali další příklady. Pak se to ale zvrtlo.
"Muš - muška," vykřikl Span Pinsky.
"Žena od muže neni moucha!" zaprotestovala slečna Tarnovska.
"Myslel masař - masařka," zastal se spolužáka pan Bloom.
"Neřiká se masař, ale řeznik!"

"Taky mám slova," překřičel všeobecný ruch pan Kaplan, "krásný, vznešený slova: Mučen - mučenka."
"Takový slova neexcitujou!" rozzlobil se pan Trabish.
"Máte štěstí, že vy nevíte," pokýval shovívavě pan Kaplan, "ale excitujou. Těch umučených mučenek u nás v Polsku!"

"Oj!" vzlykla slečna Moskowitz: znělo to jako Ámen.

„Vytvořte větu se slovy: už troubějí,“ zadal profesor třídě jednoduchý úkol.

Pan Pinski se přihlásil první: „Zlovci už troubějí halali.“
„Hihi,“ směje se Olga Tarnovská. „Popěvek lalali se netroubí, ale zpívá.“
„Lhala-li? Jestli lhala?“ ujišťuje se pan Bloom.
„Halali je slavnostní fanfára při ukončení lovu,“ vstoupí do diskuse profesor Parkhill.
„Na horách už troubějí jeleni,“ snaživě přidá větu slečna Mitnicková.
„Správně,“ pochválí ji profesor, který nemůže přehlédnout pana Kaplana, jak se přičinlivě hlásí.
„To správně? Já nerozumět. Kdo troubě jí jeleny?“
„Trouba je hlupák!“ objasňuje pan Schmitt.
„Trouba nejí jeleny,“ vrtí hlavou pan Nathan. „Trouba je peče.“
Profesor se zapotácel.

„Já být v rezervaci,“ začal vyprávět pan Kaplan. „Koukám, tam jeden mužik mít dvě mulety.
„Vy měl rezervaci na zápas býků?“ s obdivem se ujišťoval pan Bloom.
„Tam nebýt býk, ale samý IndiJán,“ ohradil se pan Kaplan. „Jeden náčelovník měl čelovku.“
„Indiáni neznali čelovky,“ vmísila se do hovoru slečna Mitnicková.
„No, on mít mulet, ale místo vlasů samá brka,“ nedal se pan Kaplan.
„Měl čelenku!“ dovtípil se profesor. Parkhill.
„Če Lenku ne, ale ka-mulet.“
Profesor Parkhill povytáhl obočí. „Správná výslovnost je kalumet.“
„Indiáni mít kulomet?“ nechápavě vrtí hlavou pan Pinski. „Snad luky a šípky.“
„K šípku,“ zasténal v duchu profesor.

„Já mluvit o aktu pana Nového. Nahého,“ začal referát o novinovém článku pan Kaplan.
Profesor Parkhill zmateně zamrkal. „Nemyslí se akt, tedy zobrazení nahého těla, ale akta ve významu spisy.“
„Akty,“ pokýval hlavou pan Kaplan. „Tak ty ne,“ protestoval pan Bloom. "Takty jsou v notách,“ podotkla Olga Tarnovská. „Ne takty, ale fakta,“ přidal se k diskusi pan Pinski.
Profesor otočil oči v sloup. „Akta!“
„Akta pana Nového,“ začal znovu pan Kaplan.
„Ne pana Nového, ale banánového. Jako banán,“ opravila ho slečna Mitnicková.
„Jako gól?“ nechápe pan Kaplan. Ne gól jako branka, ale gól jako vtip,“ směje se pan Nathan.
Profesor Parkhill se chytil za hlavu.
„Vy zapomenout na háje,“ připomíná slečna Caravellová.
„Do háje,“ pomyslí si profesor Parkhill.

