DMD č. 27 pro 27. 4. 2013. Téma: Zabít málo

„Bohužel,“ zavrtěl Saturnin hlavou, „tyto dokumenty sice dokazují, že můžete být s trochou dobré vůle považována za krejčíka, ale ať počítám, jak počítám, much je stále šest. A popravdě,“ nahnul se nad stůl, „mám dojem, že v jednom případě se dokonce jedná o vosu.“
„Už je to tak, madam,“ poklepal jí dědeček soucitně na rameno, „tohle je váš třetí pokus a stále jste jich nezabila dost. Budete si muset slávu vysloužit jinak.“
Dopad dědečkovy a Saturninovy práce na poli lidové slovesnosti byl vskutku neočekávaný. Musím přiznat, že jsem skutečně netušil, jak hluboce si jejich slova paní Podolská vezme k srdci.

Na Hollingford pálilo polední slunce. Miss Eliza Paul seděla na hřbitovní zídce a velmi nedobově klátila nohama. Miss Farmer ležela na trávníku opodál a kreslila si prehistorické tvory.
Kolem prokvokaly místní drbny, vzduch jen zašuměl spodničkami a klípky.
"Viděla jsi, drahá! Molly Gibsonová, dítě ubohé, zase mluvila s panem Prestonem," lamentovala Miss Browning.
"Je to tak protivný člověk! Prý dokonce gambler!" pokřižovala se Miss Phoebe.
"Bojím se o ni, skutečně," pokračovala ustaraně první dáma a odcupitala do hokynářství.
Miss Paul pohlédla směrem, kde za kopcem tušila Cumnor Towers.
"Zabít málo, tyhle starý můry. Tenhle skandál snad aby napravovaly vyšší vrstvy."

„Pane kolego, jsou zde lidé.“
„Vidím je. Co budeme dělat?“
Dvě strašidla seděla na hřbitovní zdi a klátila kostlivýma nohama. Houstnoucím šerem přicházeli narušitelé z masa a krve se svými virgulemi, elektroměry, termokamerami a diktafony.
První strašidlo si odplivlo neviditelnou slinu.
Druhé řeklo: „Myslím, pane kolego, že máte návštěvu.“
Skupinka se zastavila u hrobky z poloviny osmnáctého století, sešlé a porostlé uschlým břečťanem.
První strašidlo ucedilo: „Tak zabít mě jim bylo málo! Ani po smrti nedají pokoj, holomkové! Jen počkejte!“
A kde se vzal tu se vzal, objevil se v jeho kostlivé ruce řetěz, a strašidlo odhodlaně seskočilo ze zídky.

Táňa se zívnutím koukla na mobil. Celé odpoledne neustále drnčel a drnčel. Ona ale neměla vůbec na nikoho náladu, a tak ho nechala, tak jak je.
Doby, kdy mobil byl jejím nejvroucnějším přáním, dávno minuly. Zrovna tak už ani neměla potřebu každý rok měnit typ. Na paušálu by byla bývala prodělala, protože s kreditem dvou set korun vystačila i na tři měsíce.
Teď ji už mobil opravdu otravoval, říkala si, že by dost možná bylo lepší ho zvednout, aby měla pokoj, ale… Počkala, až mobil dozvoní a v pauze si nastavila na volání klidnější melodii, aby měla kulisu na učení…

Co uděláš? Zabiješ mě?
Ne, sama ses připravila o možnost zemřít. To jablko, které jsi snědla, tě učinilo nesmrtelnou. Ani já tě nemůžu zabít.
Když mě nedokážeš zabít ani ty, tak se mě Narnie nikdy nezbaví. Vždycky se vrátím.
Mýlíš se, zabít tě by bylo málo. Já mám pro tebe horší trest.
Jestliže mě nemůžeš zabít, není trest, kterého bych se od tebe bála.
Tedy poslyš můj ortel. Tímto tě vyháním z tvého těla. Tvoje duše bude bloudit po Narnii. Nebude zvířete, kterého by ses mohla dotknout. Neuvidí tě ani neuslyší. Vítr a déšť tě poženou, kam budou chtít.
"Graaaau!"

