Vyšehrad

Letošní DMD seriál vznikl neplánovaně a jeho děj vedle témata a komentáře čtenářů a odehrává se v rámci vyšehradské série.

Západní Ukrajina, rok 1993. Mladí čarodějové Olena a Aleksandr, žáci velmistra magie Avrama, se náhodně připletou ke zpackanému vyšetřování vraždy.

Celý příběh najdete zde.

Začátek příběhu na stránkách DMD najdete zde.

Olena překročí práh domu, který jí několik hodin patřil. Setřese z ramenou tíživou odpovědnost a lehkost svobody.
"Jak to šlo?" zeptá se Aleksandr, který čekal venku.
"Lhala jsem," přizná Olena.
Taťána se dozví u soudu, že její matka po třiceti letech otřesného manželství zabila jejího otce a svému milenci dala jeho podobu. Že doufala, že dcera nikdy na záměnu nepřijde, protože otce už dlouho nevídá. Že udrží na uzdě vztek bobtnající v domě, v němž byla spáchána vražda.
Možná se to dozví od domu.
"Půjdeme domů."
Jejich ruce se najdou a pevně stisknou. Vyjdou ze zahrady.
Ani jednou se neohlédnou.

"Zvláštní. Jsem tady poprvé po takové době, a dům má jinou paní."
Olena nalije Taťáně čaj. "Jen dočasně."
"Odstěhovala jsem se v osmnácti." Povzdech. "Roky jsem mámu prosila, aby od něj odešla. Nedokázala to. Nevěřím, že by byla schopná..." Tázaný pohled.
"To ještě nevíme," řekne Olena opatrně. "Ivan chtěl, co měl Taras. Celý jeho život. Měli to naplánováno do detailů. Pár narážek na Ivanovy podivné magické experimenty, pár hádek naoko, nakonec hlučně zahraný rozchod, aby všichni sousedi viděli Naďu odcházet. Dokonce Tarase zabili zašmodrchaným černým kouzlem, aby to vypadalo na nehodu při čarování. Vycházelo jim to, dokud nenarazili na nás."

Taras sebou zazmítá, zařve bolestí a poroučí se k zemi, jak ho Aleksandr pustil. Tělo se přestavuje do jiné podoby, podobné Kyrylovi jako vejce vejci, i magie se mění, přibývají černé stopy.
Olena se obrátí k Nadě. "Teď ty. Ukaž mi, co jsi."
Magická clona se bortí na kusy. Černé stopy. Jedna navazuje na popáleninu na ruce.
"Kurva," oznámí světu Kyrylo. "Ty debile! Já ti ten zub vyrazím, aby podoba byla dokonalá!"
"Nevezmete je radši na policii?"
Kyrylo se kousne do rtu, povzdechne si a přikývne.
"Takže jdeme?"
"Já ne," odpoví Olena. "Musím počkat na dědice. Slíbila jsem to domu."

Naďa ví, že prohrála. Taras ještě ne.
Skutečné rvačky, magické nebo ne, se dějí tak rychle, že se ani nestihnete leknout. Aleksandr se na Budči naučil prát i bez magie.
"Nech toho!" zavřískne Naďa, ale už je po všem.
Aleksandr drží Tarase zahákovaného v kravatě. Taras mu zaryje prsty do rukou, ale Aleksandr stiskne. Taras zalapá po dechu.
"Máš dost, ty prasáku?"
Vzpamatuje se Kyrylo, vyskočí z gauče a obtočí Naďu poutacím kouzlem.
"Pro velký úspěch ještě jednou," řekne Olena otráveně. "Kyrylo, dívejte se pořádně."
Přistoupí k Tarasovi a položí mu dlaň na čelo.
"Ukaž mi tvou pravou tvář... Ivane."

