Vyšehrad

Iryna přibouchne okno.
Vasyl hledí na dveře, kterými před chvíli třískl jeho syn. Nechápe. Nevidí. Nechce. Vasyl si povzdechne a dopije čaj.
Tahira si nalije čaj a pohladí vzorek na konvici. Souprava ze zapadlého bazaru. Made in Pakistan. Zívne na návod na monitoru. Čas na půlnoční překladatelské kafe.
Šimon upije kafe, přeběhne očima monitory a zahledí se do tmy za oknem. Uvidí svůj vlastní odraz.
Aleksandr si před zrcadlem prohrábne vlasy. Jeden pramen je kratší. Otevře dobře schovanou krabičku. Zrzavé vlasy. Zavře krabičku.
Olenu probudí bolest v ruce. Špatná poloha. Nakreslí muří nohu na zrcadlo ve skříni a jde spát.

Půl roku. Čas dát se do pořádku. Zvládnout vlastní život. Pak život s někým.
Kdy bude v pořádku? Za další půlrok, za rok, už nikdy?
Převalí se na posteli. Urovná uprchlé pramínky.
Možná, napadne ji, tohle sama nezvládnu.
„Chtěl jsem tě vidět.“
Tentokrát je vyvedená z míry ona.
„Pojď dál.“
„Neměl bych.“
Nepsané pravidlo domu.
„Pojď.“
On ji obejme a přitiskne své čelo na její. „Co teď?“
„Nevím, co mám dělat. Celou dobu.“
„Já taky ne,“ řekne on. Jde to ztěžka. „Ale zvládneme to. Spolu.“
Helga se přitiskne k němu, zavře oči, vdechne jeho vůni.
„Já vím,“ zašeptá. „Já vím.“

„Ivo Drapák náhodou objevil nezakreslenou kavernu. Od Emana věděl, jak reagují na sebemenší magii. Rozhodl se toho využít a narafičit vraždu jako nehodu. Zavedl ho pod kavernu a vyčaroval sféru. Propad je zavalil oba.“
Případ uzavřen. Tečka.
Zbývá uzavřít několik dalších věcí.
„Blíží se konec dubna.“
„Prodloužit smlouvu nebude problém.“
„Chci se vrátit do Prahy. Všechny případy budu do té doby mít uzavřené.“
Povzdech. „Byl bych radši za opak, ale nebudu vás přemlouvat.“
Když dorazí domů, lehne si na postel a chvíli zírá do stropu.
Chtěla změnit prostředí. Dát se dohromady. Půlrok daleko ode všeho. Od Erika.
Něco se nepovedlo.

„Standardní postup. Prověřujeme alibi.“
Emanův zástupce se zavrtí na židli. „Podezíráte mě?“
„Nesnášel jste Iva Drapáka.“
„Do katakomb by mě nikdo nedostal.“
„Co jste dělal v době vraždy? V baru vás nikdo neviděl. Kde jste byl?“
Lehké zrudnutí. Velmi konkrétní emoce.
Helga zvedne oči ke stropu. „Vyšetřujeme vraždu, takže si přestaňte hrát na gentlemana. Jak se jmenuje?“
„Kolegyně. Vdaná. Eman by to neschvaloval.“
„Všichni se shodli, že radši půjde pět pater pěšky než jet výtahem, ale v životě by to nepřiznal.“
„Ta kolegyně potvrdila, že byli spolu.“
„Pochopil vůbec, co se děje?“
„Nechce to chápat. Eman pro něj hodně znamenal.“

„Jste tady kvůli Emanu Drapákovi, že?“
Vezme Helze kabát, nabídne židli. Snad je za tím gentlemanství a ne hůl.
„Nezdržím vás dlouho. Jde o Drapákovu závěť. Kdy ji změnil?“
„Asi před týdnem.“
„Kdo u toho byl?“
„On, já a svědkové.“
„Kdo byli ti svědkové?“
„Syn a účetní.“
„Syn?“
„Můj syn.“
„Znáte vy a váš syn Drapákovy dědice?“
„Jen od vidění.“
„Mohli se o té změně dozvědět?“
„Ne. Závěť byla tajná.“
„Řekl vám důvod změny?“
„Řekl mi, že se unáhlil. Synovec se zajímal jen o peníze, o firmu vůbec. Eman je možná hodný až moc, ale hloupý není.“ Neveselý úsměv. „Nebyl.“

