DMD č. 27 pro 27. 4. 2013. Téma: Zabít málo

Vlastimil Chabrek litoval spousty věcí.
Že se té lešačikče nevyhýbal velkým obloukem.
Že za těch jejích pět švestek neusmlouval vyšší cenu. Peněz neměl nazbyt.
Že nemlčel, když umřela.
Že Vulpesovi neřekl hned, kdo v domě bydlel, místo lží o zbytkové magii.
Že…
Chatrná magická závora na dveřích náhle praskla.
Než cokoliv zmohl, smýkl s ním vzdušný vír. Vzápětí ho pevně spoutal červený paprsek.
Že rozzuřil zrovna prchlivého liškomága, toho zalitoval nejvíc. Co s ním provede?
„Zadržte, Evžene.“ Bože, Sojka si na něj došlápl taky. „Jsme přece civilizovaní lidé.“
Evžen se významně zašklebil: „Jak kdo.“
Vlastimil zděšeně vydechl: „Všechno vám vysvětlím.“

Pro zrádce panovníka nebyla obyčejná poprava dostatečným trestem. Kati je udržovali naživu týdny, v dlouhém a trýznivém umírání.
Mysleli na to oba: vévoda, jemuž čepel zrádného strážce projela stehnem a přišpendlila ho k podlaze, i útočník, který ležel vedle něho s Janisovým mečem na krku.
"Zabij ho!“ přikázal Wilhelm Janisovi.
Mužovy oči se naplnily nejprve nevírou a vzápětí vděčností.
Janis zaváhal.
Z chodby se ozývaly výkřiky.
„Prosím!“ Strážcův hlas úpěnlivě žadonil. „Udělej to. Rychle!“
Janis pochopil.
Krev vévody a zrádce se smísila na podlaze.
To dřevo se může rovnou vytrhat a vyhodit, pomyslel si Wilhelm těsně před tím, než omdlel.

Reproduktory po akademii zachrastily a začaly přenášet sdělení ředitele školy.
[„Pozor pozor! Z důvodu údržby byl jeden z kuchyňských mrazáků dočasně přesunut ven. Chladič nicméně ještě chvíli poběží a jeho kov bude chladem lepkavý. Je nebezpečné se tohoto chladiče dotýkat, nebo jej dokonce olizovat. Zabiju každého, kdo se k tomu přiblíží. Konec hlášení.“]
Velmistr vypnul mikrofon, natáhl se v křesle a užíval si dvaceti minut klidu.
[„Tati?“] objevila se náhle ve dveřích hlava Simbaccy, jasně indikující nějaký průser, [„kdyby někdo ten chladič čistě teoreticky olízl, jak ho máme odlepit?“]
[„Dementi fakt!“] zařval Champbacca vojevůdcovsky a vzteky při tom převrhl stůl.

Tolik miloval Ráchel! Vzpomínal, jak se poprvé potkali. Byl ochoten pro ni zemřít. Co proti tomu byla dlouhá služba? Jákobovo srdce se postilo sedm roků. Uběhlo to jako voda. Těšil, že budou svoji.
Jenže otec Ráchel mu v noci podstrčil starší Leu. Pro nedočkavou touhu si toho nevšiml. Tma přikryla vášeň.
Ranní světlo odhalilo podvod. „Zabít málo,“ našeptávala mu zloba. „Tys mne oklamal!“ rozčíleně křičel Jákob.
„Máme zvyk provdat nejprve starší dceru, potom mladší. Můžeš si po týdnu vzít i Ráchel, ale odsloužíš dalších sedm let,“ oznámil nekompromisně tchán. Jákoba to neodradilo. Konečně byla Ráchel jeho.
Máš taky takovou lásku?

Provinilec byl jen vyhladovělé děcko; přesto se dokázal vetřít do královy střežené zahrady a ukrást jablko, o němž pověsti lhaly, že zažene hlad navždy.
„Dej zloděje popravit, a tvůj lid pozná, že jsi spravedlivý,“ pravil první rádce.
„Před popravou nechť jej kat mučí, a tvůj lid pozná, že jsi přísný,“ radil druhý.
„Nakrm ho a přijmi do služby, neboť je chytrý, obratný, a tvou laskavost splatí věrností,“řekl třetí.
I zavolal král kata, dal zmrskat a vyhnat své dva rádce a třetího povýšil.
Tak lid poznal, že král je spravedlivý, přísný i laskavý, a že být rádcem je rizikové povolání.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tady děláš?“ zeptal se Záporák zmateně.
„Přišel jsem tě porazit,“ pokrčil rameny Hrdina a tasil meč.
„Tak pr!“ naznačil Záporák rukama ve vzduchu oddechový čas. „Jsem si skoro jistej, že jsem tě při našem posledním setkání zabil.“ Hrdinův meč znatelně poklesl.
„Škrábnutí.“
„Usekl jsem ti hlavu,“ odtušil Záporák chladně.
„Fakticky?“
„Jo, umělecký dílo. Znáš to. Krev, ďábelskej smích, blesky...“
„To je nějaká pitomost, ne?“
„Nepamatuješ se?“
„E-e.“
Nastalo ticho. Oba aktéři vytáhli z pod plášťů scénáře. Následně oba zoufale zaúpěli.
Fanoušci vyžebrali pokračování.
"JAK TĚ MÁM K ČERTU ZABÍT, KDYŽ AUTOROVI VYDĚLÁVÁŠ TAKOVÝ PRACHY?"
"Promiň."

Přitiskla útočníkovi nůž na krk. Bolest v levém rameni nevnímala. Pes přikrčený v koutě ježil srst a temně vrčel.
„Vy Sullivane!?“ zasyčela. Mladík byl bledší než smrt. Tušila, co se mu honí hlavou. Stačilo jediné slovo a kadet by se houpal na ráhně. Za napadení důstojníka se platilo životem.
„Co vás, to ksakru popadlo!?“
„Já... chtěl jsem... pomstít...“ Zasípal. V tom jí to došlo.
„Ryana? Rebely?“
S námahou přikývl. Spustila ruku s nožem. Mladík si promnul krk.
„Vypadněte...“ Sykla. Nepřála mu smrt.
„Vy mě nenahlásíte?“ Vrhl na ni zmatený pohled.
„Ne.“ Možná dělá chybu... Možná tím splatí část vlastní viny...

Zuzana si téměř okamžitě zamilovala Dorotčiny děti a moc ráda pomáhala Dorotce s prací. Došlo jí, že po letech na válečných polích je tohle život, který by chtěla. Chalupa, dům, děti. Jenže děti mít nemůže.
„I třeba budeš, uvidíš,“ povzbuzovala ji Dorota, když se jí Zuzana svěřila.
„Když mi bylo osm, násilím si mě vzal jeden Šváb. Přežila jsem, ale lůno mám mrtvé.“
„Zasloužil by zabít!“ vzkřikla Dorota, od rány jako vždy.
„Potkala jsem ho, za pár let později v severních Němcích. Dýchal, ale údů neměl a oči mu kloval krkavec,“ kontrovala Zuzana chladně, „válka pro něj byla horším trestem.“