Pan Kaplan

Pan Kaplan zdaleka nebyl nejhorší noční můrou profesora Parkhilla. Vyskytovalo se ještě několik jmen, na které se snažil usilovně zapomenout. Třeba pan Womaczka. Mlčenlivý starší pán byl proslulý svým naléhavým „žádám fysvětlení!“, které pronášel velice často. Profesoru Parkhillovi se vždy orosilo čelo, když si vzpomněl na své následující dlouhé výklady a usilovné snahy o názornost, které však bývaly odměněny pouze neznatelným pokrčením páně Womaczkových ramen. Začal vážně pochybovat o svých pedagogických schopnostech. Vše se vyjasnilo, teprve když praskla žárovka a školník ji vyměnil za silnější prototyp. Tehdy pan Womaczka pronesl spokojeně: „Konečně dobrý fysvětlení, teť na tu tabuli konečně fidím!“

„Šíkalo se, že sedm kulí lítá dokola kolem,“ začal svoji přednášku pan Kaplan. „Von ale přišel a šíkal, že všechny ty kule lítaj ouplně jinak, a že lítá i ta naše. Velevášená tšído, můšete hádat jeho méno.“
„Vynálezce biliáru?“ tipoval pan Nathan.
„Houby.“
„Vynálesce revolvéru?“ zkusil pan Bloom.
„Né!“
„Baron Prášil?“ nesměle zkusila slečna Miticková. „Ten letěl na kouli …“
„Nikolif.“
„Old Šetrhend? Buč Káčidy? Laky Luk? …“
Profesor Parkhill zjistil, že se třída v slavných pistolnících obdivuhodně vyzná.
„Né!“
„Sněurka?“
„Taky né!“
Profesor Parkhill si představil masakr trpaslíků a rozhodl se, že heliocentrický model světa Mikuláše Koperníka raději vysvětlí žákům sám.

„V sobota já šel do bota-nicka zahrada. Tam mraky kytek. Mně se moc líbaly nevlastní matičky,“ začal vyprávět pan Kaplan.
„Vás líbaly cizí matky?“ zpozorněla Olga Tarnovská.
„Mám rád kytky! A matičky sou jejich ména.“
„Macešky?“ ujišťoval se profesor Parkhill.
„Samosébně. Pak já viděl velký džín.“
„Džin, to je dobrý pití,“ podotknul pan Nathan.
„Vy myslet jen na alkohold!“ pohoršila se paní Mitnicková. „On myslet džina z lahve. V pohádce byl džin.“
„Žíkám džíííííín," protáhl pan Kaplan.
„Džin má krátký i,“ nedal se pan Nathan.
„Džín je strom!“
„Džín?!“ všichni zkoprněli.
„Neumim žíkat ž,“ vysvětlil pan Kaplan.
„DŘÍN!“ Konečně pochopili.

První dotaz vznesl pan Kaplan.
"Co znamená slovo džina?"
"Zajímavé slovo!" Suplent se nadšeně pustil do výkladu. "Džin je démon neboli zlý duch z pohádek. Slovo pochází z arabštiny a znamená..."
"To není žádná pohádka, ale reál život. Povídá můj parťák: Fuj, to je ale džžřina!"
"Ahá, myslí fuška!" zaradoval se pan Bloom.
"Neříká se fuska, ale ponožka," opravila ho slečna Mitnicková.
"Ponožka, prosím, není dřina," snažil se zasáhnout suplent, ale jeho hlas zanikl ve vřavě.
"Látání ponožky je džina!" zvolala vášnivě Olga Tarnovská.
"Pcchh, odkdy pomočky lítaj?!"
Suplentovi vyrazil na čele pot. Dnes večer to bude skutečně džina dřina!

„Já vidět na svý oči vypraná kočka a cítit její nááádcherná vůně,“ začal vyprávět pan Kaplan.
„Někdo vypral kočku?“ zdvihl obočí pan Nathan.
„Omyl!“ zdůraznil pan Kaplan.
„Omyl nebo vypral, to je stejná, ne?“ reagoval dotčeně pan Nathan.
„Omyl – to je chyba. Já nemluvit o kočka jako zvíže, ale o kočka jako žena.“
„Asi se jedná o atraktivní ženu,“ podotknul profesor Parkhill. „Někdo se s tou ženu pral?“ úporně přemýšlel, co chtěl vypravěč vyjádřit.
„Ne, oni vyprali ženu,“ vedl si svou pan Kaplan.
„V pračce?“ zděsila se Olga Tarnovská.
„Ne. Na Miss World vyprali tu nejvíc dobrá Miss, královna krásy.“

