DMD č. 8. pro 8. 4. 2014. Téma: Na cestách

Na cestách se vám přihodí spoustu věcí. Jste svědku zrodu života, i jeho smrti. Zažijete spoustu kuriózních a zábavných situací, ale i takových, na které byste nejradši do smrti zapomněli.
Na cestách se setkáváte se spousty - lidmi, kulturami, novými věcmi a zvířaty, o kterých byste si nemysleli, že vůbec existují.
Občas jste na cestách sami - když si chcete odpočinout, občas ve dvou - to abyste nebyli sami, a někdy i ve velké skupině - protože to jsou příhody.
Ale co má náš shapeshifter na cestách nejraději, je spousta těch úžasných, nádherných a roztomilých lidí, jejichž podobu může vzít později občas na sebe.

Milovaná W.!
Až budeš číst tyto řádky, budu již na půli cesty za tebou - mamá a papá konečně přivolili a mohu Tě navštívit! Konečně Ti budu moci svěřit všechny ty detaily, na které by nestačil veškerý papír světa, a dozvím se, zda se ve Tvém okolí objevil nějaký gentleman...
Na plese u lorda F., ačkoliv mne mamá hlídala jako ostříž, jsme si pro sebe ukradli pár chvil v soukromí. Ach, jak ráda bych Vás představila, jistě bys mi mou volbu schválila! Nechci to zakřiknout či předbíhat, ovšem prozradím, že toto nemusí být má poslední cesta na sever...
Tvá nedočkavá
A.

When I was young, I used to chafe at home. I would run away to other countries, meet strange people, thoughtlessly risk my life… fall in love.
I’m still young, if age is but a number.
However, these days my feet seem to stick to the same paths over and over. Through the wrought iron gate, up three quarters of the slope, to my pole – the needle of my internal compass always points in this direction.
I’ve moved to this city so I could spend time with him.
I touch the gravestone with my fingertips and tell him: “Hello, lover.”

Vždycky si říkala, že každá žena je dost samostatná a dost silná, aby zvládla procestovat klidně celý svět docela sama. Dokázala si to, když málem spadla ze skály u Machu Picchu. Když se poprvé porvala. Přišla o dva zuby, ale zvítězila. A dobrý zubař to vždycky jistí.
Když se ubytovala v tom ospalém hotelu na rozcestí, těšila se na teplou vanu a pro jednou nudnou noc. Pár hodin televize, třeba si dokonce vyfouká vlasy. Nalakuje nehty na nohou. Po takové době!
Nakonec to nebyl nudný večer.
Někdo se bavil.
Za tři týdny ji našli na cestě. Na všech čtyřech cestách.

Pomalu se otáčí.
Přemýšlí.
"Nemáme na vybranou," protáhne tiše. "Přeci nechceš začít opět utíkat, že ne?"
Má pravdu.
Už nikdy víc.
Trvalo dlouho, než jsme se mohli usadit.
Celá léta pronásledovaní lovci, kteří toužili po naší definitivní smrti.
Směřovali jsme od města k městu, z vesnice do vesnice. Stovky dní na cestách bez jediné vyhlídky na oddech. Bez jistoty úkrytu před sluncem. S nedostatkem času na lov a tělem rozlámaným časem stráveným v sedle. I upíři mohou trpět bolestí zad.
Lovci byli neskutečně vytrvalí.
Ale co jiného se dalo čekat, když si za svojí družku vybral jednu z jejich dcer.

Když ještě Tobin bydlela v odlehlé tvrzi a jediný výlet, který kdy podnikla, byl do Alestunu, záviděla všem, kteří cestovali, a toužila být na jejich místě. Kdepak ty časy jsou. Byla naivní a neviděla, že odlehlost je pro jejího otce jedinou možností, jak ji mohou ukrýt. Tenkrát to byl sen, být na cestách a vidět různé místa Skaly, o kterých ji otec vypravoval.
Teď jako královna, ale bez dědičného meče, musela cestovat a získávat loajalitu šlechticů, aby ji podpořili v jejím nároku na trůn. Nenáviděla ženské šaty a náročnost cest, ale musela osobně ukázat, že není jen další uzurpátor trůnu.

Ano, jsem neustále na cestách. Je to pořád to samé.
Projedu pouští, vyměním koně, vyspím se. Předám dopis, pak mám dvě, tři hodiny volna a musím rychle zase vyrazit s dalším vzkazem.
Nic zábavného - indiánské kmeny, kojoti, žízeň, ve dne horko, v noci zima, nedostatek spánku, špatná sedla. Pracuji v snad nejproslulejší organizaci Západu - Pony Expressu - a připadá mi, že nežiju.
Nyní sleduji natahování "zpívajícího drátu" - telegrafu. Znamená to ohromný pokrok pro svět. Pro mě to ale znamená ještě něco jiného - konec Pony Expressu.
Tak tu stojím a přemýšlím. Zjišťuji totiž zajímavou věc.
Nakonec mám svou práci přeci jen rád.

Klepna si vesele zařehtala a přidala do kroku. Vzduch voněl jarem a v příjemném větříku jí povlávala hříva.
"Vzácné paní i vznešení pánové, dovolte mi..."
Zaklínač jen stiskl rty. Bard jeho nelibost nějakým způsobem vycítil a ihned přehodil notu.
"Drahý příteli, poslyš, co se stalo v převelikém městě zvaném Cintra..."
"Já vím, co se tam stalo, DRAHÝ PŘÍTELI. Kdyby sis nemohl vzpomenout, byl jsem to já, kdo ti zachránil zadek."
"Ale Geralte, ty takovéhle věci vůbec nechápeš." Básník znatelně posmutněl.
"Máš pravdu, Marigolde. Ale od toho mám přeci tebe. Zazpívej mi svou baladu." Geralt si povzdychl. Tahle cesta bude únavná.

"Má namířeno ještě daleko?"
Jó, kamaráde, tak to bych taky rád věděl."
Oba cestovatelé pohodlně usazeni žvýkali stéblo trávy, zatímco vzduch kolem jejich uší svištěl.
"A bude tam dobrý jídlo?"
"Hele, zatím jsme nikde nehladověli. A kdyby něco, máme sušený zásoby."
"Když já radši čerstvý. "
"Co by za suchý v Africe dali."
"Ale v Africe si pamatuju prales plnej banánů a dalších lahodných plodů. A bambusový výhonky. O kokosech nemluvě."
"Myslel jsem Saharu, čudlo."
"Neřikej mi jako rybě, připomene mi to Třeboň a stejská se mi. A potřebuju čůrat. Kdy už zastaví?"
Klobouk kouzelníka Pokustóna se měkce snesl do podrostu.

„Myslím, že bys měla zatáhnout tady za ten špagát.“
„Tomu se říká výtah.“
„To je jedno. Za ten špagát, prostě. Já koukal, jak to dělaj. Já zatím vyndám tyhle bazmeky...“
„Fendry. A výtah zdvihá hlavní plachtu. To se nejdřív musíme dostat na volnou vodu, víš, a nastavit se proti větru...“ Rezka se pokoušela louskat plachetní příručku za svitu měsíce. Docela jí to šlo, ale k úplnému pochopení by potřebovala ještě tak dva týdny, nebo někoho, kdo tomu rozumí.
Vran nebyl ten případ.
„No, hele, tohle jsou ňáký superkladky nebo co...“
„Rečny.“
Plavba bude víc než zajímavá.
Radši měli ukrást parník.