"To musela být divoká rvačka," prohodí Aleksandr. "Stál jsem deset metrů od jeho hlavy a z těch magických stop se mi ježily vlasy. Zajímavé, ani na jednom z vás žádné magické stopy nejsou vidět."
"Takže?"
"Někdo z vás dvou není, čím se zdá."
Naďa polekaně střelí očima po Tarasovi.
Olena pronese: "Ukaž mi, kdo jsi -"
Nad stolkem prosviští stovky ostří Nadina útočného kouzla. Těsně před Olenou najednou znehybní a tiše se rozpadnou. Taras zbytečně vyčaruje štít.
"Co..." hlesne Naďa.
"Toto už není tvůj dům," odpoví Olena. "Nikomu tady neublížíš."
"Zapomněl jsem," ušklíbne se Aleksandr. "Ona taky není, čím se zdá."

"To už by stačilo. Odejděte," řekne Taras a máchnutím ruky otevře dveře. "Když se ta vražda stala, byli jsme oba doma. Zeptejte se policajtů, už nás prověřovali."
"Odkud víte, kdy přesně se to stalo?" zeptá se Olena zlověstně.
"Odkud asi? Policajti se nás pořád dokola vyptávali, kde jsme byli v 1:40 ráno."
"Neříkali jste, že jste s policajty vůbec nemluvili?"
Ticho.
Olena konečky prstů pohladí zeď.
"V tomto domě někdo někoho zabil," řekne.
"Byla to nehoda," vyhrkne Naďa. "Porvali se. Zpanikařili jsme a chtěli poslat tělo pryč, ale neudržela jsem portál. Utnul mu hlavu. Musela jsem otevřít nový. Jinam."

"Černá kouzla? Anebo vás zmlátil?" promluví ta holka, jejíž jméno Naďa zapomněla. "Hodláte ho zase krýt? Stojí vám to za to?"
Naďa mlčí.
"Chci s ním mluvit," procedí Kyrylo mezi zuby. "Přestaneme s tím hraním, ano? Vím, co se stalo. Kde je?"
Naďa se narovná jako svíce. Ruce se jí třesou. Nejen ruce. Nadechne se, ovládne se. Nesmí dát nic najevo. Ne před Kyrylem, a už vůbec ne před Kosturakem.

Kyrylo zamračeně sjede Tarase pohledem. "Máš vyražený zuby, nebo mozek?"
Taras se zatváří nechápavě.
"Vážně sis myslel, že se na to nikdy nepřijde, ty debile? Zatemnil se ti tady rozum?"

Nadě chvíli trvá, než odpoví. "Pojď dál, Kyrylo. Ale vy dva..."
Aleksandr pokrčí rameny. "Pokud necháte na pokoji vy nás."

"Taras není doma?"
"Nemá proč tady být. Chcete cukr?"
"Nechceš si konečně sednout?"
Naďa kývne, posadí se vedle Kyryla. "Nechtěla jsem..." Nadechne se.
"Včera jsme obcházeli všechny Ivanovy blízké a v noci na nás někdo zaútočil. Moc se mu to nepovedlo," ušklíbne se Aleksandr. "Očekávám, že bude vypadat dost zdrchaně. Takže kam zalezl Taras, a jak jste přišla vy k těm jizvám?"

"To je jejich barák?"
"Ano," odpoví Aleksandr.
"Brácha z toho muset být nešťastný," povzdechne si Kyrylo. "Takový komfort by jí nikdy nedokázal zajistit."
Olena stiskne zvonek na brance.
Jedno okno zakryje záclona. Za dalším se cosi pohne.
"Že by zvonek nefungoval?"
"Dost pochybuji."
Olena zazvoní ještě jednou. Ti uvnitř se tváří, že nic neslyšeli.
Kyrylo uplácá hroudu hlíny, hodí ji do okna a zahuláká: "Naďo! Jsi doma?"
Okno se neochotně pootevře. Záclona zůstane na místě.
"Jsem. Co se děje?"
"Máme jít k vám nebo na policii?" Kyrylo dostane nápad. "Tahle dvě děcka nemají trpělivost. Jestli chceš předejít škodě, otevři nám."