Vtipy

Zvířátka si v lese postavila parádní kadibudku s okénkem a dveřmi. Druhý den zjistí, že je u hajzlíku vyražený okno, tak svolají schůzi za účelem zjištění pachatele.
„Já bych o tom něco věděl,“ přihlásil se zajíc. „Jdu takhle kolem novýho záchoda a slyším divný funění. Tak chci kouknout, co se děje a v tom se rozlítnou dveře, chytne mě medvěd, vytře si se mnou prdel a vyhodí mě zavřeným oknem.“
Všichni se po sobě kouknou, ale medvěd je silák, tak ho nechají na pokoji. Druhý den jsou u hajzlíku vyražený dveře, tak svolají opět schůzi.
„Já bych o tom něco věděla,“ přihlásí se liška. „Jdu takhle kolem našeho záchodku a slyším divný funění. Jdu blíž, vtom se rozlítly dveře, popad mě medvěd, vytřel si se mnou prdel a prohodil mě dveřma.“
Všichni se zase po sobě naštvaně kouknou, ale přece jenom medvěda nechají na pokoji. Třetí den kadibudka není. Všude po okolí jsou třísky z prken, střecha se kymácí napíchnutá na nejvyšší borovici a zbytek okna je nalezen půl kilometru daleko.
Svolají tedy třetí schůzi. „No, tak tohle je už učiněný vandalství, kdo o tom něco ví?!“
Chvíli je ticho… „Nó, já bych o tom něco věděl,“ přihlásí se ježek…

I přes varování svého šéfa, že zažije nejhorší čínské mučení, svede-li jeho ženu, mladý asistent se s ní v jejich letním sídle vyspí.
Ráno se probudí a má na prsou velký balvan s nápisem: „1. nejhorší čínské mučení – velký kámen na hrudi“. Asistent pohrdavě odnese kámen k oknu a demonstrativně ho vyhodí ven.
Shora si na něm všimne nápisu: „2. nejhorší čínské mučení – kámen přivázán k pravému varleti“.
Balvan je už moc daleko na to, aby ho chytil, tak vyskočí z okna za kamenem a pod oknem uvidí další nápis: „3. nejhorší čínské mučení – levé varle přivázané k noze postele“.

Přijde blondýnka na čerpací stanici a říká obsluze: „Prosím vás, já jsem si zabouchla v autě klíčky, mohl byste mi poradit?“
Čerpadlář jí vysvětlí jak vyháčkovat zámek, i drátek jí půjčí. Slečna poděkuje a odejde. Za chvíli přijde další zákazník a může se umlátit smíchy. Čerpadlář se ptá, co tak zábavného viděl.
Zákazník: „Víte, venku stojí u auta blondýnka a drátkem se snaží vyháčkovat zámek od auta.“
Čerpadlář na to: „A co je na tom k smíchu, sám jsem jí to poradil.“
Chlap odpoví: „Jen to, že v autě sedí druhá a napovídá jí: Ještě trošku doleva, ještě trošku doleva...“

Vejde paní ve středních letech do lékárny a chce, aby jí lékárník prodal nějaký prudký jed.
„Vážená paní, nezlobte se, že se ptám, ale na co vám ten jed bude?” ptá se lékárník.
„Chci napustit jedem jablko a otrávit jím svého manžela a jeho milenku!” praví paní.
„Ale já vám nemůžu ten jed prodat, abyste někoho zavraždila!” říká zhrozeně lékárník.
Paní vytáhne z kabelky fotku, na které je muž a žena v jednoznačné pozici. Muž na fotce je manžel zákaznice a žena na fotce je lékárníkova manželka.
Lékárník si pečlivě prohlédne fotografii a přikývne: „Promiňte, nevěděl jsem, že máte recept!”

Provoznímu restaurace U otráveného jablka zvoní pozdě večer telefon:
„V kolik hodin zítra otvíráte?” ptá se hlas na druhém konci.
„V devět,” odpoví provozní a pouští to z hlavy.
O půlnoci však zazvoní telefon znovu.
„V kokolik zítrrra otvíráte?” zní ze sluchátka mírně podroušeným hlasem.
„V devět,” odpoví provozní trpělivě znovu.
Ve čtyři ráno vzbudí provozního další telefonát.
„Tatatak f kol-lik ráno otev-řřřeš?” ptá se už dočista opilý hlas.
Brutálně probuzený provozní už začíná být mírně naštvaný.
„Už jsem vám předtím říkal, že můžete přijít v devět,” zařve do telefonu.
„Kdy-když já už jsem veve-vnitř, tys mě tu večer zam-knul!”

