DMD č. 8. pro 8. 4. 2014. Téma: Na cestách

Chudák moc nevyrostl. Byl tak malý, že mu dokonce říkali Paleček, i když do dlaně se rozhodně neschoval a jen tak snadno byste ho nezašlápli. Jako dítě se nechal nosit, ale nakonec z něj byl docela macek, tak musel po svých.
Brzo ale zjistil, že být blízko u země má své výhody. Těch peněz, co už posbíral! No dvoumetrový chlap ten kousek kovu v prachu sotva uvidí. Taky našel píšťalku. A spousty klíčů. A několik porcelánových slonů, ohlazených kamínků, prstýnků a přívěšků. To byste nevěřili, co všechno se válí na cestách. Až něco ztratíte, jděte za Palečkem. Určitě to našel.

Slíbili nebohé duši, že běh uleví,
že nová štreka životem se jí objeví,
fyzická zátěž zničí všechny vzpomínky,
vrátí srdci klid, roztančí rozumu plamínky,
ale ono nic, stále jako zvíře trpí,
vykupuje smutek cizí smrtí,
nevrátí se smysl existence nikdy zpět,
stačilo trošičku – jen snůška hloupých vět,
a najednou všechno je pryč, cestuje,
temnotu v ní koření, nenávist pěstuje,
myšlenky bloudí vyprahlou pouští,
city rvou se mezi zasněžená houští,
láska za velkou louží nyní žije,
máloco z ní zbývá, zbytek hnije,
zůstala jen prázdné schránka umučení,
není více sladkého políbení,
a i po všech těchto útrapách,
nechává náplň na cestách.

V Müllendorfu poskytovalo jediné vytržení z každodenního běhu snad jen potulné divadlo. Malý Franz měl divadlo rád a chtěl cestovat. Jeho otec byl místní kotlář, synek byl šikovný po něm, inu na cesty ho poslal, byť ne s Thespidovou károu. Nejdřív přes půl Hradska k mladšímu tovaryšovi, potom do Železného města za mistrem. Kvůli uherským nepokojům vyučil se mladý Franz nakonec až ve Vídni. Tovaryšoval po půlce monarchie, a protože měl nejraději české pivo, zavedly ho toulavé boty až do Prahy. Myslel, že je to další přestupní stanice, ale usadil se natrvalo. Štít jeho domu nesl hrdě: Ringhoffer – pivovarské kotle.

Prašnou cestou tiše kráčí vpřed, pomalým těžkým rokem.
Matka syna tupě svírá. Zemřel před stým čtvrtým krokem.
Mrtvé duše odevzdaně jdou jak ovce na porážku.
Slzy vyschly v slaný popel. Drolí se jak arsen v prášku.
Oči mají vyhořelé, srdce plamen dávno spálil.
Brzy stráví zlaté tělo. Černá hvězda zmizí v dáli.
Prázdné kroky, mrtvá ústa, vlasy jako koňské žíně.
Kosti chrastí. Lidská krutost v lžích se převaluje líně.
Nezná hranic - ostny, dráty, skála, řeka uhýbají.
Z komína se rudě kouří. To se Nazi dobře nají!
Pochod smrti z Osvětimi zítra večer vyrazí,
zámek cvakne, světlo zhasne, konec bude nesnází.

Cestuji často. Včera jsem bloudila v uličkách Maroka, nechávala se unášet hudbou a atmosférou místa.
Cestuji rychle. Pouhý den předtím jsem byla ve Francii, hluboko v horách, kde je příroda pořád tak okouzlující a nezkažená.
Cestuji v různých dimenzích. Někdy se toulám vesmírem a poznávám nepoznané světy ve vesmírných lodích.
Cestuji do minulosti. Poznala jsem Marii Antoinette i Jana Husa.
Cestuji beze strachu. Nejsem ozbrojena a přesto se vrhám do nebezpečna.
Cestuji sama. Stále jsem nenašla nikoho, kdo by byl připraven se mnou vše prožívat – to dobré i to zlé.
Kdykoli vkročím do kina, vydávám se na novou vzrušující výpravu.

