DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2021

Past je připravena. Teď se skrýt v korunách stromů a ani se nepohnout, dokud dagír naší skupiny nezavelí.
Prask.
Pod Guruch povolila větev. „Šplhej!" syčí na ni Ukhár.
Guruch se snaží. Marně. Poranila si pádem ruku a nemůže se přitáhnout.
Seskočím a běžím k ní.
„Igrûn! Zpátky!"
Nevšímám si ho a nabídnu Guruch stupátko ze spojených dlaní. Společně se vydrápeme nahoru.
„Zůstaň schovaná," šeptám jí. „Potom tě ošetříme."

„Už mám plné zuby tvojí neustálé neposlušnosti!"
„Co provedla?" zajímá se Grudžik-thrakka.
Ukhár mu to prskavě vyloží.
„Nech ji na pokoji."
„Dvakrát porušila rozkaz!"
„Řekl jsem - nech ji. Nerozuměls, Ukhár-dagír?"

Olena překročí práh domu, který jí několik hodin patřil. Setřese z ramenou tíživou odpovědnost a lehkost svobody.
"Jak to šlo?" zeptá se Aleksandr, který čekal venku.
"Lhala jsem," přizná Olena.
Taťána se dozví u soudu, že její matka po třiceti letech otřesného manželství zabila jejího otce a svému milenci dala jeho podobu. Že doufala, že dcera nikdy na záměnu nepřijde, protože otce už dlouho nevídá. Že udrží na uzdě vztek bobtnající v domě, v němž byla spáchána vražda.
Možná se to dozví od domu.
"Půjdeme domů."
Jejich ruce se najdou a pevně stisknou. Vyjdou ze zahrady.
Ani jednou se neohlédnou.

Dopis z Bradavic Dennise Creeveyho přirozeně nadchnul. Dodatek o nutnosti zúčastnit se zápisu na ministerstvu rodinu sice zarazil, po Colinovi nic takového žádáno nebylo, ale talentovky nebyly na výběrových školách ničím neobvyklým, to bylo známo i obyčejnému mlékaři.

Rozlehlý sál na ministerstvu uvítal Dennise chladně. Dobrodružná stezka mezi úkoly se proměnila v labyrint nebezpečnější než úkoly Turnaje tří kouzelníků.
Dennis... neprošel.

O Creeveyových už v kouzelnickém světě nikdy nikdo neslyšel. Nikdo o to ani nestál.

Jen v bradavické Velké síni vždy koncem dubna hořely svíčky černými plamínky. Na památku těch, kdo byli obětováni jako příklad neschopnosti mudlorozených obstát mezi kouzelníky.

"Teplota v ubikaci je v pořádku, vlhkost taky, co jim sakra může být, že se zavíčkovali," dumá domácí nad dvěma zavíčkovanými achatinami.
"Slyšíte ji, kolego, prý co nám může být! Ji snad netíží existenční, ba co dím, i existenciální úzkost? Což jí nepřijde, že peklo jsou ti druzí? Necítí někdy potřebu pohroužit se do samoty?" zahuhlá Vlasta ze své ulity.
"To nevím, kolego," uvažuje Vlasta, "Třeba i cítí, ale zavíčkovat se stejně neumí."
"Pravda, nemá to jednoduché. Ale nevylezem přece? Vždyť nám doopravdy nic nechybí."
"Ani náhodou! Co přinesla ty albinotické potvory, šišlá jen na ně, a nás si nevšímá!"

"Podívejte se na polní lilie, netkají a nepředou, a přesto ani Šalomoun ve své nádheře nebyl oděn jako jedna z nich."

