Kouř a zrcadla

"Kolik z toho, co děláš, je opravdová magie?" zeptal se Peregrin.
"Moc ne. Většinou využívám přírodní síly," odpověděla mu a zamíchala bublající kapalinu v kotlíku. "Nebo iluze - ty jsou dobré, když chceš někoho ohromit - nebo vyděsit."
"Ukážeš mi nějakou?"
Čarodějka kývla k ozdobným kruhům na rámu zrcadla: "Nespouštěj je z očí." Peregrin poslušně zíral.
Žena zamumlala několik cize znějících slov a zamávala mu rukou před obličejem, i když v dostatečné vzdálenosti. Jak znovu ostřil na zrcadlo, zdálo se mu, že vidí mizející obrys - a byly pryč.
"Jak jsi to udělala?" zeptal se překvapeně.
"Dobrý čaroděj své triky neprozrazuje," usmála se.

Když hudba dozněla, Peregrin ještě chvíli setrval na místě. Pak uslyšel klapnutí dvířek. Pomalu a téměř automaticky se pokřižoval, zvedl se a vydal se ke zdroji toho zvuku - jak se domníval, bočnímu oltáři.
Chvíli si uznale prohlížel zdařilou řezbářskou práci, až se zpoza husté mřížky ozvalo odkašlání. Teprve teď si všiml umně vyřezávaného a dokonce vypolstrovaného klekátka. Přišlo mu hloupé odejít, a tak si klekl.
"Odpusť mi, Otče, zhřešil jsem," začal naučenou frází.
"Matko," ozvalo se přísně.
To Peregrina zarazilo: "Matko?"
"Představená. Tento kostel patří ke klášteru Řádu sester těšitelek," vysvětlil mu bezesporu ženský hlas. "Odkud jsi sem zabloudil, synu?"

Když čarodějku místní ovčák požádal, aby se podívala na jeho psa, čekala všechno možné.
Běžná zranění i nemoci by dokázala vyléčit, ale tuhle... tuhle ne.
Psu z pootevřené tlamy odkapávaly provazce slin. Ploužil se kolem stodoly, jen občas na něco jakoby zaútočil.
"Je mi líto," čarodějka potvrdila ovčákovy obavy. "Bude lepší..."
Ovčák kývl a poručil zvířeti: "Tak pojď Pam. Pelíšek!"
Pes kupodivu na nacvičený povel zareagoval a schoulil se na deku v jednom rohu. Čarodějka k němu přiklekla, uklidňovala ho, zatímco mu píchla injekci.
Pam sebou škubnul, ohnal se po ní, ale pak se jeho dech zpomaloval, až docela ustal.

Čarodějka zadržela dech, vklouzla pod hladinu a otevřela oči.
Do uší ji tlačilo ticho, plíce jí lehce svíral tlak vody.
Pozorovala žabky proplétající se změtí leknínových stonků.
Jejich listy ležely na hladině nad ní, roztažené jako paraplíčka vznešených slečinek.
Plavala co nejdál doprostřed jezera.
Příbřežní bahno ustupovalo hrubšímu písku a voda postupně tmavla.
Sem tam se objevil trs řas, mezi kterými se proplétaly rybky zvláštních tvarů i zbarvení.
Pak zamířila tam, kde se do jezera vléval potok. V jeho ústí se dobře dařilo mušlím. Většina z nich byla otevřená, vypadaly, jako by se vyhřívaly na slunci.
Tyhle chvíle by nevyměnila.

Kromě mnoha jiných činností, které střídala, dokázala čarodějka léčit a ošetřovat i většinu domácích zvířat. Nejen při nemocech, ale například i přitom, když přicházela na svět mláďata. Když se kráva telila, klisna hřebila nebo ovce bahnila, bylo dobré mít čarodějku po ruce. Čarodějce připadala všechna mláďata roztomilá a nový život vždy s nadšením vítala.
U lidského porodu však asistovala jen zřídka. Jednak proto, že lidé - zejména otcové - se dali od trpící matky odehnat podstatně hůř než ostatní zvířata, ale také proto, že podle jejího názoru každý čerstvě narozený človíček byl hluboko pod přírodním průměrem, jak z hlediska schopností, tak esteticky.

