Vyšehrad

"Je neděle. Vyšetřovatelé se speciálního mají volno. Mrtvoly nikam neutečou."
Aleksandr zavrtí hlavou. "Takhle to nefunguje. Vždycky je někdo na pohotovosti, i kdyby byl třeba přes krádeže. Půjde zkontrolovat situaci, případ převezme a přivolá někoho od vražd, kdo má zrovna pohotovost. Místo činu se musí zadokumentovat okamžitě, než to tam někdo kontaminuje."
"V Čechách na Vyšehradě. Tady nikoho neznáš."
"To ne. Ale můžu zavolat Helze."

"Co ti řekla?"
"Totéž co Avram. Počkat, zda se mnou budou chtít mluvit, a... nic."
"Nic?"
Aleksandrovi zrudnou tváře. "Neplést se kriminálce do práce, nechovat se podezřele, neotvírat vyšetřovatelům zhulený a neprat se s nimi."

"Nemusíme přece zasahovat. Můžeme ještě počkat, až to policajti předají speciální kriminálce."
"Taky můžeme celou věčnost optimisticky čekat na nic," odpoví Avram. "Kdyby o tom věděli, už by tě kontaktovali. Jsi jediný přímý svědek."
Aleksandr se zahledí někam do zdi. "Myslíš, že mě podezíraj?"
"V tom případě by tě našli okamžitě. Kdepak. Ten případ se nikdy na speciální kriminálku nedostal. Mohl bych to popohnat, ale ne bez tvého svolení."
Olena se natáhne po konvici s čajem.
"Dáš mi čas zjistit, co se děje?"
"Souhlasím," ozve se Olena. "Aspoň nepůjdeme na policii s prázdnýma rukama."
"To myslíte vážně? V žádném případě!"

"Uvědomuješ si, co to všechno znamená?"
Avram a Olena se narodili jako magická zřídla. Rodinné dědictví. Nadání často přeskočí jednu nebo dvě generace. Příliš vzácné pro plýtvání. Avram si vzal Olenu k sobě do učení, jako to kdysi dělali staří mistři a mistryně, jako to dělají už po staletí jeho předkové, jako to jednou udělá Olena, až se narodí další zřídlo.
Avram se nechal přemluvit, aby k sobě do učení přibral talentovaného syna vlivné rodiny, která si zahrávala s černokněžnictvím a neuškodilo by jí vědět, s čím si zahrávají.
"Ano," řekne Aleksandr. "Musíte zasáhnout, že? Možná proti mé vlastní rodině."

"Na co jste přišli?"
"Portál se zavřel, když byla hlava na jedno straně a tělo na druhé," odpoví Olena. "Tohle ho ale nezabilo. Kolem nebyla žádná krev."
Aleksandr na chvilku přestane škrábat lžící po dně téměř prázdné sklenice oříškové pomazánky. "Vůbec žádná," řekne. "Už byl chvíli mrtvý."
Chvíli je ticho.
"Táta o ničem neví," řekne pak Aleksandr. "Prý."
"Kdyby s tím měl něco společného, doporučil by ti držet jazyk za zuby."
Aleksandr se ošije. "Mohl to být některý tátův proklínač," zamumlá. "Kyryla zabilo tak černé kouzlo, že mi z toho vstávaly vlasy a to jsem stál deset metrů od hlavy."

"Co jste si mysleli, že děláte? Dneska vážně není vhodný den na to, abyste si hráli na hrdiny," pronese Olenin prastrýc Avram.
Prakticky totéž slyšel Aleksandr poněkud jiným tónem od svého otce, když se ho zeptal na Kyryla.
"Co jsme měli dělat?"
"Cokoliv, jen ne hledat zbytek mrtvoly."
"Znám toho mrtvého a umím otevřít zrcadlový portál, jakým mu prostrčili hlavu. Zas tak blbej nejsem."
"A tohle podle tebe nebyla hloupost?"
Všichni tři zase přilepí pohledy doprostřed magického kruhu.
"Byla," přizná Olena, protože Aleksandr zarytě mlčí. Pak přejede prstem nad osudnou čárou. "Mělo to fungovat naopak."
"Stalo se. Pošlete to zpátky."