Co je víc než láska, která nikdy nekončí?
Dvě stě let miluji jednoho muže. Potkala jsem i jiné, někteří mu byli podobní. Je jsem zabila bez pohnutí. Vždyť co znamenali? Jen jméno. Lidskou skvrnu na mé zemi.
Co je víc než nenávist rostoucí a hrůznící spolu s láskou?
Nemůžu ho mít, zatím. Ale jednou jistě zjistí, že se mnou chce strávit zbytek věčnosti. Do té doby bude žít. Uzavřený v temnotě nebude nic víc než zrůda, vrah nevinných, tupých občánků.
Říkáš, že je to osud horší než smrt. Já myslím, že je to dar. Jen pokud mě budeš milovat. Barnabasi...

Lisa si potmě zouvá boty a nic netuše jde do ložnice, do níž provede něco, co připomíná vpád. Sebere se ze země. Rozsvítí. Na zemi se válí tyčka, která jej způsobila. Pohledem přejede další překážky, Ianta s Evanem v posteli (nutno říct, že vypadají roztomile), nedopité pivo na nočním stolku, stejná tekutina v misce.
Ianto, probuzen hlukem a světlem, mžourá na Lisu. Dochází mu, že je zle.
„Nemyslela jsem si, že máš problém rozeznat ovci od psa! Ani bych tě nepodezřívala, že bys byl schopen nalévat alkohol nezletilým! Zabít málo!“
„Jemu se to líbilo.“ zkouší na svou obranu Ianto.
„Oba!“

Všechny hodiny lektvarů si přál své studenty počastovat jednou pěknou Avadou kedavrou přímo mezi oči. Tedy s výjimkou studentů ze Zmijozelu - a to u některých z nich, jako byli Crabbe a Goyle přemýšlel třeba o použití Petrificus totalus. Nebyl by v tom žádný rozdíl.
Jenže za a) zabít své studenty bylo sice lákavé (žádné tupé hlavy, žádné vybuchující kotlíky, žádné opravování stupidních esejů atd.), ale zcela nedostačující a za b) představa zbytku života stráveného v Azkabanu ho ani trochu nelákala.
Tam by nemohl sledovat, jak se Potter kroutí (a nenávistně ho probodává pohledem), když musí sekat tlustočervy nebo pitvat tarantule.

Jack junior seděl v židličce. Zpod dlouhých řas svítila modrá kukadla, zbytek tváře pokrývala přesnídávka.
„A tady letí Supermarine Seafire,“ řekl nadšeně Jack a zamířil se lžičkou k dítěti.
Jack junior snědl asi půlku nákladu zmíněné stíhačky.
„A na řadu přichází Blackburn Skua,“ pokračoval otec.
„Už ti chybí jenom Westland Welkin a Hawker Tornado. Tímhle tempem ho nenakrmíš ani do večera,“ pronesl suše Ianto a přivoněl k hrnku s čerstvou kávou.
„Ba!“ řekl Jack junior a na Iantově saku přistálo sousto přesnídávky.
„Zabít málo,“ zamumlal Velšan.
„Koho?“ otázal se Jack.
„Tebe. U malého Jacka si tou nesmrtelností tak jistý nejsem.“

Mladý rytíř Jedi zavrávoral a vytřeštil oči. Okolo stojící Jediové ustali v hovoru a soucitně pozorovali jednoho ze svého středu.
Hluboký, přerývaný nádech. Bolest. Zvonění v uších, skoro jako řev. Ta tupá bolest. Krátký výdech a marná snaha znovu se nadechnout. Výbuch bolesti v hrudi.
Kdesi daleko jeden padawan klesá na kolena v rudé záři meče svého sithského vraha.
Bolest. Strašlivý, svazující strach. Lítost. Mistr proti své vůli vnímá všechny pocity svého žáka. Zklamání. Stud, ponížení. Neschopnost se ubránit. Vyprchávající život. Není smrti, jen Síly.
„Velmi dobře.“ Sith se usmál. „Zabít padawana nestačí, tu pravou bolest teď cítí jeho… ‚mistr‘.“