Poté, co se neslavně vrátila ze své dobrodružné výpravy, čelila od svých rodičů i sester mnoha výtkám a kritikám.
Například stolování:
V lese stačila jedna lžíce na všechno.
Doma ji nutili používat ty správné vidličky.
Když cestovala se dvěma muži, byla u jídla klíčová rychlost - většinou netrpěli hlady, ale také jim nic nepřebývalo. Když chvíli zaváhala, jeden z jejích společníků si pomohl ke zbývající části její porce.
Teď ji všichni peskovali za to, že hltá.
Na výpravě se jedlo, když a dokud bylo co.
V otcově sídle se první večer přejedla, až ji celou noc držely vzhůru křeče v břiše.

Panovalo všeobecné a neochvějné přesvědčení, že by se mladý vévoda potřeboval oženit.
Lucien všechny předhazované dcery, neteře, sestřenky a vnučky ignoroval, aniž by se jevil hrubým. Nakonec se však rozhodl učinit podobným pokusům rázně přítrž.
Uspořádal ples, na nějž pozval váženou vědmu, která pomáhala odhalovat osudem předurčené páry.
Všichni mladí lidé se seřadili přede dveřmi salonu. Jeden po druhém vycházeli s rudými tvářemi a sklopeným zrakem, jen občas pozvednutým tázavě k určité osobě. Ten večer se nevěsta pro vévodu nenašla.
Některá párování - například mladého hraběte H. s jeho zahradníkem, či vznešených slečinek Frances a Nancy - se však čarodějce opravdu povedla.

Každý už o nich slyšel, i když se zprávy šířily vždy jen šeptem. Nikdo nevěděl, jak je kontaktovat, přesto se o všem dozvěděli. Jejich značkou byla čtyři písmena zkratky: P.U.N.K. a zvíře ve znaku.
"Nikdy jsem nechtěl patřit mezi krysy," prohodil Lucien s náznakem neveselého úsměvu, když u táborového ohně vyprávěl o tom, jak se ho pokoušeli zrekrutovat.
Laureen si odfrkla. "To, co mají ve znaku, je sice hlodavec, ale..."
Lucien ji přerušil: "Myslím, že nemají ani použitelný kožich, ani jedlé maso. Jsou sice invazivní druh, ale pořád mají víc společného s krysou než se svým znakem."

Ta banda lapků nebyla ani nejpočetnější, ani nejchytřejší, se kterou se kdy střetli. Vyřídili je poměrně rychle i ve dvou.
"Jedno mi opravdu není jasné," nechal se slyšet Peregrin, zatímco s Laureen přivazovali bezvědomé ničemy ke stromu. "Proč se tak namáháš Laureeniným tréninkem, když se pak schová za strom?"
"Šerm je součástí základního vzdělání," pokrčil rameny Lucien, opodál hlídající bandity, kteří byli při vědomí.
"Pro dámu tedy rozhodně ne," namítl Peregrin rozumně.
"Součástí vzdělání každé dámy," ozvala se konečně předmětná dáma, "je věnovat se nějakému umění - já si vybrala to bojové. Naštěstí pro mě, umění nemusí bezprostředně sloužit praktickému účelu."

Lucien a jeho bratr trénovali šerm.
Když už mu bratr dal třetí tuš, pokaždé s uštěpačným komentářem, měl toho Lucien tak akorát dost. Zablokoval mu kord a od pasu vytáhl dýku, prosmýkl se kolem protivníka a vrazil mu ji do zad. Bratr se s výkřikem okamžitě sesunul k zemi v mdlobách.
Krásná sestřenka, která je pozorovala, k němu přiskočila, aby ho ošetřila... avšak nenašla žádné zranění. Dýka se nárazem jen zdeformovala.
Lucien na bratra chrstl vodu, a podržel mu 'dýku' před očima.
Bratr nevěřícně zíral, a pak zostuzeně odkráčel s mumláním: "...a to udělají mně, který v dětství tolik stonal!"