DMD č. 27 pro 27. 4. 2013. Téma: Zabít málo

Buffy nevěřícně hleděla, jak před ní úřednice vrší na okýnku jeden formulář za druhým. Vyjádření lékaře. Žádost o opětovné oživení Social security number. Žádost o obnovení řidičského průkazu. Daňový formulář se zpětnou platností. Čestné prohlášení o...
“Neboj se,” špitla jí do ucha Willow, která ji doprovázela. “To doktorský nějak okouzlíme a zbytek zvládneme taky.” Buffy neodpovídala. Stále se ještě vyrovnávala s tím, že její vzkříšení po sedmi měsících v hrobě bude mít kromě všeho ostatního i byrokratické důsledky.
“Willow,” řekla nakonec tiše, “až umřu příště... nech mě prosím tě mrtvou, ano?” Willow se zasmála. Přišlo jí to jako dobrý vtip.

Probudila se uprostřed ničeho. Zdáli se neslo dunění, snad předzvěst blížící se bouřky. Jako zvuk bubnu - dam, dam, dam...
Najednou všude bylo bílo a Elzu přidusila těžká vůně konvalinek s kalíšky plnými jedu - jako malé smrtničky se houpaly a cinkaly umíráček v úplném bezvětří.
Dam, dam...
Vzpomněla si na svůj úkol - zabít. Málo platné, že neví koho.
Znovu procitla ve vlaku. Usnula tady? ...Zabít málo!
Zabít.
Útržek snu se zatřepal v síti jejích myšlenek.
Vstala.
Za oknem stále stejná prázdnota - člověku to už lezlo na nervy*.
Pohledem zavadila o zrcadlo.
Zela tam Danina tvář stažená z kůže.
Dam, dam... Prásk!

„Chci zabit málo a nastolit bohatství,“ hřímal, až mu odletovaly sliny od úst. „Chci zrušit všechny daně, chci, aby všichni měli nadprůměrnou mzdu. Chci zavést zcela bezplatnou zdravotní péči. Chci opravit všechny silnice....“ křičel na nás z tribuny. A bilboardů. A televize. A novin.
My jsme se mu jen smáli.
Ve volbách získal Masazin sedmdesát procent hlasu a hned začal s reformami.
Tři roky bylo vše skvělé. Pak přišly první hladomory. Většina hospodářské pomoci skončila na jeho účtu ve Švýcarsku. Revoluční buňky se ho pokusily neúspěšně zlikvidovat.
Jenom víc utáhl šrouby.
Pak na nás zaútočilo Rusko a obsadilo nás. Naštěstí.

Byl mi svěřen náročný a důležitý úkol. Střežil jsem tajemství, které se nesmělo dostat na světlo.
Snad jsem byl příliš slabý, snad jsem se provinil přílišnou láskou a úctou k vědění, že jsem ho tak dlouho ukrýval. Lituji toho.
Věděl jsem, že ho nemohu skrývat navždy.
Kdyby jen bývali poslušni! Měli si hledět toho, co jim bylo určeno, a ne se starat o to, co jim mělo zůstat skryto.
Jen kvůli tomu zahynuli. Pro své hříchy a nedostatek pokory.
Co je však několik bezvýznamných životů oproti Pravdě, již je nutno hájit před bludy a znectěním!
Úkol jsem splnil, odcházím spokojen.

Dnes má svátek můj manžel, můj syn a můj tatínek. Od včerejška jsem se snažila uklidit barák, aby nás pozvané návštěvy nepomluvily víc, než je bezpodmínečně nutné. Od půlnoci jsem pekla dvě kachny s tím, že dneska v klidu dodělám červené zelí a knedlíky. Jenže přesně ve chvíli, kdy jsem zjistila, že manžel zapomněl nakoupit materiál na knedlíky, manžel pro změnu usoudil, že je právě čas vymalovat předsíň. Zhruba hodinu před příjezdem návštěv, kdy jindy, že jo, a samozřejmě jedinou místnost, které se nedá při vchodu a východu z domu vyhnout. Zabít málo. Ale že má ten svátek, odložím to...