„Damyjapánové, pamprésor,“ pan Kaplan začal vyprávět. „Moje rodidla to je ocet, ne popravuju otec, mlátička…“
„Mdlá tyčka?“ nechápal pan Bloom.
„Néé! Já to upletl,“ zavrtěl hlavou pan Kaplan. „Já myslet šroubek a….?"
„Sroubek, jako malý srub?“ ujišťovala se slečna Caravellová.
„To se čte srab,“ chtěl se blýsknout vědomostmi pan Nathan.
„Vy mýlíte, to je svrab,“ nezůstala pozadu slečna Tarnovská.
Profesor Parkhill lehce zavrávoral. „Pan Kaplan zřejmě myslí slovo matka. To je žena, která vám dala život. Také může znamenat součástku ke šroubu,“ usměrnil diskusi.
„Jámy slil málinka matka.“
„Zdrobnělina slova je matička. Pokračujte.“
„Náš klaun: matička, otec, sextrička a já.“

Začalo to nevinně, jako ostatně vždy.
Slečna Mitnicková právě dokončovala svůj referát.
„... na sávěr nám pan kostelán vyprávěl pšíběhy o strachovadlech. Byl tam jeden duch, co vrzal na chodbách a pak jedna duchna, celá bílá, chodila po chradbách.“
„Výborně, slečno Mitnicková, ale říkáme „kastelán“ a „strašidlech“ a také se neříká duchna, ale-“
„Ale já měla duchna,“ vložila se do věci slečna Tarnovská, „felká duchna s husa.“
„Vy husa, Tarnovská,“ ušklíbl se pan Kaplan.
„Vy hrobián, Kaplan,“ bránil čest dámy pan Schmitt.
„To je správně chrobník,“ poznamenal p. Nathan.
Proferor Parkhill zasténal. Duch jazyka opět tiše skonával v koutě.
Duchna taky.

"Tamyjapánové, pamprésor, moje dotázka zní: jaký ví-znám má poprava pantpelišek?"
"Pampeliška je druh rostliny se žlutými květy," vysvětlil profesor Parkhill, "zatímco poprava je nejtěžší trest, odnětí života. Například poprava oběšením."
"Odblešením?" podivil se pan Matsukas.
"Co sem táhnete popravy," zlobil se pan Schmitt, "dámy na to nemaj žalud!"
"Kaplan nemá serce," naříkala slečna Tarnofská.
"Spojení těch slov je neobvyklé, mohlo by znamenat posečení nebo vytrhání plevele," váhal profesor. "Snad byste nám mohl říci, pane Kaplane, kde jste se s tímto slovním spojením setkal?"
"Mílerad: je to přečítek na nákladáku." Potom pan Kaplan vykroužil na tabuli nápis: "DOPRAVA: p. Ant. PELÍŠEK."

Toho večera pan Kaplan vtrhl do třídy se zpožděním:
"Pamprésor, dámyjapánové, já omluvuju se, že spožďuju. Muj kluk měl v zádech kleště, já musel vyndavovat!"
Třída oněměla ohromením.
"Má kudlu v zádách?" nemohl uvěřit pan Blattberg.
"Jako v zápaďáckym filmu," vydechl pan Pinsky.
"Westernovém, pane..." Hlas profesora Parkhilla zcela zanikl ve všeobecném ruchu.
"Kudlu né, kleště," opravil je pan Kaplan.
Profesor horečně přemítal nad povahou zranění chlapce.
"Kleště je maličkatý zvířátko," poučil třídu pan Kaplan, "co pijákuje člověkovi krev."
"Achá, klíště!"
"Bude koukej?" starala se Olga Tarnovská.
"Bohobytelně, že né," zamračil se uraženě pan Kaplan, "spláchnul sem ho do záchoda!"

"Tam, kde narodil, sem prve nechodil do biográfu. Kdyš málý, jen do pimprlatovýho divadla. Prvně viděl Dobrodušství prince Achméda. Mi moc líbílo. Pak se Sárou viděli Zamilovaná srca. My moc sčástny. Pak viděli Triumf vola. My ihned metáli do Ameriky. Tu porád ve fache, večer škóla, málo čas. Sára porád ve fabrika, hzžbet bolí, často pláčí. Ale lonsky týden povídám Sára, dem do kina! My viděli tlustyho a hubenyho. My chechtali. My radovali."
Profesor Parkhill odložil práci. Měl neodbytný pocit, že přestože se pan Kaplan spletl a místo svého životopisu sepsal seznam toho, co viděl v kině, zadání vlastně splnil.