„Pamprésor, co je to ob?“ vyhrkne pan Kaplan.
„Vy neznat, že Ob je řeka?“ kroutí hlavou pan Bloom.
„Řeka na ženy?“ povytáhne obočí pan Kaplan.
„Na ženy?“ nechápe pan Schmitt.
„Snad řeka pro ženy?“ ujišťuje se pan Pinsky.
„Vy furt myslet na ženy,“ přisadila si Olga Tarnovská.
„Já slýchal ob na ženy.“
„A ták, vy myslíte obnažený,“ dovtípil se profesor Parkhill. „To znamená na Adama.“
„No. A dáma? Ženy nebo dáma? Moc nebo jedna?“ tápe pan Kaplan.
„Obnažený čili na Adama znamená, že dotyčný na sobě nic nemá.“
„Vy myslet dámu, chilli, nebo kapitána Nema?"
Profesorovi Parkhillovi se udělalo mdlo.

Když u nás v práci příjemné dny - začal svůj referát pan Kaplan - já nemohu na vlám, musím rovnou do domova. Sára čeká, čeká; sotva votevřu dvéře, je tu, nastaví ruku. Pak smutlivě povídá: „Ist das alles?“ a začne brečet. Povídá mi: „Všichni semřeme chládem!“ a „Proč já vzala takový trumbera, nekňuba, žádný práchy, kam dala voči, měla vzít továrníka Kohna, já byla pěkná holka, von po mne kulil voči, kde bych s ním asi teď byla!“
Poticho povídám, „In dem Luft“, a Sára začne brečet dooprávdy.
Pak povídám, "Sára, nebreč, poď, koupil lístky do biografu." My dáme pusu a jdéme.

Profesor Parkhill se snažil vtěsnat svým studentům do hlavy další dávku slovíček. "Oj," vzdychala paní Moskowitzová. "Tak moc," přidal se pan Bloom. "Já toho budu chytnu mozkobolení." "Mozkobulení neexistuje," namítla slečna Tarnovská. "On žikala, mozkoboření," snaživě ji opravil pan Schmitt. "Mozek zbořil, ale tvůj," zahřímal pan Kaplan. "Ďjú," pravil obdivně pan Pinsky. "Co je moskoboušení?" zeptala se slečna Goldbergová. "Já myslím," řekla plaše slečna Mitnicková, "že pan Bloom myslel bolení hlavy. Slovo mozkobolení neexistuje, protože mozek nebolí."
Profesor Parkhill měl naopak intenzivní pocit, že mozek docela dobře bolet může. A pokud ne, aspoň slovo mozkobušení by mělo existovat zcela jistě.

Pan Kaplan zdaleka nebyl nejhorší noční můrou profesora Parkhilla. Vyskytovalo se ještě několik jmen, na které se snažil usilovně zapomenout. Třeba pan Womaczka. Mlčenlivý starší pán byl proslulý svým naléhavým „žádám fysvětlení!“, které pronášel velice často. Profesoru Parkhillovi se vždy orosilo čelo, když si vzpomněl na své následující dlouhé výklady a usilovné snahy o názornost, které však bývaly odměněny pouze neznatelným pokrčením páně Womaczkových ramen. Začal vážně pochybovat o svých pedagogických schopnostech. Vše se vyjasnilo, teprve když praskla žárovka a školník ji vyměnil za silnější prototyp. Tehdy pan Womaczka pronesl spokojeně: „Konečně dobrý fysvětlení, teť na tu tabuli konečně fidím!“

„V sobota já šel do bota-nicka zahrada. Tam mraky kytek. Mně se moc líbaly nevlastní matičky,“ začal vyprávět pan Kaplan.
„Vás líbaly cizí matky?“ zpozorněla Olga Tarnovská.
„Mám rád kytky! A matičky sou jejich ména.“
„Macešky?“ ujišťoval se profesor Parkhill.
„Samosébně. Pak já viděl velký džín.“
„Džin, to je dobrý pití,“ podotknul pan Nathan.
„Vy myslet jen na alkohold!“ pohoršila se paní Mitnicková. „On myslet džina z lahve. V pohádce byl džin.“
„Žíkám džíííííín," protáhl pan Kaplan.
„Džin má krátký i,“ nedal se pan Nathan.
„Džín je strom!“
„Džín?!“ všichni zkoprněli.
„Neumim žíkat ž,“ vysvětlil pan Kaplan.
„DŘÍN!“ Konečně pochopili.