Vtipy

Vejde paní ve středních letech do lékárny a chce, aby jí lékárník prodal nějaký prudký jed.
„Vážená paní, nezlobte se, že se ptám, ale na co vám ten jed bude?” ptá se lékárník.
„Chci napustit jedem jablko a otrávit jím svého manžela a jeho milenku!” praví paní.
„Ale já vám nemůžu ten jed prodat, abyste někoho zavraždila!” říká zhrozeně lékárník.
Paní vytáhne z kabelky fotku, na které je muž a žena v jednoznačné pozici. Muž na fotce je manžel zákaznice a žena na fotce je lékárníkova manželka.
Lékárník si pečlivě prohlédne fotografii a přikývne: „Promiňte, nevěděl jsem, že máte recept!”

Provoznímu restaurace U otráveného jablka zvoní pozdě večer telefon:
„V kolik hodin zítra otvíráte?” ptá se hlas na druhém konci.
„V devět,” odpoví provozní a pouští to z hlavy.
O půlnoci však zazvoní telefon znovu.
„V kokolik zítrrra otvíráte?” zní ze sluchátka mírně podroušeným hlasem.
„V devět,” odpoví provozní trpělivě znovu.
Ve čtyři ráno vzbudí provozního další telefonát.
„Tatatak f kol-lik ráno otev-řřřeš?” ptá se už dočista opilý hlas.
Brutálně probuzený provozní už začíná být mírně naštvaný.
„Už jsem vám předtím říkal, že můžete přijít v devět,” zařve do telefonu.
„Kdy-když já už jsem veve-vnitř, tys mě tu večer zam-knul!”

Egypt, turistické letovisko. Slunce nemilosrdně peče a turisté stojí fronty na autobusy, které je mají dovézt k pyramidám.
Najednou přiletí rodina s hordou dětí, všechny předběhnou a obsadí v autobusu veškerá volná místa. Když nastoupí stařeček s hůlkou, děti ho nepustí sednout a tak musí stát.
Po chvíli autobus prudce zatočí, stařečkovi podjede hůlka a dědoušek se skácí na zem.
Jeden z chlapců mu říká: „Kdybyste měl na té hůlce od spodu gumičku, tak byste nespadl.”
„Nevím, kde bych vzal na poušti gumičku, ale kdyby měl gumičku tvůj otec, tak by mohlo být o jedno volné místo na sezení víc.”

Indiánčin starší bratr měl jméno Strom zelený,
to proto, že pod takovým údajně byl zplozený.

Její sestra poetické přízvisko též mohla mít,
neboť při početí jejím měsíční prý zářil svit.

Jenom ona na svůj původ nesměla se otce ptát,
proč zrovinka Prasklá guma museli jí jméno dát?!

Tou rodinnou historií lidi se furt baví
a mladičkou indiánku do běla to žhaví.

Pouští nyní plahočí se indiánská holčička,
naše známé nedochůdče, vzrůstem spíše "gumička".

Fantazií nucena je plnit zvrhlé lidské vize,
do života přináší to často nečekané krize.

"Nenávidím anekdoty, vás jakbysmet, Sosáci,
to nemáte celý duben nic lepšího na práci?!"

Dřevorubecká firma shání nové zaměstnance, ale nikdo pořádný se nehlásí. Už to skoro vzdávají, když se jim přihlásí malý, vyzáblý chlapík se sekyrou jménem Gumička.
Personalista se na něj jenom podívá a chce ho poslat pryč.
„Dejte mi šanci, abych vám ukázal, co umím,” žádá Gumička.
„OK. Vidíte támhleten obrovský dub?” říká personalista. „Jděte a porazte ho.”
Za pět minut je chlapík zpátky. „Hotovo.“
Personalista říká užasle: „Kde jste se naučil tak dobře stínat stromy?”
„V Saharských lesích,” odvětí maličký muž.
„Počkat, myslíte Saharskou poušť, ne?” namítne personalista.
Malý chlapík se zasměje a připustí: „No ano, tak tomu říkají teď.”

Krásný jarní den, vlak jede rozkvetlou krajinou, cestující se kochají pohledem z oken. Najednou vlak zastaví.
„Co se děje?” ptají se cestující, když se konečně ve vagoně objeví osoba v železničářské uniformě.
„Na kolejích stojí kráva,” zní odpověď průvodčího.
I odeženou tedy pasažéři a osádka společnými silami krávu a jedou dál. Za chvíli však vlak stojí znovu. A opět kráva!
Když se to opakuje pošesté, ozve se při odhánění jeden z pasažérů: „Propána, takhle nestihnu ve Veselí poslední vlak domů, to se tu potuluje tolik krav?”
„Ani ne,” říká strojvedoucí, „to je pořád ta stejná. Už jsme ji zase dohnali.”

Jednou takhle chlapík na dvorku řeže dřevo, a jak tlačí smrkový kmen cirkulárkou, ufikne si všech deset prstů.
Běží na pohotovost a tam mu doktor povídá: „Tak mi ty prsty dejte a já se podívám, co s tím.”
Chlapík na to: „Ale já ty prsty nemám.”
Doktor se rozčílí: „Člověče vy jste na pěst, jak si to představujete, že ty prsty nemáte? Píše se začátek jednadvacátého století, máme mikrochirurgii a spoustu neuvěřitelných metod, mohl bych vám je přišít zpátky a byly by jak nové. Proč jste je nepřinesl?”
Chlapík zoufale zasténá: „Krucinál, doktore, a jak jsem je asi měl posbírat?”

Petr sedí u lůžka své umírající ženy. Ta se mu sotva slyšitelným hlasem zpovídá:
„Péťo, miláčku, musím se ti k něčemu přiznat, než odejdu... Já... já jsem ta, která sebrala milion z tvého trezoru. Utratila jsem ho na dovolené s tvým nejlepším přítelem Sašou. Také jsem prodala všechny tvoje investiční cihly a místo nich dala kočičí zlato. A byla jsem to já, kdo přinutil tvou milenku opustit město. A já jsem ta, která nahlásila tvoje daňové úniky úřadům...”
„To je v pořádku, miláčku, už na to nemysli,” odpovídá Petr, „to já jsem ten, kdo ti dal do pití ten arsenik.”

Je krásný jarní den, sluníčko peče jak zběsilé, ale bazény nejsou ještě v provozu, takže partička dětí vymýšlí, jak se zabavit ve stínu. I rozhodnou se jít si hrát do lesa. Chvíli skotačí a pokouší se hledat houby, když vtom najednou narazí na oběšence. Většina dětí se strašně lekne a s křikem se rozprchnou, jen Pepíček tam zůstane a čeká. A čeká. Nakonec se naštve, zamíří přímo k umrlému, chvíli si ho prohlíží a pak naštvaně zařve: „Už tady čekám nejmíň hodinu, tak už se přestaň konečně houpat, sobče, a koukej zmizet někam hodně daleko, ta houpačka není jenom tvoje!”

Čerstvě stvoření Adam a Eva si užívají krásný den, zkoumají všechny nové rostlinky a zvířátka, když k nim přijde Bůh a povídá: „Zde leží počátek všeho, vesmíru i lidstva, tak tu pro vás mám dva dárky. Jeden z nich je čůrání ve stoje.”
Adam se hned ozve: „Já, já, to chci já!”
Bůh na něj ukáže prstem, a Adam začne poskakovat a ve stoje počůrá támhle kytičku, tuhle strom a onde kámen, a raduje se jako malé dítě.
Eva s Bohem ho jen tak pozorují, pak se Eva otočí na Boha a zeptá se: „Co je ten druhý dárek?”
„Mozek.”