DMD č. 28. pro 28. 4. 2018. Téma: Co když řeknu ne?

Margaret slyšela svůj dech mnohem hlasitěji než slova kněze. Chladný vzduch nechával ve vyprahlých ústech pachuť zatuchliny. Stejně jako tyhle svatební šaty, jako její nastávající, který nemiloval ji, ale její jméno a dědictví.
Prohlédla si jej přes mlhu závoje. Jak samolibě se díval na oddávajícího, jako na obyčejného štolbu, který by si měl pospíšit!
Otevřenými kostelními dveřmi zazněly vzrušené hlasy. Margaret se ohlédla právě včas, aby spatřila svého drahého Thomase, jak vyskakuje z koše osobní vzducholodi.
"...za právoplatného manžela?"
"Margaret...!?"
Zářivě se usmála. "Ne."
Než ji kdokoliv stihl zadržet, rozběhla se vstříc Thomasově náruči. Zase ji zachránil, teď už napořád.

"Justiční výbor se nás ptá, jestli máme skutečný zájem na omezení plýtvání ve veřejné správě a jsme ochotni pro to něco udělat. Podle mě je třeba udělat správnou věc. Co když řeknu ano, Humphrey?"
"V takovém případě, pane ministře, by byla ustavena mezirezortní komise s cílem kontroly veškeré činnosti ministerstva a jeho zaměstnanců, jejich pracovní náplně, platů a odměn. Byla by ovšem bezprecedentně řízena nikoliv státními úředníky, jak velí standardní a osvědčený postup, ale přímo poslanci a jejich poradci."
"Cože?"
"To znamená, pane ministře, že byste se musel pravidelně zpovídat svým kolegům z Dolní sněmovny."
"Hmmm...a když řeknu ne?"

„Pracky nahoru, tak abych na ně pěkně viděl.“
Kruh samopalů mířil na neznámého, který před okamžikem vkráčel přímo doprostřed dojednávaného obchodu se zbraněmi.
„Otevři ten kabát, parchante.“
Muž mlčky odhalil vlastní samopal.
„A kurva! Hoď to na zem!“
Muž se zastavil, jakoby přemýšlel. Potom řekl jediné slovo: „Ne.“
Ozvala se salva výstřelů a mluvčímu pašeráků kulka utrhla půl tváře. Pašeráci odpověděli vlastní střelbou, ale muž se změnil v rozmazanou skvrnu. Odněkud vytáhnul glock desítku a sázel kulky jednu za druhou do pašeráckých pršiplášťů.
O pár okamžiků později o zem klepla poslední mrtvola a Patejl stál v rozšiřující se kaluži krve.

"Co si o sobě myslí?! Unese mě a já se do něj mám zamilovat? A navíc se mám vzdát života venku a navždy ztvrdnout v podsvětí?"
(...)
"Devět měsíců s matkou a jen tři zimní měsíce s ním... To by možná šlo."
***
"Já se divím, že ho pořád baví zkoušet na mě ty jeho triky. Neřekla jsem mu snad jasně ne?"
(...)
"Jéé, ty jsi ale roztomilá kukačka. A co to máš s křídlem?"
***
"Díky, tati. Byli bychom opravdu výborný páreček. Já, nejkrásnější bohyně a ošklivý kulhavý kovář. Ani náhodou!"
(...)
"Ale vlastně nikdo netvrdí, že musím trávit celé dny s ním, že?"

"Co se děje?” zeptal se tiše. Měl pět sester, dokázal rozpoznat, když něco nebylo v pořádku.
Nadechla se. Vydechla. Teprve pak odpověděla: “Budu mít dítě.”
Tohle nečekal! Strnul. “Samozřejmě, že si tě vezmu.”
Nevesele se zasmála. “Co když řeknu ne?!”
“Neblázni! Je to jediné rozumné řešení.”
“Jediné. Rozumné. Řešení,” odsekávala. “Dělala bych ti jen ostudu. Stydíš se za mne, dobře to vím. Kdyby sis mne opravdu chtěl vzít, mohls dávno. Ale tvoje rodina…”
Nedokázal jí říct, že je to jinak. Že ji před svou rodinou tají z úplně jiného důvodu. Že nechce, aby poznala jeho babičku, matku a hlavně sestry…

