DMD č. 8. pro 8. 4. 2014. Téma: Na cestách

Říká se tomu užívání přírody.
Začne to vždycky stejně.
Louka vykvete pestrobarevnými dekami a piknikovými koši.
Jsou atakovány všechny smysly. Hospodyňky se předhánějí, která vybalí lépe vypadající – a vonící – jídlo. Děti utvořily vřeštící smečky a prohánějí se po louce za asistence mnoha domácích mazlíčků a občas nějakého staršího sourozence pověřeného dohledem.
Tráva na bosých nohou lechtá.
Prší. (Vždycky prší, zvláště, pokud rosnička tvrdila, že pršet nebude. (Skunk předpovídá počasí spolehlivěji.)) Rodinky mizí. Na místě jich zůstává už jen pár, matky rodin dobalují, otcové se snaží nastartovat létající deky.
Kňourání dětí, které nestihnou oblíbený pořad.
„Proč nemůžeme mít portál jako všichni?“

Šestnácti proudá dálnice. Osm proudů tam, osm proudů na druhou stranu. Jezdí po ní různé druhy vozidel od stařičkých Fordů, před kamióny až po nepraktické ego zvyšující sporťáky.
D1 - tři proudy tam, tři proudy (když je dobrý týden) druhým směrem. Opět různé druhy automobilů.
Okreska, jedna cesta tam a jedna zpátky. Zase rozmanité druhy vozidel.
Polňačka. Traktory, staré auta, bloudící auta.
Pole, louky, lesy, lány – bez cest. Avšak i zde se dá narazit na čtyřkolky, motorky a podobné řvoucí stroje.
Přátelé, kamarádi, na všech těchto místech denně umírají tisíce našich hmyzích bratrů a sester, věnujme jim tedy jednu minutu ticha.

"Ne, ne. Já jsem úplně střízlivý."
"Škyt."
No tak, Bilbo Pytlíku, přiznej si to, trochu si přebral. Trošičku. Trošililinku. Ale co je na tom špatného...
"Ach, ty vnitřní vlasy... Eh, hlasy."
Vždyť tě nikdo neviní.
"Jo. Kdo by mě taky vinil, jak často se stane, že tě navštíví přátelé trpaslíci? To člověk prostě musel jednou vylézt i z Roklinky. A pak se zase vrátit zpátky."
Tam a zase zpátky. Hlavně nespadnout do rokle.
"Já mám cesty pevně v nohou...?"
Snad jedna cesta.
"Jasně jich vidím víc."
"Ale neutečou."
"Cesty jsou pořád dál a dál, kupředu, pryč, jdou od mých vrat..."

Poslední ze tří těl pod šibenicí se věrohodně zhroutilo.
„Rychle pryč,“ zasípěl bratr Hugh. „Do Skotska.“ A omdlel.
Mniši se bezradně podívali jeden na druhého. „Co teď budeme...?“
„Dopravte Hugha k vozu,“ poručil tiše opat. „Jedeme na sever.“
Navzdory žalu, který je všechny užíral zaživa, každý dělal, co dokázal. Bratr Johan střežil jejich hubený váček. Roger smlouval o noclehy, přívozy, jídlo.
Hugh... jim umíral před očima, a nikdo jiný cestu neznal.
„Ten kopec,“ zachraptěl konečně po týdnech putování. „Fiona.“
„Kdo?“
„Útočiště pro naše lidi,“ vydechl Hugh. „Sestřenka.“
Čekala na ně na prahu.
„Otče...? Hughu, proboha...?! Co se stalo v Glastonbury?!“

Jimram, Vincencie a syn Zachariáš vstupují do letištní haly, aby záhy nasedli do letadla, které je přemístí na vytouženou dovolenou u moře. A tu ji Jimram spatří. Je to ona! Bibiana Bíbrdlíková, bývalá milenka. A míří ke stejné přepážce. Rád by rodinu nějak zdržel, aby nemusel do fronty hned za ni, bohužel není čas. Je mu jasné, že takhle vyfasují sedadla blízko ní.
A také že ano. Od bývalé milenky ho dělí jen ulička. Bibiana má na sobě šaty jako tehdy, když mu zmazala košili rtěnkou. To jen probouzí Jimramovo černé svědomí. Jen doufá, že míří každý do jiného hotelu.