"Takže ses vrátil."
Neznělo to chladně. Neznělo.
Toho setkání se děsil. Tři roky putoval s Mithrandirem a každý den se děsil toho, v jak nesouhlasnou linku se stáhne Elrondova tvář. Neodpustil mu. Neodpustí...
"Jen na chvíli. Halbarad nás teď čeká na severu."
Elrond zabodl pohled do stohu papírů na stole.
"Tak se na to podívejme," řekl náhle a vstal. "Podle hlášení tvých bratrů jsi na cestách zhubl, naučil ses kouřit a mluvíš v hádankách. Budu si muset vážně promluvit s Gandalfem, co s mými dětmi dělá."
A pak se usmál, obešel stůl a objal ho, protože otcové nakonec odpouštějí vždycky.

Austrálie, zajímavosti: založil jsem ji.
Boubínský prales, zajímavosti: vlčí muž Holna na houbách.
Budapešť, zajímavosti: v odlesku krásného modrého Dunaje spatřena blondýnka něžná.
Halič, zajímavosti: hudebně nadaní popi.
Japonsko: dvě Gejši.
Kokořín: výstup na hrad a vídeňský párek u stánku.
Lusaka: ochočený boxer slintá, poslat poznatky I. P. Pavlovi.
Panama: nepostavil jsem průplav!
Severní točna, zajímavosti: polární samohana.
Snaha dojít na západní a východní pól – marná.
Solnohrad: setkání s recidivistou Adlerem.
Tanvald: výstup na Špičák U Labutě přerušen cikánem s kudlou v zádech (snad turistická atrakce).
Tučapy, zajímavosti: skvělá bašta u baštýře na baště.
Washington, zajímavosti: cukrář Kulikowski a indiáni.

"Je tady krásně..."
"Jo, asi bych dokázal ocenit místní přírodu, kdyby se mě nesnažila zabít. Nehledě na všechny ty zpropadený droidy."
"Až skončí válka, mohli bychom si udělat dovolenou.. Projet nějaké planety, odpočinout si..."
"To není špatný nápad, mistře."
"Takže co bude teď? Splyneme se Sílou?"
"Na to je ještě čas. Luke bude potřebovat někoho, kdo ho bude vést a radit mu. Navíc jsem si říkal... že bychom mohli trochu projít galaxii. Podívat se, jak se změnila, udělat si volno. A duchové to navíc mají všude zadarmo..."
Poprvé po zhruba dvaceti letech se Anakin Skywalker zasmál.
"Chyběl jste mi, mistře."

Nenáviděl cesty.
Plahočit se, bojovat, hladovět a zase se plahočit. Nebylo na tom nic kouzelného. Nakonec mu každá cesta přinesla jen utrpení. Putoval, protože musel.
Nenáviděl cesty s výjimkou jediné. Pouť, o níž snil byla dlouhá, ale na jejím konci ležel cíl, za který stálo za to bojovat. Ne vypálené město.
Nikdy o ní s nikým nemluvil a nikdy nedostal příležitost se na ni vydat, ale přesto doufal. Občas se modlil, ani nevěděl ke komu.
"Prosím, pošli mi zachránce, pošli mi válečníka, který by přijal mé služby a dovedl mě do Narnie."
Šasta sice nebyl ideální, ale byla to naděje.

Bylo slunečno, den jako stvořený pro opravy škod, které v Roklince napáchala zima. Pán Imladris rázoval dlouhými kroky po koridorech, následován mistrem Erestorem, kterýžto v náručí svíral hromádku lejster.
Elrond se zastavil, aby přejel prsty po zábradlí.
„Tohle bude chtít vyměnit,“ pravil, „Už dorazil ten mahagon?“
Erestor nahlédl do seznamu. „Zatím ne, pane. Je na cestě.“
„Když už jsme u toho, ten porfyr máme kde?“
„Na cestě?“ špitl nejistě Erestor.
Elrond se výhrůžně napřímil s rukama v bok. „Je tady vůbec něco, co není na cestách?!“
„Ano, můj pane. Myslím, že ten štěrk, co tam měl být už minulý týden…“