DMD č. 8. pro 8. 4. 2014. Téma: Na cestách

Tajemný pane z krbu. Ty, který umíš číst v lidských myslích a navěky žiješ v srdcích těch, kteří tě potkali.
Můj osamělý Doktore.
Není v mých silách zapomenout, jakkoli moc bych si to přála. Každý den, když slunce zmizí za obzorem, aspoň jednou vyhlédnu z okna, aspoň na okamžik. Jsi tam někde - tam vysoko, mezi zářícími hvězdami. Chvíli s někým a nakonec vždycky sám. Stále na cestách.
Kolik je takových, jako já? Těch, co vzhlíží k obloze a netroufají si vyslovit skrytou myšlenku. Rozsviť hvězdu za každého z nás a jediné, co uvidíme, bude nebe rozzářené světly.
Můj osamělý Doktore.

Déšť se jí již dávno dostal pod plášť a naprosto nepokrytě si ulevila, když v dálce zahlédla světýlko. Promnula si unavené oči, probrala se z mikrospánku a už ani nepřemýšlela nad štěstím, že do ničeho nenarazila. Cestovala dlouho a ze všeho nejvíc potřebovala někde v teple zalomit.
Světýlko svítilo z okna krčmy, která se jmenovala Perníková chaloupka a překvapivě perníková byla. Opatrně otevřela dveře, aby neutrhla kliku a opřela létající koště do stojanu. Uvnitř bylo v tento nečas narváno. Zpod pláště ji vykoukl promočený kocour.
„Pokoj a pečínku, hospodo!“ mňouknul.
„A máte čím zaplatit?“
„To sice ne, ale klidně zazpíváme!“

Po dlouhých měsících se v pevnosti Northgard objevil posel. Nikdo už ho nečekal. Poslední tu byl před osmi měsíci a jeho čekali už před měsícem a půl.
Celá pevnost najednou ožila. Nadšení a chuť slyšet novinky vyhnaoi veškeré lidi z jejich teplých příbytků.
Posel samozřejmě musel nejdříve za Šárem, ale poté byl ihned zatažen do hostince, kde mu každý platil pivo nebo medovinu, jen aby ho udrželi na místě. A posel rád seděl a vyprávěl co všechno nového se v Ecorii událo a jaké dobrodružství zažil na cestách.
I Bídák ho rád viděl. Vždy mu ztrojnásobil zisky na několik dní.

Ten druhý je malý a křehký. Je ho potřeba chránit.
Když on je venku, malí křehcí lidi křičí, tak utíká.
Běží po střechách malých křehkých domečků, přes voňavá pole a louky plný hmyzáků. Běží lesem, kolem stromků, pod stromy, zhoupá se na větvích opravdu velikých stromisek. Voda v říčce studí.
Plaší stáda a hejna. Jednou stoupne na něco co je malé a křehké a rozmáčkne se to.
Běží jako běží vždycky když se bojí. Až najde bezpečí, bude spát.
Ráno se probudí ten druhý a půjde hledat další malý křehký domeček, aby mohl ukrást kalhoty.
Do té doby, Hulk chrání.

Slýcháme o nich v příbězích. O odchodu královských či selských synků do světa na zkušenou, o nečekaných výpravách tam a zase zpátky, o dobrodružných letech k nikdy neviděným hvězdám.
Potkáváme se s nimi v písních. Trampové, tuláci a poutníci je povýšili na symbol, na svoji modlu, kterým dávají různé přívlastky – blátivé, široké, nekonečné, úzké, zaváté, zmáčené deštěm, kroutí se, táhnou se až za obzor, vedou dál.
Pravdou ale je, že na nich nic zvláštního vlastně není. To tajemno, tu poezii jim vdechla ona odvěká lidská touha po objevení toho, co leží za dalším rohem, lesem, kopcem, obzorem.
Touha v nás.

http://a-totalita.livejournal.com/32638.html

Tolik krásných míst se dá objevovat. Jenom kde brát čas. A peníze.
Cestou se musí stíhat autobus, vlak, ubytování, prohlídka.
Pochváleny budiž chvíle, které je možné vychutnat.
Bloumat po kamenné provensálské vesnici s políčkem levandule.
Projít zářivě zeleným lesíkem v Périgordu k vysokým skalním stěnám nad zadumanou řekou Lot. Zídku podél cesty pokrývá břečťan.
Plavat v ledové říčce Hérault pod můstkem k ústí divoké strže.
Posedět v templářském městečku La Couvertoirade s břidlicovými střechami.
Pozorovat usínající toskánskou krajinu pod Massou Maritimou. Sledovat krásný chrám v proměnlivém denním světle.
Shlížet z Kaštanové stezky na líbezné údolí Eisacku zaštítěné Dolomity.
Nezapomenutelné okamžiky.

Když bych měla náš národ nějak popsat, asi bych řekla, že jsme velmi hrdí. Především, nikdy jsme nepracovali, nepracujeme a pracovat nebudeme. Jídlo se nám válí všude kolem, když máme hlad, prostě jíme. Teplo máme také zajištěné, většina z nás se může pochlubit luxusními kožíšky, co na tom, že nejsou naše. Také jsme národ kočovníků. Dennodenně jsme na cestách, ne že bychom chodili, my se prostě vezeme. Někdo blíž, někdo dál, vypráví se historka o příbuzném, který se jako černý pasažér podíval až do Egypta. Ostatní nás nemají moc rádi, ale nám to nevadí. My blechy máme prostě nádherný život.

Venkovská cesta. Strom.
Estragon sedí, zády se opírá o kmen, oči zavřené. Vladimír přešlapuje.
ESTRAGON Pamatuješ si ty ostrovy?
VLADIMÍR Ve škarpě jsem zakopl o tebe.
ESTRAGON (něžně) Prošli jsme je spolu celý. Občas pršelo.
VLADIMÍR (rozmrzele) Máš moc ostrý ramena. A kyčle.
ESTRAGON Ale většinou bylo hezky. Ustlali jsme si v trávě.
VLADIMÍR (strká do Estragona a sedá si) Uhni.
ESTRAGON Jdeme!
VLADIMÍR Nemůžu.
ESTRAGON (zděšeně) Snad tě taky netlačí bota!
VLADIMÍR Musíme zůstat.
ESTRAGON Nikomu bych nepřál, aby ho tlačila bota.
VLADIMÍR Dneska určitě přijde.
ESTRAGON Nemůžeš si ji pak ani sundat.
VLADIMÍR Třeba nám řekne, kam dál.

Ráno mne probudily výkřiky na palubě. Saturnin stál vedle postele rovný jako svíčka.
„Co se děje, Saturnine?“
„Odrazili jsme, kapitáne,“ řekl s ledovým klidem.
„My plujeme?!“
„Zajisté, už několik minut.“
„A kam jsme se přibližně vydali?“ zeptal jsem se, předstírajíc saturninovský klid.
„Po proudu do Mělníka, pak přes Drážďany do Hamburku.“
„A potom?“
„Kam nás zavedou větry Severního moře.“
„Děláte si legraci, Saturnine,“ začal jsem být opět nervózní i navenek.
„Nikoliv, kapitáne. Máme dokonalé krytí. Pravděpodobně zakotvíme v Kralupech.“
„Krytí? Proč to všechno?“
„Špehové hlásí, že teta Kateřina právě přijela vlakem na hlavní nádraží. Přejete si posnídat na palubě, kapitáne?“