Když ti Král řekne, že jsi nádherná - co je ti po názoru ostatních?
Když Stvořitel dal takovou péči a um do jediného páru motýlích křídel... o kolik víc jich věnoval Svému obrazu v tobě?
Vždyť ženu nezdobí to, co nosí na sobě. A nehyzdí ji nic zvnějšku.
Krása nebo ošklivost vychází, stejně jako hřích a spravedlnost, zevnitř.
Nestarejte se o to, co budete jíst, pít, nebo si oblékat.
Oblékni si jen to, co ti Hospodin nechá dát.
Pak vzlétneš.

Projížděli vypálenou vsí, když ser Ilyn neartikulovaně zachrčel a na něco ukázal. Jaime vyjel zpoza ohořelé zdi a podíval se tím směrem. Na nedalekém kopečku se hemžilo hejno havranů. Oba pobídli koně.
Až když byli oba jezdci téměř u nich, ptáci se s nevrlým krákáním vznesli. Jejich hostinou byly tři mrtvoly.
Masa však na nich zbylo dost, aby je Jaime okamžitě poznal: Dothrak Zollo naražený na kůlu jako vypasená husa na rožni, septon Utt nabodnutý na háku jako uzená šunka a šílený šašek Střapáč rozvěšený kolem nich ve čtyřech kusech
Hora nebo Bratrstvo bez praporců – díky jim, pomyslel si Jaime

- Nechoď tam. Ten dům tě připraví o rozum. Nenech se zlákat zdáním. Prostorné promenády vedou do zatuchlých sklepů. Velkými okny fouká zlý vítr. Pod vysokými stropy se drží zima. Není to dobrý dům. Není to šťastný dům. Střez se ho!
- Nezrazuj mě, nech mě jít. Svou cestu musíme volit vždycky sami. Možná, že na chvíli zešílím. Možná mě můj vzdušný zámek pohltí. Všechno se může stát, ale půjdu tam. Vystavím ho z cihel snů a přání, abych jím mohl projít. A až vyjdu ven, budu silnější, protože jenom ten, kdo sám sobě dovolí prosnít svoje sny, může realitou kráčet osvícen.

Visela na plotě již dlouho. V domě uvnitř plotu kdysi žila veliká a šťastná rodina. Otec, maminka, spousta dětí.

Schránka byla skoro každý den kontrolována. Během let děti rostly a postupně odcházely, až zůstali jen staří rodiče.

Schránka byla stále využívána, i když méně. Až pak nakonec jí věnoval pozornost a péči už pouze starý pán.

A pak už nic.

Mladí se dlouho dohadovali, co s domem. Schránka chřadla, rezla a zela prázdnotou.

A pak najednou.

Ucítila dotek lidských rukou. Sundali ji. Vyčistili, naolejovali, namalovali. Prý k domu patří.

Z domu se opět ozývá život rodiny, a schránka není mrtvá.

Až budeš zas malá,
zahodíš všechny dospělácké starosti,
které ti tížily hlavu
a nedovolily ti se smát.
Alespoň na chvíli.

Až budeš zas malá,
rozběhneš se do lesů a luk,
budeš tančit v dešti
a skákat v kalužích.

Až budeš zas malá,
uvěříš znovu na víly,
skřítky a princezny
a na pohádky se šťastným koncem.

Až budeš zas malá,
odvážíš se znovu snít
a jít za svými sny,
až tam, k nebesům.

Až budeš zas malá,
obejmeš konečně své vnitřní dítě,
vyprahlé po lásce a pochopení.
A nikdy už nepustíš.

Až budeš zas malá,
svět bude zase v pořádku.
Navždycky.

Maddie could feel caution creeping closer to the shrine. She moved to cover the entrance from view of the couple and raised her voice slightly.
"What happened?"
The young man started speaking, very dispassionately.
"You used that ritual we found, didn't you? It talked about binding souls to auspicious times. And you just... did it? To me?"
Ishanvi shrugged.
"Why? Because I was always talking about using magic and making our day special? You know I meant more like... fireworks? And maybe fluttering paper butterflies... or something. Not this!"
"You said lots. But we needed to act."
"So you did..."