Vyšehrad

I služebník lidstvu potřebuje odpočinek. Marina jde do metalového klubu. U baru zahlédne zajímavý obrys.
Jmenuje se Aleksandr a jdou k němu. Tváře mají studené od nočního chladu, ruce rozpálené touhou.
„V ložnici je tepleji.“ Smích.
Modravé světlo ve skříni. Průhledná černá koule. Magie těžkého kalibru. Marina se odtáhne.
„Nestihl jsem uklidit. Obvykle tady nikdo nebydlí.“
Marina couvá ke dveřím. „Nechte mě jít,“ vyhrkne.
„Co se děje?“
„Takže jsi vlezla do čarodějnickýho doupěte,“ shrne kolega v bezpečném bytě. „Jsi si jistá?“
„Jsem. Je to ten kluk z fotopasti.“
„Pamatuješ si, kde to je?“
Marina přikývne. „Určitě.“
„Dobře. Budeme muset zaimprovizovat.“

Olenu s každým nádechem zasáhne bodavá bolest. Aleksandr ji občas musí podpírat. Zlatica jde s nimi. Nechce dát strachu čas. U jezírka si Olena kleká na zem a daruje zemi sílu, která se jí chvěla v pažích. Zlatica v liščí podobě prohlíží trosky domu. Něco se tam zaleskne.
„Fotopast,“ vysvětlí Zlatica.
Olena se ztěžka zvedne a zakolísá. Cestou zpátky ji podpírají oba.
Fotopast vyzvednou dva cizí lidé. V bezpečném bytě stáhnou fotky.
„Někdo zlikvidoval démony.“ Kdo a proč zrovna teď?
Fotky nejsou ostré. Dívka je zrzavá. Kluk se jednou podíval přímo do objektivu.
„Je velmi hezký,“ poznamená žena u počítače.

„Soustřeď se na učení a od Aleksandra se drž dál,“ řekla Oleně matka a doufala, že dcera poslechne.
Iryna si nechala zamotat hlavu v osmnácti. Opustil ji kvůli jiné. Nezůstala sama, byla s ní Olena. Jemu to nikdy neřekla.
„Soustřeď se na učení a nehoň sukně,“ řekl Aleksandrovi otec a věděl, že syn neposlechne.
Vasyl byl kdysi zamilovaný do Oleniny pratety. Ona do něj ne, byla ambiciózní, vdaná a o jedenáct let starší. Její bratr Avram je zřídlo. Nadání je nejcennější dar. Mohla je přinést do Vasylovy rodiny. Vasyl neuspěl. S trochou štěstí a nenápadně manipulace to dokáže jeho syn.

„Kam byste chodili? V mém domě jste vítáni.“
Aleksandr nadzvedne obvaz a kradmo pohlédne ke dveřím, jako kdyby se měla objevit ranhojička a klepnout ho přes prsty. Olena sotva vyšla schody. Sedí stočená v křesle s hrnkem čaje a dekou kolem ramen.
Zlatica se v ložnici snaží znovu rozkojit. Každý zaplatil jinak.
Mohl by pokračovat sám. Mohou pár dní odpočívat. Můžou jít po rovině. Můžou se vrátit domů.
Musí zavolat velmistrovi.
„Porušils dohodu s vlastním živlem,“ shrne velmistr. „Zaplatíš cenu.“
„Já vím.“ Neodmlouvá. Doufá, že ho velmistr nevyhodí z učení. „Šlo o život.“
„Prozradili jste se. Musíte se vrátit domů.“

Magický kruh, sůl, řetězy na rukou, kotnících a krku.
„To jsem já. Zlatica.“ V lidské podobě. „Jak se jmenuješ?“
„Olena.“
„Kolik je ti let?“
„Sedmnáct.“
Lusknutí prsty. Řetězy sklouznou. „Nesouhlasila jsem. Chceš se napít?“
Bolest při nádechu. Cítí obvazy. Překročí kouzla i sůl a vezme si sklenici.
Zlatica povytáhne obočí a nadzvedne pokličku hrnce. „Nejedla jsem tři dny, ale zbylo dost pro tebe.“ Úšklebek.
„Kde je Aleksandr?“
„Vrátil se pro tebe. Dostal ránu. Daroval přebytečnou magii vodě. Je v pořádku. Postarala se o něj naše ranhojička.“
„Byl to můj nápad.“ Povzdech. „Jinak to nešlo. Dokázal je oklamat. Vás také, že?“

