DMD č. 8. pro 8. 4. 2014. Téma: Na cestách

Už od mala jsem měl rád výlety a zůstalo mi to do dospělosti. Je něco osvobozujícího na tom, když se člověk prostě hýbe. Nikdy jsem nepotřeboval přesně znát cíl, jenom ten pocit pohybu a změny stačil. Rozpálený bílý písek, prach kolem bosých kotníků, slunce v zátylku, anebo vítr kolem uší, rovný asfalt a sto mil na tachometru.
A pak jsem ji našel. TU dálnici, mezistátku, která nebyla na mapě. Mezistátku, která se pořád měnila. Cestu, na které jsem mohl cestovat navždycky.
Prý když projedete tuhle dálnici, splní se vám přání. To moje se ale splnilo, už když jsem sem přišel.

Další zastávka a další motel. Nemohl jsem se dočkat horké sprchy. Byly noci, kdy jsme museli spát v autě, protože v dohledu nebylo žádné město. Jednou nám došel benzín kdesi uprostřed pole. Byla teplá noc a po celém dni v autě jsme byli značně rozlamání. Ustlali jsme si na dece pod širým nebem. Bylo to krásné. Lolita se radovala z hvězd na obloze a já se radoval s ní. Byla nádherná, jak se šťastně smála. Měsíc v úplňku ozařoval její šťastnou tvář. Nemohl jsme jí odolat.
Milovali jsme se pod širým nebem a jen hvězdy byly tichým svědkem mého hříchu.

Táhnou po jednom, po dvou, po pěti, po prašných cestách, pořád dál k jihu.
Na vozech, s ranci, pěšky, dobrodruzi, chudáci, opovrhovaní.
Míří do Banátu, do Senje, na Velebit. Míří na Vojenskou hranici.
Dostanou kus půdy, osvobození z daně. Vrchnost přimhouří oko nad tím, co neodpouští ve Vídni, v Brně, v Praze. Když budou střežit zemi před Turky. Když zformují pluk, až je císař povolá. Když zemřou, kde jim řekne.
Táhnou po jednom, po dvou, po pěti, zakládají vesnice na dostřel osmanských děl. Orají pole, vychovávají děti.
Ti, kteří museli jít. Kteří nemají co ztratit.
Tajní luteráni. Bezzemci. Kriminálníci.
Vlkodlaci.

Na mokrých kamenech mu podklouzla noha, zavrávoral a málem se skutálel z kopce, na který se s takovou námahou vyškrábal. Potichu si pro sebe zaklel, ale přes šumění deště jej stejně nebylo slyšet. Opět začal pomalu sestupovat, holí zkoušel rozmočenou cestu před sebou. Kapky s hlasitým bušením dopadaly na střechu klobouku. V botě jej tlačil kamínek a ošoupaný plášť nedokázal uchránit před větrem. Jak dlouho takhle chodil Středozemí? Inu dost. Stmívalo se. Bylo načase najít nějaké místo na spaní. Když se shýbnul, aby pod skupinkou stromů rozložil plášť, hlasitě mu zapraštělo v zádech.
Vážně na tohle byl už příliš starý.

Na první cestě ležely mé slzy, když šel jsem sám.
Na druhé cestě zemi svíral hlad, když šlo vás deset.
Na třetí cestě nad vámi visela hrozba, když devět vracelo se vás zpět.
Na čtvrté cestě vás provázela nejistota, když vedli jste nejmladšího.
Na páté cestě, sotva jste vyšli, dostihla vás má spravedlnost.
Na šesté cestě letěla zpráva k našemu otci, když jsem se vám vyjevil.
Na sedmé cestě zvířily prach vozy a desítky nohou, když pozval jsem vaše rodiny k sobě.
Poslední cesta, dlouho po našem příběhu, trvala čtyřicet let, když naši potomci vraceli se domů z egyptského otroctví.

Nedokázal dlouho vydržet na místě. Tak utíkal. Utíkal před stagnací, která se mu hnusila, před sebou samým i před jinými, před slovy, která mu nepřestávala vířit v hlavě. Utíkal před svými vzpomínkami a utíkal snad před každou nabízenou budoucností. Učil se jazyky a slova v hlavě se proplétala do podivné babylonské směsi. A kdyby na chvíli zastavil, zase by se mu začala ovíjet kolem hrdla a dusit jej.
Našel v cestách domov. Nezáleželo na tom, odkud šel a kam měl dojít, záleželo jen na tom, že šel; jen na cestě se cítil naživu.
Překročit každou hranici, třeba abstraktní.
Jen nezastavovat.

Mnozí jsou přesvědčeni, že nejmagičtější byliny rostou na nepřístupných skalách a na dně roklí hlubokých tak, že tam zřídkakdy dopadne sluneční paprsek.
Přísahají, že magické býlí má roztodivné tvary, nevídané barvy a opojné vůně.
Věří, že k jeho získání musí být vynaložena nesmírná námaha.
A přitom stačí k polednímu projít úvozovou cestou.
Jen vědět, kde hledat. Ve slunné zatáčce. Pod lískou. U vrbiček.
Většina z nejsilnějších bylin roste kolem cest, na hranici mezi hlučnými kroky lidí a tichem přírody.
Cesty jsou lemovány tolika magickými květy, že nás to svádí považovat je za obyčejné.
A přitom se stačí sklonit a sbírat.

1884
Cesta, na kterou se vydal, je nebezpečná.
Slib, kterej dal, možná nedokáže splnit.
Život, kterej si vybral, bude stát životy desítek ostatních.
Přesto necítí strach.
1888
Cesta, po který kráčí, je plná krve a střelnýho prachu.
Slib, kterej dal, dávno zapomněl.
Život, kterej si vybral, zmařil už stovky ostatních životů.
Přesto jeho ruka zůstává pevná.
1891
Cesta, na kterou se vydává, ho možná bude stát krk.
Přísahu, kterou dal Bohu, musí splnit.
Život, kterýho se vzdal, už mu nikdy nesmím připomenout.
Modlí se, aby našel odvahu.
Toho rána stojíme v boji s rudýma bok po boku.
Já a šerif.

Černý dým se v dusivých kotoučích vznášel nad tržištěm Bakara. Stoupal z barikád zbudovaných z gum a všeho, co stavitelům přišlo pod ruku. Řada Condorů se pomalu probíjela městem. Uvnitř bylo horko k zalknutí a místa ani tolik, aby se člověk mohl poškrábat na zadku. Štěrbinami dovnitř vnikal prach a dusil stejně urputně jako kouř. Ani ho nevnímali, polykali ho už hodiny. Vraceli se, ale ne všichni. Ještě šest mužů bylo MiA. Najdou je. Živé nebo mrtvé.
Prozatím se ale na nazlátlých cestách Mogadiša povalovaly tisíce nábojnic a písek lačně polykal krev bez ohledu na to, byla-li americká nebo somálská...

"Já se na to můžu!!!" drtím mezi zuby kletby a vztekle házím věci do kufru. Takový hezký byt, fajn práce... A ne, zase se to musí posrat! Spolehlivě už poznám ty zadumané, zamilované pohledy, rádoby nenápadné sledování a náhodná setkání a z chichotání mám kopřivku.
Dřív to přitom bylo tak jednoduché, mohl jsem zakotvit někde klidně na deset, patnáct let... teď se neustále dívám přes rameno a musím se přesouvat co pár měsíců, protože si vždycky někdo všimne, že nejím, že moc nechodím na sluníčko a kostely obcházím obloukem... a pak se na mě nadšeně vrhnou!
Ne, vážně - zasranej Twilight!