Vyšehrad

Hladina vody je lesklá a rovná jako zrcadlo, a je studené ticho, na krátký okamžik, než se zase zvedne vítr.
„Předloni tady byly labutě,“ řekne dívka. „Loni kachny.“
„Možná se přestěhovaly o dům dál,“ napadne jejího společníka.
„Žádné další jezírko tady není.“
Hladina je prázdná. Holé větve se pohupují ve větru. Můstek od loňska ztratil několik dalších prken.
Mladík položí ruku na zábradlí a nohu na prkno s dírou po suku.
„Není na koupání trochu moc zima?“ nadhodí dívka.
„Nespadnu tam.“
Prkno zapraská. Mladík se opře o druhé zábradlí. Dívka nenápadným kouzlem zacelí prasklinu v prkně.
„Nespadneš,“ řekne se smíchem.

Olena si upraví šálu. Studený klid střídá studený vítr a Grébovka je ponurá. Nikdy by ji nenapadlo, že takové místo najde uprostřed města. Páchnoucí halda, rozbitá kašna, pokřivený plot, vyhořelá grotta. Ideální místo na rande.
Šimon šplhá na obrubu kašny.
„Není na koupání poněkud zima?“ nadhodí Olena se smíchem.
„Nespadnu.“
Šimon se narovná, udělá dva roky a pod nohou mu povolí kus kamene. Zmizí za obrubou.
Olena se nahne přes okraj. "Jsi vcelku?" zeptá se polekaně.
"Nic se mi nestalo."
Žádný pocit déja vu. Žádné nečekané vzpomínky. Jen nejasně nepříjemný pocit.
"Pojď pryč," řekne Šimonovi.
Branka za nimi mokře zaklapne.

"Nepoznala Aleksandra. Málem nepoznala ani tebe. Myslí si, ze celou dobu chodila na místní základku. Dokonce si na to pamatuje."
Bývala jejich eso v rukávě. Teď nemá magii ani vzpomínky na ni. Z Aleksandra je poloviční blázen. Takhle to skončit nemělo.
"To nezpůsobila pečeť," řekne velmistr. "Potlačila traumaticke vzpomínky a nahradila je falešnými."
"Přece to takhle nemůžeme nechat."
"Musíme. Předtím se dvakrát pokusila zabít. Potřetí se jí to povede."
"Nemůžeme zůstat tady," řekne Iryna. "Nikdo se nesmí dozvědět, co se stalo. Vůbec nikdo."
"Jména?" zeptá se bez zájmu úředník.
"Ponechte původní."
"Příjmení?"
"Ševčuk."
Je to první příjmení, které ji napadlo.

Jsou dny, kdy padají samé trumfy, eso na eso.
Pak jsou ty druhé dny. Například dnešek.
Karel Vrbenský hledí na Vltavu, ponuře olověnou jako kouř v plicích.
Krysa ve vlastních řadách neodolala pokušení. Případ se uzavírá. Žádný důvod k oslavám.
„Něco mám,“ ozve se Vratislav zasmušile. „Eliáš Levý byl prý Otův prastrýc. Stýkali se. Levý Otovi asi prozradil, čím je ta kniha zvláštní. Po dražbě se sešli… Krucinál, kdybych si včera pospíšil…“
Zajíká se, ale Karel rozumí. Mohli Vostrého zachránit před pádem do zásvětí, ušetřit ho nepředstavitelných hrůz. A vydat spravedlnosti. Hrůzám dobře známým.
Karel típne cigaretu. Zpátky do práce.

Oleně se svírají útroby, když vidí velmistra, prastrýce, unaveného a staršího o pět let. Ona se vzdala magie, ale zaplatil on.
Svírá se jí srdce, když oknem vidí zarputile čekajícího Aleksandra. Nenásledoval ji. Nesmějí se vidět. Je příliš zranitelná.
Svírá se jí hrdlo při pomyšlení na minulost a budoucnost.
„Co teď?“
„Můžeme žít bez magie. Někde jinde. Jen my dvě.“
Teď chce zaplatit i její matka.
Tíha postupně odchází.
Přijde prastrýc. Olena ho málem nepozná. Snad dva roky se neviděli.
Jednoho dne klepe na dveře rozčilený mladý muž. Pohádá se s mámou a odejde.
„Kdo to byl?“ zeptá se Olena.

Olenina matka Iryna otevře knihu na stránce, kterou Olena včera založila fotografií, a otočí knihu k Aleksandrovi.
„Znáte to kouzlo?“
On přikývne. „Pečetní kruh. Zamyká čaroději přístup k jeho vlastní magii. Je složité na provedení. Olena je našla před časem. Chtěla někomu pomoci.“
„Může pomoci tobě.“
Aleksandr se ostražitě narovná. „Nenechám si vyrvat magii z těla.“
„Ne bez vašeho souhlasu.“
„Víte, jaká je cena?“ nadhodí Aleksandr.
„Vy ji platit nebudete.“
Aleksandr se předkloní a zavře knihu. „Ale ano. Žiju díky magii. Zabili byste mě. Chci vidět Olenu.“
„Pak ji uvidíte.“
„Na to nepřistoupím,“ odsekne Aleksandr. „Všechna moje magie mi zůstane.“

Olena odloží nejdříve hrnek a pak knihu. Hrnek vypila do dna. Knihu se neodvážila otevřít.
V knize je založena fotografie Karla Vrbenského. Kdysi ho chtěla zachránit. Nikdy se nesetkali. Dostal se z nejhoršího sám. Nestihla mu zničit život. Nestihne.
Stvořila noční můru. Některé meče nelze překovat v pluhy.
Všechno špatně, od začátku. Noční můra je ona a řešení jednoduché. Tak nádherně jednoduché.
Stočí se v křesle, zavře oči a ponoří se do úlevy, jakou už necítila dlouho. Přichází nepříjemné bušení srdce a nevolnost. Je to jiné, než si představovala.
Mamka se vrátí brzy. Přičichne k hrnku.
„Co jsi proboha udělala?“