DMD č. 23. pro 23. 4. 2018. Téma: Malebná slova

"...beautiful beauty," the Doctor tried luring a Word Lord from his word dimension.

An immaculately dressed man appeared.

"I need help with someone from your lexical-driven dimension."

'Nobody No-one,' the Doctor mouthed.

"Nobody?" the confused Cat answered.

Another man appeared.

The Cat gasped.

"What do you want?" Rimmer snarled. "I'm saving the multiverse from a madman."

Rimmer nodded in the Doctor's direction.

"You and whose brain?" The Cat retorted.

"Me, Hilly's clever version."

"What?" The Doctor watched newcomers confusedly.

"I invented you to distract Rimmer."

"But...," the Doctor's illusion vanished.

"I can return to Red Dwarf," Rimmer said.

"Oh, no!"

Jeho laskání je opojnější než víno.
Jako nejčistší vonný olej jeho jméno.
Kvítek šáronský, lilie mezi trním - má milá.
Její oči jsou podobny holubicím, ze rtů jí kane strdí.

Lahodný je jeho hlas, nejlíbeznější jeho slova.
Jeho láska je prapor nad mou hlavou.
Jako zahrada uzavřená je má nevěsta.
Sad s granátovými jablky, vydávající přesladkou vůni.

Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mne objímá.
Naše lůžko je samá zeleň, trámy má z cedrů, střechu z cypřišů.
Voní jablíčka lásky a všechny výtečné plody nad našimi dveřmi.

Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, nebuďte a neburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.

Poznala ho přes internet, jak je v dnešní době mimo jiné také čím dál častější. Po nějaké době psaní si příjemných správ svolila ke schůzce, a byla okouzlena. Martin byl šarmantný a vtipný společník. Domluvili se poté na schůzce další a pak ještě další, jejich psaní se začlo stávat důvěrnější.

Martin ji zahrnoval komplimenty, na schůzky nosil květiny a maloval jí, jak dobře se spolu budou mít. Uměl to tak živě, až si v hlavě začala vytvářet obrazy z jeho slov.

Avšak nedlouho poté, co se dohodli na společné půjčce, Martin zmizel s celým obnosem pěněz i všemi svými sliby.

„Takže vy tvrdíte, že tento občan za vámi přišel a nabízel vám intimní spojení...“
„Nic mi nenabízel! Přišel ke mně a znásilnil mě!“
Policejní úředník se trochu zakabonil.
„Taková slova byste měla používat jen případě, že jste si jista, že vás chtěl znásilnit...“
„Zatraceně, posloucháte mě?! Ten čmoud mě prostě zatáhnul do uličky a znásilnil!“
Úředník zrudl.
„Proboha, tedy pardon, neproboha, ale takovéhle výrazy vůbec nepoužívejte! Chcete snad říci, že útočník byl tmavé pleti? Rozmyslete si dobře, co odpovíte.“
„Jděte do prdele, myslíte, že jsem slepá? Jak mi pomůžete?!“
„Promiňte, ale uvědomujete si, že jste právě použila několika hrubých slov?“

Oblýskané sukovité schůdky jsou téměř kolmé a slanou vodou kluzké. Držím lesklý podnos s kávou a vejci se slaninou zdravou rukou a tou zafačovanou se mírně opírám o schůdky. Zaklepu na bílá dvířka kajuty a vstoupím, bosé nohy se zaboří do malinově plyšového koberce.

Kapitán je vzhůru už od půlnoci. Mračí se do tlustých knih, plavé a šedé pramínky vlasů se mu vyplétajá z cůpku.

Když mě spatří, nasadí vlídný výraz a shodí z pruhovaně polstrovaného taburetu černorezavou kočku Mášu. Snídani si položí na klín.

Než dosnídá, nechá mě zkoumat si z mapy malebná slova. Kalimantan, Flores.

Brigáda na trajektu.

To slovo bylo o to hezčí, že zaznělo hlasem Hugh Granta do úplného ticha.
„Ha, trésor!“ zvolal náhle Pirát Kapitán řečí chronických defétistů, v níž znal Edvin akorát frázi „et voilà“, a ukazoval šavlí kamsi proti vycházejícímu slunci.
„Tesoro!“ přisadil si Dlouhý John dalším jazykem, který zněl strašně pěkně, ale kde chudák Fin neuměl ani pozdravit, a očividně byl nadšen z téhož.
„Aarre!“ zapřekládal si naštěstí náhle se navrativší Silverův papoušek do Vikingovy mateřštiny a k pracně hledanému pokladu tedy mohli zamířit úplně všichni. Za sborového volání „arrr!“, samozřejmě.
Krásu okamžiku poněkud zabila Kapitánova dcera.
„Vždyť je to jen model...“

Sněhová bouře řádí nad prérií už den a noc a den. Okenní tabulky drnčely bez přestání řadu hodin, dokud nezavály sněhem. Blizard kvílí a burácí, srdceryvně skučí v komíně a dunivými údery buší do dveří. Při každém nárazu foukne vítr skulinami kolem veřejí dovnitř sníh jako měchem.

Kamna ve větru netáhnou, každou chvíli pufnou a čmoudí, kouř dráždí v očích, Jiřík neustále kucká a Nany trne hrůzou, že se všichni udusí.

Choulí se v houni u zasypaného okna, nehtem bezmyšlenkovitě kreslí cestičku v námraze. Cestička se klikatí, najednou je z ní slovo. Něžné, malebné.
Zardělá rychle slovíčko rozehřeje horkou dlaní.