V horních patrech džungle přebývá opičí lid. Moudrý medvěd Bálú neučí jejich Slovo, neboť nemají vlastní jazyk, jen slova, ukradená ostatním.
Sami se považují za nejlepší a nejchytřejší, což s neutuchající vervou prohlašují, dokud se nezačnou prát až do krve. Ostatní jimi opovrhují, protože vyhledávají slabé a nemocné, posmívají se jim a hází na ně klacky a kameny.
Do jejich sídlišť přichází skalní hroznýš Ká jako noční běs.
Lid džungle hledí úkosem na ty, kteří loví pro zábavu, za takových nocí se však obrátí zády, zakryje si oči a zacpe uši.
A Ká tančí hypnotický tanec Smrti mezi Bandar lóg.

,,Tak pojď, Donno! Aspoň se podíváme ven," zařval Doktor.
Donna se konečně dostala z šatny, kde se musela převléct z toho zimního oblečení.
,,Ty po mně chceš, abych vyšla tam ven? Do té pouště?"
,,Ano, Tardis si stejně umínila, že se teď nikam nehne."
,,A to jenom kvůli tomu, že si tenhle modrej krám něco umane?!"
Tardis tak podivně zahučela. Donna vyjde za Doktorem ven. Dveře se okamžitě zavřou.
,,A jéje. Vypadá to, že jsem si nevzal klíče."
,,A jak se dostaneme zpátky?"
,,Počkáme, až bude mít Tardis dobrou náladu."
,,Já tě jednou vážně zabiju," zaklela.
,,Stejně bych to přežil."

Kaisa nasadila svůj vražedný výraz, ale jako by to té osobě bylo naprosto jedno. Dál si žvanila svá moudra, jako kdyby snad spolkla veškerou moudrost světa a říkala, proč zrovna ona má pravdu a tedy vlastní i ten nejlepší nápad, co byl navrhnut.
Samozřejmě neměla pravdu, ale to Kaise až tak nevadilo. Ale to, že ji zdržuje, otravuje a nechce zatraceně odejít, to už bylo příliš.
Když se zvoněním konečně daná osoba odešla, Kaisa svůj vražedný pohled přesunula na další dvě osoby, tentokrát nevinné.
„Proč je tyhle osoby zabít málo? Jako fakt, jestli nikdy nikoho nezabiju, chci nobelovku za mír!“

Trvalo dlouho, než mistr Talbot z chlapce vytáhl, kdo a jak ho zasvětil do černé magie. Když pochopil, že malý Severin považoval zasvěcovací proces za normální výuku, musel se odvrátit a skrýt ruce pod hábitem, aby hocha nevyděsil. Zatínal zuby tak silně, že ho chytala do sanice křeč, a z pěstí mu div nekapala krev.
„Toto je neodpustitelné. Mezi tebou a Thornvaldem je navždy válka,“ procedil, když byl konečně schopný promluvit.
Chlapec se ošil.
„Být tebou, vyprovokoval bych ho, aby zemřel jako démon,“ pokračoval mistr. Z jeho slov sršel chlad. „Aby se nikdy nemohl vrátit zpět.“
Severin se zamračil. „Jak?“

"...rozčtvrtit a jejich křihouše napíchnout na kůl! Vlastizrádci! Zabít málo! " zuřil předseda soudu.
Do oken pálilo slunce. Psal se rok 1621.
"Ano!" ozval se soudce, který se až dosud projevoval zdrženlivě (protože klimbal) a humanisticky (protože nebyl svině).
"Souhlasíte?" zeptal se překvapeně předseda.
"Ano. Zabít jich málo."
"Zaslouží si potupně umřít! Všichni!"
"Rozčtvrcení i ty vaše křihouše stojí spoustu peněz. Mydlář si účtuje nekřesťanské peníze, můžeme si jich dovolit třicet."
"Nebo jednadvacet, ať se to dobře pamatuje," ozval se hlas rozumu.
"21. 6. jsme se dohodli? Dvacet jedna a šest je dvacet sedm, takže jich bude sedmadvacet," ukončil debatu předseda.