„Kdybychom rozbili zeď nebo revokovali démony, Zlatica zemře. Uzavřel jsem dohodu a přísahal na svůj živel. Oheň.“
Ruce mu pokrývá obvaz.
„Museli vydat Zlaticu. Musel jsem vydat Princeznu. Vysávali jí sílu. Vzali příliš. Zalkli se.“
„Dům se magií nezalkl,“ připomene ranhojička. „To Princezna?“
„Nevím. Nemohl jsem dovnitř.“ Lže.
„Vymklo se jí to z ruky,“ řekne ranhojička. „Může nás všechny zabít. Proto je v řetězech a kruhu bariér a soli.“
„Neudělá to.“
„Může.“
Ticho.
„Chci ji vidět.“
„Ještě se neprobrala. Nepustíme tě k ní, dokud neuslyšíme její verzi. Nikam nechoď. Lidé mají strach. Jakmile vystrčíš nos, dostaneš řetězy.“
„Vy se nebojíte?“

Místní ranhojičce táhlo na sedmdesát a už ji máloco překvapilo. Nejdříve se postarala o dívku. Bezvědomí, dvě bodné rány jako od tlustých jehel, vymknuté zápěstí.
Kluk měl popálené ruce a na nich řetězy. Mezi vesničany prosakovala nesmělá slova. Démoni. Černá magie.
Ranhojička si prohlédla jeho tvář v zrcátku. Žádný rozdíl. Žádná děsivá tvář.
„Sundejte ty řetězy,“ zavrčela ranhojička.
Zděšené ticho.
Klukovi došla trpělivost, vzal od ranhojičky tinkturu na popáleniny, nalil si ji na dlaň a omdlel bolestí. Když ho v domě propleskla, dala mu lektvar proti bolesti a řetězy sundala sama.
„Kde je?“ zašeptal.
„Bude v pořádku. Co se stalo?“

Vzduch je nabitý ozónem a voda křišťálově čistá. Zlatica přes hladinu volá pomoc.
Dům je v rozvalinách. Aleksandr se prodírá troskami. Ruce má rozedřené do krve. Sinalou Princeznu najde mezi cákanci barvy. Na hrudi má dvě krvavé skvrny. Aleksandr klesne na kolena a v hlavě má prázdno.
Někdo přichází.
„To děvče to má za pár.“
„Buďte opatrní, je zřídlo.“
„On taky?“
„Možná.“
„Uzavřel dohodu s démony. Přísahal na vlastní živel. Porušil ji.“
„Páchne černou magií. Svažte i jeho.“
Někdo ho bere za ruce. Stahuje mu rukavice. Aleksandr sebou trhne. Kolem zápěstí se mu omotá řetěz, kolem krku další. Nebrání se.

Liška leží na břehu jezírka a někdo jí tiskne ke rtům lahvičku. Odpotácí se pryč.
„Co chceš?“ hlesne.
„Nepustili by tě. Přísahal jsem na svůj živel. Nemůžu zpátky.“
„Jak se jmenuješ?“
„Aleksandr.“
Zlatica nedůvěřivě očichá lahvičku. Směs bylin a alkoholu. Vypije ji na ex.
Střecha se zachvěje.
Aleksandr se rozběhne k domu. Jakmile překročí práh, pokryjí ho modravé plameny. Rozběhne se zpátky, brodí jezírkem, dokud nemá vody po stehna. Ponoří se. Když se narovná, plamínky stále svírají jeho ruce. Ponoří se podruhé.
Oheň je pryč. Aleksandr bezhlesně klesne pod vodu.
Liška se promění a vběhne do vody průzračné jako sklo.

Jsou dokonale sehraní.
Když vstávají, on mlčky prohlédne její krycí kouzla a ona jeho ochranná. K domu jdou spolu. Beze slov.
„Ať uslyšíš cokoliv, neohlížej se,“ řekne ona.
Když překračují práh, vezmou se za ruce. Před zdí stanou společně.
Ona se vyhýbá očím démonů. Sedá si, tiskne ruce k zemi a žádá o pomoc.
On do nich hledí. Uzavřel dohodu. Musí ji dodržet.
„Teď,“ řekne dívka.
On přitiskne její ruku ke zdi. Když obrys kolem lišky povolí, popadne ji a běží pryč. Neotáčí se. Nevidí, jak zeď pohlcuje dívčinu ruku a jak se jí do srdce zabodávají lačné oči démonů.