Vykreslím ti celý život a ty mi uvěříš, nebudu ti lhát ani nic zapírat a ty se ztratíš v mých upřímných slovech. Řeknu ti všechno od začátku do konce, můžu i naopak, jestli ti to uvidím na očích. Budu se na tebe koukat a ty neuhneš pohledem. I kdybys chtěla. Počkej na poslední výstřel, pak můžeš usnout. Budeš spát s otevřenýma očima a já ti ukážu svět, myslela sis, že ho znáš. Neznala jsi.
A potom odejdu, tiše a znenadání. Jenom mě doběhne, tvé tiché zavolání. Smutné je loučení jednoho člověka. Mraky se odtáhnou a vítr utiší žár letního slunce.

Občas usínám, když on zůstává sedět za stolem a tiše klepe svými dlouhými prsty do klávesnice. Ráda ho pozoruji a představuji si, jak se- právě teď- rodí další část báječného příběhu v příští z jeho knih.

Bože, kolikrát už jsem z postele sledovala temeno jeho hlavy a přemýšlela nad tím, co se v ní asi skrývá? Myšlenky sladké jako cukrová vata, která se mi nikdy neomrzí. Slova jsou nástrojem k jeho řemeslu. Pravidelně usínám s velikým natěšením na ráno, až si u kávy přečtu další kousek jeho díla. Dostávám nádhernou příležitost být první u brány do jeho fantazie, jeho světa.

"Je to kluk, maminko!" malebnost tónů těchto slov se mísí s krásou obsahovou, okořeněnou gejzíry neutuchající lásky.
Nemohu se vynadívat. Jsem fascinovaná všemi těmi zvuky, pohyby a detaily jeho maličké osůbky, kterých se mohu dotýkat a cítit nový, pulsující život. Miminko – jak krásné slovo! Slyšíte tu symfonii těch jemňounkých tónů, které jsou zosobněním bezbrannosti, lásky, krásy, života, čistoty a něžnosti?
Ani jsem se ještě nevynadívala a to moje mimi už sedí a žvatlá. Jééé...
"Máma!" vypouští ze své pusinky první slovo, doprovázeno zářící láskou v očích – nej všech nej – rajská hudba malebnosti, do níž se toužím ponořit na věky věků.

Užíváme osobní počítače, užívejme též poznámníky, destičky, jakož i chytré přenosné dálnozvuky. Mějme na klávesnicích Vstup a Unikni, oprašme z dob strojopisných přeřaďovač a zámek přeřaďovače. Můžeme míti klávesy Vlož a Vymaž, též Jinak, snad jen Ctrl se nám bude těžko do češtiny překládat.
Předchozí návrhy se týkaly tvrdovýrobků, i pro měkkovýrobky by se nějaká nová pojmenování našla. Třeba taková protipožární zeď.
Kdybych byl tytrubkářem, umístil bych na Tytrubko ohnivý projev, ve kterém bych se bil za čistotu jazyka. Kdybych byl na obličejovníku či podobné síti společenské, vedl bych tam na toto téma rozmluvy. Prozatím alespoň předkládám návrhy zdejšímu obecenstvu.

Když se narodila, pojmenovali ji Marie. Už od malička jí ty příběhy vyprávěli. O Marii a Josefu a děťátku, narozeném v jesličkách. Také o Adamovi a Evě a o rajské zahradě. A o Bohu, který nad nimi bdí a poslouchá jejich motlitby. A o tom, jak je důležité chodit do kostela a ctít desatero. A všechno to znělo tak malebně a čišela z toho láska.
Potom Marie vyrostla a začala si v Bibli číst sama. Smrt. Vraždy. Řezání hlav i údů. Nezměrné násilí. Znásilnění.
Možná, že všechno v Bibli není až tak krásné. Možná, že taky záleží na úhlu pohledu.

Everything was nice and quiet throughout the week. No one tall, dark haired around. The Psycho guy problably left or got transfered.
You will know it’s him, said Raven.
She’ll be careful.
She started a new batch of coffee. Brought reports into the control room.
Five more minutes down, ten to go. Getting there.
The handsome blonde stopped her, for the fourth time today, just to chat. A nice guy, not too pushy or anything.
She wasn’t that stupid, sweet words wouldn’t let her forget what is important here.
But she could pretend she is.
She will bring him coffee.

"Vznešená panno, smím Vás vyzvat k tanci?" otázal se rytíř dámy.
"Vážený pane, to se nesluší, abych tančila s neznámým," odvětila žena.

"Vážená paní, smím v turnaji nést Vaši zástavu?" vznesl dotaz tentýž rytíř následující den oděný ve zbroji sedíc na koni.
"Pane, jste šlechetný, avšak boj se mi ohaví," krčila dáma nosem.

"Překrásná dámo," začal rytíř větu zvedajíc kančí hlavu. Vidouc však blednoucí ženin obličej, zase ji schoval.

"Pane, a nějaká malebná slova, nebo báseň Vás nenapadla?" pozvedl panoš obočí nad počínáním svého pána.
"Jako mluvit na ní?" vyvalil rytíř oči.
Panoš si povzdechl. Oženit Lancelota bude pěkná fuška.

Vytřeštila jsem oči. Ó můj Bože, křičela jsem v hlavě. Vážně to řekl? Nemůžu tomu uvěřit!
Usmála jsem se.
Je pravda, že už spolu nějaký ten pátek jsme...
Zastrčila jsem si za ucho vlasy, které mi padaly do obličeje, a přitáhla si peřinu blíž k tělu. Takový slavnostní okamžik a já vypadám takhle.
Podívala jsem se na něj. Stál u postele a s mírným úsměvem mě napjatě sledoval.
"Udělal jsem ti palačinky s nutellou."
"Ty jsi mi opravdu udělal snídani do postele?"
Odpovědí mi byl zářivý úsměv.
"Jsi ten nejlepší kluk na světě, víš to? Miluju tě."
"Já tebe taky."