Otec byl uznávaným čalouníkem. Syn měl být pastorem, ale otec zemřel a na školy nebyly peníze. Zůstalo však přátelství, navázané zatímco otec pracoval u markýze.
Svět vyšší společnosti byl pohodlný, ale prázdný. Hledala něco, co jej naplní. Důvěřovala příteli, který ji vyvedl do jiného světa.
Touha 'něco dokázat' ho vyhnala z domu. Dřina, pot a prach byly dobrými učiteli. Štěstí mu do cesty přivedlo dva vandráky.
Hnala se dál a dál. Všude bylo tolik utrpení, beznaděje, potřebných. Konečně zastavila - a bolest jí vehnala do náruče člověka, ve kterém našla rozhřešení.
Čtyři cesty osudu se spletly dohromady, aby vytvořily záchrannou síť.

Kavárna.
Pytel odpadků na rohu. Žebračka zpívá ruskou písničku. U vchodu do metra stojí blankytný Renault a devět bicyklů. Deset.
Haronikář v metru se usmívá. Tunel skučí. Lidé unaveně povzdychávají. V novinách píšou o ztracené holčičce.
Západ letního slunce na dlažbě. Stažené rolety. Rohožky. Škvírka do Madelainina bytu září zapomenutou televizí.
Schody.
Doma.
Rosa na parapetu. Zvedání rolet, cinkají zvonky kol.
Bonjour, monsieur!
Schody je třeba pozdravit hravým poskokem.
Metro, symfonie zívání. Ztracená holčička se sama vrátila z dobrodružné cesty domů.
Blankytný Renault zůstal na svém místě. Montmartrem dolů teče voda, uklízeči se ohánějí zelenými smetáky. Holubi shánějí snídani.
Kavárna.

Že včely jsou tvorem kolektivním a nejraději rozhodují jako většina, to je obecně známo. Co však nebylo známo je, že včely - a to prosím nejen královny - jsou schopny individuálního rozhodování.
Včela Amálka se rozhodla, že bude dobrovolně cestovat potrubní poštou, aby předávala kódované věděcké zprávy, které si upíří hrabě a šílenci z Městského Muzea potřebovali posílat.
Práce nebylo mnoho, s ostatníma holkama byly sehraný kolektiv, v zastávkách mezi cestami si mohla pít přesladký nektar z vyšlechtěných květin, sem tam zaslechla fajn drb, ale co měla nejradši bylo, jak si to na jednotlivých cestách potrubím svištěla až se jí chloupky vlály!

Život na cestách není jen tak pro někoho, to se prosím nenechte zmást.
A je to dobrodružné a osamělé žití, to vás předem varuji. A mě můžete věřit, protože již v mládí jsem byl vhozen do domečku se slovy: "A plaz se!" a to je už pár let.
Viděl jsem sice skoro celou naši ulici - a považte, pokud vše půjde dobře, příští týden budu dokonce v té příští - ale nějak mne to cestování začíná zmáhat. Domeček mám sice svůj, ale výhled za okny se denně mění,nemám žádnou společnost. Ideálně tak dámskou.
A to ani nemluvím o problémech s poštou!

Oceán se koupal v letním slunci. Štěpka se opírala o zábradlí a nechávala vítr, ať jí cuchá vlasy. Konečně se cítila šťastná.
Ale pak to přišlo. Černé mraky zakryly modré nebe. Zničeho nic.
Polekala se, když uslyšela hrom.
Moře se brzy rozbouřilo a začalo pršet. Chtěla se schovat. Utíkala.
Než se však stihla dostat do podpalubí, loď samotná se jí rozplynula pod nohama. Všechno zmizelo. Jen ta bouřka zůstala.
Pak otevřela oči. Byla ve svém pokoji.
Zřetelně slyšela hlasy. Hádku. Tříštilo se nádobí. A nejspíš padaly i rány.
Schoulila se ustrašeně do klubíčka.
Doufala, že tuhle bouřku přečká v bezpečí.