Egypt, turistické letovisko. Slunce nemilosrdně peče a turisté stojí fronty na autobusy, které je mají dovézt k pyramidám.
Najednou přiletí rodina s hordou dětí, všechny předběhnou a obsadí v autobusu veškerá volná místa. Když nastoupí stařeček s hůlkou, děti ho nepustí sednout a tak musí stát.
Po chvíli autobus prudce zatočí, stařečkovi podjede hůlka a dědoušek se skácí na zem.
Jeden z chlapců mu říká: „Kdybyste měl na té hůlce od spodu gumičku, tak byste nespadl.”
„Nevím, kde bych vzal na poušti gumičku, ale kdyby měl gumičku tvůj otec, tak by mohlo být o jedno volné místo na sezení víc.”

Indiánčin starší bratr měl jméno Strom zelený,
to proto, že pod takovým údajně byl zplozený.

Její sestra poetické přízvisko též mohla mít,
neboť při početí jejím měsíční prý zářil svit.

Jenom ona na svůj původ nesměla se otce ptát,
proč zrovinka Prasklá guma museli jí jméno dát?!

Tou rodinnou historií lidi se furt baví
a mladičkou indiánku do běla to žhaví.

Pouští nyní plahočí se indiánská holčička,
naše známé nedochůdče, vzrůstem spíše "gumička".

Fantazií nucena je plnit zvrhlé lidské vize,
do života přináší to často nečekané krize.

"Nenávidím anekdoty, vás jakbysmet, Sosáci,
to nemáte celý duben nic lepšího na práci?!"

Dřevorubecká firma shání nové zaměstnance, ale nikdo pořádný se nehlásí. Už to skoro vzdávají, když se jim přihlásí malý, vyzáblý chlapík se sekyrou jménem Gumička.
Personalista se na něj jenom podívá a chce ho poslat pryč.
„Dejte mi šanci, abych vám ukázal, co umím,” žádá Gumička.
„OK. Vidíte támhleten obrovský dub?” říká personalista. „Jděte a porazte ho.”
Za pět minut je chlapík zpátky. „Hotovo.“
Personalista říká užasle: „Kde jste se naučil tak dobře stínat stromy?”
„V Saharských lesích,” odvětí maličký muž.
„Počkat, myslíte Saharskou poušť, ne?” namítne personalista.
Malý chlapík se zasměje a připustí: „No ano, tak tomu říkají teď.”

Krásný jarní den, vlak jede rozkvetlou krajinou, cestující se kochají pohledem z oken. Najednou vlak zastaví.
„Co se děje?” ptají se cestující, když se konečně ve vagoně objeví osoba v železničářské uniformě.
„Na kolejích stojí kráva,” zní odpověď průvodčího.
I odeženou tedy pasažéři a osádka společnými silami krávu a jedou dál. Za chvíli však vlak stojí znovu. A opět kráva!
Když se to opakuje pošesté, ozve se při odhánění jeden z pasažérů: „Propána, takhle nestihnu ve Veselí poslední vlak domů, to se tu potuluje tolik krav?”
„Ani ne,” říká strojvedoucí, „to je pořád ta stejná. Už jsme ji zase dohnali.”

Jednou takhle chlapík na dvorku řeže dřevo, a jak tlačí smrkový kmen cirkulárkou, ufikne si všech deset prstů.
Běží na pohotovost a tam mu doktor povídá: „Tak mi ty prsty dejte a já se podívám, co s tím.”
Chlapík na to: „Ale já ty prsty nemám.”
Doktor se rozčílí: „Člověče vy jste na pěst, jak si to představujete, že ty prsty nemáte? Píše se začátek jednadvacátého století, máme mikrochirurgii a spoustu neuvěřitelných metod, mohl bych vám je přišít zpátky a byly by jak nové. Proč jste je nepřinesl?”
Chlapík zoufale zasténá: „Krucinál, doktore, a jak jsem je asi měl posbírat?”