Beztvaré stíny tančí po zdech. Ivo sundá čelovku. Nezvyk. Dřív do katakomb nechodil ani se strejdou Emanem. Natož sám. To udělal jen jednou. Objevil nový výklenek a nad ním neznámou kavernu.
Příležitost je třeba chytit za pačesy. Dochází mu čas. Strejda moc mluví o svém zástupci. Parchant zatracenej, cpe se do rodiny a rodina kvůli němu přijde o peníze.
Strejda nakukuje do výklenku. Ivo za ním vyčaruje světelnou sféru. Nevinné kouzlo.
Na narušení kaverny stačí.
„Jsi si jistá?“
„Byla to promyšlená vražda, žádný afekt. Emanův zástupce neměl co získat. Ivo měl co ztratit. Jen poněkud podcenil oběť i vražednou zbraň.“

Svět praská na dvě poloviny, známou a děsivou. Olena hledí do propasti a propast do ní.
Třísky, prach, popraskané zdivo. Jen ona a schoulená čarodějka se šátkem.
Jasnovidec. Něco říká.
„Musíme ven. Rozpadá se to tady.“
„Nechtěla jsem.“
„Vím.“ Prasklá žilka v levém oku.
Číšník mluví o vyšehradských.
Čarodějka schovává tvář. Před kým? „Mizím. Jsem v podmínce za porušení utajení.“
„Jdu taky,“ promluví Olena.
„Počkejte tady, nic jste neprovedla…“
„Nemůžu.“
Portál. „Aspoň vás doprovodím domů.“
„Tahira.“
„Alisa.“ Neříkejte čarodějům své jméno.
„Jak daleko bydlíte?“
„Kousek. Dojdu to sama, díky.“
Asi kilometr.
„Někdo uvolnil magický potenciál toho stolu. Kdo byl uvnitř?“

Večer jde Helga domů. Po včerejším několikahodinovém rozhovoru si oba potřebují odpočinout. Každý svým způsobem.
Erik potřebuje být sám.
Helga si sedá do kuchyně se spolubydlícími. Ludmila otevře medovinu. Radna balíček karet.
„Nekecej a sejmi to.“
Červená dáma. Zamilovaná.
„Jak jinak.“
Kulová sedmička.
„Hádka?“
„Ne.“
„Nepříjemnosti? Špatně to snášíš?“
„My oba.“
Zelená sedmička. Štěstí.
„To mi nedává smysl.“
Helga se usměje. „Mně ano.“
„Seš jako hrad v Karpatech.“
„Co práce?“ změní Ludmila téma.
„Uzavíráme případ z katakomb.“
„Takže sejmi.“
„Už toho nech.“
„Proč ne?“
Zelený spodek.
„Zrádce,“ upřesní Radna.
„To sedí.“
„Znáš pachatele?“
„Ano.“
„Povíš nám to?“
„Hmmm… ne?“
„Mrcho.“

Čas schovat se do sebe. Relativní bezpečí.
Otočí do sebe sklenici vody. Vnitřní třes ještě pár desítek hodin nepřejde. V těch chvílích umí ubližovat slovy. Nevědomky.
Cítí na sobě její ruce. Napne se.
„Nesneseš teď dotek?“
„To nevadí.“ Věta, kterou kdysi říkal často. Teď jen kvůli ní. Pořád ho stojí hodně sil.
„Vadí,“ povzdechne si ona.
On přikývne. Zatlačí rukama do linky. Potřebuje se uklidnit.
Dnes nemůže spát Helga.
Zahlédla malý kousek z něj. Pak se uzavřel zpátky do sebe. Jiné to nebude.
Nechce přemýšlet. Rozhodnutá je už dávno. Proto odešla z Vyšehradu. Dočasně.
Převrátí se.
Poprvé ho vidí spát.

Je půl dvanácté, když Erik bere kabát a klíče a jde ven. Jeho sebeovládání sotva drží pohromadě.
Ven. Pryč. Rychle. Od kohokoliv. Od Helgy.
Nadechne se chladivé tmy. Skrz sevřený krk.
Po kůži mu přebíhají tmavorudé míčky s jehličkami. Třese se uvnitř.
Málem vrazí do nočního chodce. Zabočí nazdařbůh. Jde, možná běží.
Zídka. Opře se do ní. Zavře oči. Zaryje nehty do omítky. Chlad.
Nakonec klesne na nejbližší lavičku, schová hlavu do dlaní a pohupuje se, dokud to nepřejde. Ruce má rozdrásané do krve.
„Děsíš mě.“
Několik hojivých doteků. Její ruka na jeho.
„Nevím, co mám dělat.“
„Tak nedělej nic.“