"Vzhledem k tomu, že poslední zpráva od Listera říká, že objevil nevyrabovaný bar na palubě 132C, můžeme očekávat, že se nevrátí dříve než za týden. To nám dává dostatek času, abychom vyklidili a dekontaminovali jeho skříňku. Kryton při posledním pokusu přišel o kartáč a tři prsty, takže musíme být opatrní."
"Mám se přiblížit k masožravýmu smetišti? Kdybych tě neznal, myslel bych, že jsi poslal mozek na dobročinný účely."
"Tohle není pozvánka, ale rozkaz."
"Jo? A co když ho neposlechnu, ty nylonovej strašáku?"
"Tvůj šatník potká nehoda, ve které bude figurovat sekačka na trávu, kýbl asfaltu a hejno zmutovaných molů."
"Vyděrači!"

Povinností ředitelky je mnoho. Povinností Minervy McGonagallové, kličkující mezi požadavky ministerstva a požadavky svědomí, je mnohem víc. Nemůže vědět všechno.
„Nepřicházím za ředitelkou,“ sdělí Aurora opatrně, „ale za hrdou Nebelvírkou, kterou jsem znala a která by tohle nikdy nedopustila.“
Položí na stůl zkrvavený vzkaz.
Ředitelka mlčí. Nebelvírka takové bezpráví zamítá.
Toulavá kočka prochází nočními Prasinkami. Je na lovu.
V zákoutí temných uliček zní sténání a vzdechy. Dva stíny se od sebe oddělí, jeden se sveze k zemi a slastnému bezvědomí, druhý se otře a šátrá po spuštěných kalhotách.
Ve tmě zazáří dva zelené body. Ostré drápky najdou svůj cíl.
Výkřik.

Uzimení z plavby po jazere, vyľakaní tisíckou očí vo Veľkej sieni.
"Čo keď poviem triediacemu klobúku nie?" drmolil akýsi chalan. "Bojím sa, že..."
Aj Harry sa bál, až ho bolelo brucho.
*
"Potter, Harry!"
Tuho zažmúril viečka. Hm, tak kam ťa dáme? mrnčal klobúk. Odvaha ti veru nechýba... Hlúpy tiež nie si... Chcel by si byť slávny?
Nie. Chcem len niekam patriť, prial si Harry, pre zmenu k nejakým... dobrým ľuďom...
Chápem... povedala tá stará zaplátaná vec, čo nikdy nepoznala ľudské starosti. Som demokrat, vieš? Snáď sa nezmýlim, keď poviem -
Posledné slovo klobúk vykríkol.
Jeden zo stolov prepukol v šialený jasot.

Vran dožvýkával druhou půlku Liščiny večeře. Nabídla mu ji s tím, že musí myslet na svou linii. Nevěděl, co by to mělo znamenat, ale jídlo navíc nikdy neodmítl.
Teď se z přilehlé komůrky ozýval zvuk deště.
Trvalo dobrou hodinu, než se Liška vynořila. Byla zabalená do dvou velkých ručníků a za ní se ven vyvalila oblaka páry.
„To je fakt teplý déšť?“
„Byl,“ řekla, zatímco si ručníkovala vlasy. „Obávám se, že jsem všechnu teplou vycmrndala...“
„Nevadí,“ polknul poslední sousto, skopnul boty a hopnul do postele.
„Padej se umejt.“
„Proč?“
„Smrdíš. Když se neumeješ, budeš spát na zemi.“
Zvolil si pohodlí.

"Pojď udělat tohleto!" Huláká máma z kuchyně, pohánějíc dceru k domácím pracem.
"Ahhh, ano." Povzdechne si dívka rezignovaně zatímco se zvedá a jde směrem kde je její mamka.
"No tak, no tak. S trochou života by to nešlo? To tvoje 'ano' taky nemusí zní tak otráveně!" Hudruje žena, jež je neustále plná starostí, neznajíc slovo 'odpočinek'. Když už si nějaký dobřeje, tak se za něj cítí provinile a hledá omluvy.
Fajn, co když odteď budu říkat 'ne'! Pomyslí si dcera.
"Pojď udělat tohleto!" Ozývá se znovu bytem.
"Neeee," zakňourá dívka potichu pro sebe. Energeticky se pak ozve jasné "Ano, mami!"