"Co je?"
Policajti nejdříve zírali na něj jako na ducha, pak se podívali jeden na druhého a jeden řekl: "Nic, spletli jsme si adresu."
"Tak to vám děkuju za budíček," zavrčí Kyrylo a práskne dveřmi.
"Počkejte," ozve se zvenku. "Neznáte náhodou někoho, kdo je vám hodně podobný?"
"Cože?"
"Včera jsme našli tělo. Mysleli jsme, že to jste vy."
"Já to evidentně nejsem. Nashledanou."
Kyrylo udělá tři kroky ode dveří. a pak mu to teprve celé dojde.
"Počkejte!" zařve na chodbu.
Pustí vodu v kuchyni, popadne první svršky, které jsou na ráně, vytočí číslo vodní sítě bráchy dvojčete a čeká.
Marně.

Zprávy kdysi v dávnověku nosili poslové na soumarech, kočovníci a obchodníci. Pomalým metodám odzvonilo rychle. Přišli poštovní holubi. Některé obskurní magické komunity prý dodnes používají sovy. Ve Francii se experimentovalo s pneumatickou potrubní poštou*. V Rakousko-Uhersku vynalezli létající úřední korespondenci. Není nic lepšího, než když po ránu vyvětráte a zaútočí na vás několik stížností** s holubími křídly. Brrr.
Venku už se stmívá, když Aleksandr nastoupí do telefonní budky. Připadá si jako osel.
"Dobrý den," řekne, kdy policajt zvedne telefon. "Na něco jsem si vzpomněl. Ten mrtvý. Jmenuje se Kyrylo. Příjmení nevím."
"Vy jste kdo? Co s ním máte společného?"
Aleksandr zavěsí.

Předchozí

Ne, nic neviděla, zrovna se hádala s provozním, aby pustil Aleksandra zpátky do klubu. Ne, žádný chlap s tím divným účesem v klubu nebyl. Ano, kdyby si na něco vzpomněla, zavolá.

Olena sebou plácne do křesla a upije lektvar proti kocovině.
Mátoha na gauči se pohne. "Asi dostanu infarkt ve dvaadvaceti," zaúpí. "Neměl jsem pít to zatracené kafe od policajtů z termosky. To byl místní policajt?"
"Ano, proč?"
"Proč ten případ nepředali zvláštnímu oddělení...? Neotvírej to okno!"
"Rozkaz zněl jasně, jít domů a vystřízlivět. Pracuj na tom."
"Nezeptali se mě, jestli ho náhodou neznám."
"Tys ho poznal?"
"Přesně tak."

"Bléráno."
"No to je dost že jdeš," vylítne šéf. "Dejchni na mě!"
"Nejsem debil, když mám dosah, tak nepiju."
"Když máš dosah, tak občas zkontroluj pager, kreténě! Ruslane, dej mi výpověď toho kluka, co ho vyhodili. A jeho holky."
"Jak se jmenovala?"
"Zarecka."
"Tu tady nemám."
"Podívej se pořádně. Kdo s ní mluvil? Sakra práce, říkal jsem vám, abyste všechno zapsali!"
Ticho.
"Klídek, šéfe. Ta holka měla třicet kilo i s botama. Dost pochybuju, že by zvládla hodit z okna dvacet metrů daleko tužku, natož lidskou hlavu."
"Copak jsem to neřekl jasně? Vyzpovídat všechny možné svědky! Mohla něco vidět! Idioti!"

Provozní si otráveně zastíní oči před světlomety dalšího auta. Prostranství před klubem začíná připomínat Carneval del Rio. Nejprve dorazila hlídka městské policie, pak někdo z okrsku či co, pak výjezdová skupina a pak už provozní ztratil přehled.
Nějaký major se pokusil vyslechnout svědka a radši objednal u provozního silné kafe.
"Jak to mám vědět? Prostě jsem se otočil a najednou to tam bylo."
To mělo mezi třiceti a padesáti lety, účes vpředu byznys, vzadu pěkně divoká párty a končilo to krkem.
"Proč jste se otáčel?" zeptá se policajt.
Kluk pokrčí rameny. "Slyšel jsem zapraskání."
"Jaké zapraskání? Větve?"
"Ne. Spíš elektřina."